#18: Irské (ne)změny, novináři pod palbou a Eurovize

May 21, 2022

Sobota 21. 5. 2022

Vážení a milí,

vítejte u osmnáctého vydání newsletteru! Jeho hostem je Dominika Perlínová, novinářka s působivým životopisem i znalostmi. Jednou k nám přišla na návštěvu a tak poutavě vyprávěla o situaci v (Severním) Irsku, že jsem hned věděla, že na tohle téma chci text jedině od ní. Fundovaně ale píše o veškerém zahraničí, číst ji můžete na Aktuálně.

Příjemné čtení

Hana 💔

Aktuální Humna: Ani o palec aneb příběh NATO
Co zrovna čtu: Václav Smil - Numbers Don't Lie
Co zrovna poslouchám: Stefania, obvsly

Mezinárodní dění

🇮🇪🇬🇧 Historické vítězství, kterým se nic nemění (napsala Dominika Perlínová)

Na začátku května Severní Irsko zažilo historický otřes. Poprvé totiž volby do tamního parlamentu vyhrála irská strana Sinn Fein. Získala 27 z celkem 90 křesel, druhá skončila unionistická DUP, která doteď vládla s 25 křesly. Sinn Fein přitom vznikla jako politické křídlo radikální organizace IRA a nepřeje si, aby Severní Irsko zůstávalo součástí Spojeného království. Naopak hlásá sjednocení s Irskou republikou, která zabírá jižní většinu ostrova a je členem EU.

Pokud se nyní často říká, že společnost je rozdělená, nikde to není pravdivější než v Severním Irsku. Ostatně hlavní město Belfast ještě stále protínají deset metrů vysoké zdi, jejichž brány se na noc zavírají. Země totiž žije ve stínu občanského konfliktu, který si během třiceti let vyžádal přes tři tisíce životů. (Vřele doporučuji seriál Derry Girls, který s neuvěřitelně laskavým humorem konec konfliktu sleduje.)

Velkopáteční dohoda byla s velkou slávou podepsaná na Velikonoce 1998, ale právě dojednaný mír se Irům, Britům ani Severoirům nedovoluje posunout dál. Křehce sjednané soužití protestantů a katolíků, přičemž jedni se cítí jako Britové a druzí jako Irové, totiž všechny nutí, aby se neustále na svou identitu odkazovali. A to v kostele, ve škole, nebo u volební urny.

Irové volí Sinn Fein, Britové zase DUP. Pro nové strany, které do tamní politiky přinesou jiné myšlenky, moc prostoru nezbývá. Navíc je systém autonomní vlády Severního Irska poskládán tak, aby ani jedna skupina obyvatel nemohla utlačovat druhou – ať už volby vyhraje kdokoliv. To často vede k tomu, že důležité zákony se prostě neprohlasují, protože se strany navzájem vetují. Protože prostě můžou.

To všem ukázaly i právě proběhlé volby. Těsně sice vyhrála Sinn Fein, ale DUP hned oznámila, že bude blokovat volbu předsedy parlamentu. Irové tak můžou dál snít o jednotném Irsku, ale nejsou mu o moc blíž, než před volbami. Víc než předvolební sliby jednotlivých stran regionem otřásá samotný Brexit, který zemi po sto letech posunul ke sjednocení ostrova nejblíž. Než se tak stane, jsou Severní Irové odkázaní na politický systém, který je chrání tak moc, že jim vlastně ubližuje.

🐻 Rodina na prvním místě … sankčního seznamu

Na Rusko sankce padají zleva, zprava a není snad žádný čelní představitel, kterého by se netýkaly. Není to ale jen přímo o politicích a oligarších, ale i jejich rodinách. Je to tak příležitost zaměřit pozornost i na okolí Vladimira Vladimiroviče, který narozdíl od Volodymyra nemá zrovna image milující hlavy rodiny - s čímž ostatně operuje i Ukrajina.

Co do partnerek, víme o Putinově bývalé ženě, Ljudmile Očeretné, a údajné milence Alině Kabajevě, bývalé olympijské gymnastce. Ta je ve věku jeho dcer, které má s první zmíněnou první dámou. Přiznané jsou dvě děti z prvního manželství - Maria a Katerina, ale spekuluje se, že se dvěma jinými ženami může mít až čtyři další děti. Podobně jako u Borise Johnsona se asi nikdy nedozvíme, kolik potomků přesně Putin má. Že není žádný velký romantik, o tom svědčí i domněka, že Ljudmilu si vzal jen proto, že KGB nechtěla do služby brát svobodné muže. Se svým soukromím ale mlží zcela záměrně, jeho pracně budovaný osobní mýtus, nebo kult osobnosti, chcete-li, nějaké ty spekulace potřebuje.

Těm, kteří se ale stali/y součástí tohoto mýtu, se ale celá věc s ruskou agresí na Ukrajinu přestala vyplácet. Místo těžení z kleptokratického systému je mnoho z Putinovým blízkých na černých listinách. Očeretna i Kabajeva jsou pod britskými sankcemi, jeho dcery zas pod těmi americkými. Ve Švýcarsku navíc kolují petice, aby Kabajeva, která tam nejenže sídlila, ale možná i porodila dva syny, byla vyhoštěna do Ruska. Druhou Evu Braun tam prý nikdo nechce. Do vily v Biarritzu, která patří Putinově dceři Katerině (mezi lety 2013 a 2018 vdaná za syna spolumajitele Rossiya banky), se zas vloupali ruští aktivisté, kteří z ní chtěli udělat ubytovací zařízení pro ukrajinské uprchlíky.

Těžko říct, jestli jsou tyto ženy spolupachatelkami nebo spíše obětmi, jejich napojení na Putina jim ale každopádně dost komplikuje život. Zároveň na tom nejsou tak špatně jako rodiny některých oligarchů, ti totiž záhadně umírají - někdy včetně svých blízkých - morbidně řečeno jako na běžícím páse. Od začátku roku jich za záhadných okolností přišlo o život už sedm.

PS: Katerina má teď podle německých médií vztah (i potomka) s teď už bývalým šéfem Bavorského státního baletu, který se jmenuje … Zelenský.

👨‍👩‍👧‍👧 Congratulations, it’s a .. nordic state

Očekávání nového člena rodiny je v mnoha případech radostná událost, neobejde se ale většinou bez komplikací. Jinak tomu není ani v případě nových přírůstků do rodiny NATO. Čistě ve vztahu k Rusku se člověku chce říct, že je to karma - Vladimir Putin se tak dlouho bál východního rozšiřování, až se mu rozšířilo na sever. Když ale tento týden Švédsko a Finsko v Bruselu předaly přihlášku do aliance generálnímu tajemníkovi Jensi Stoltenbergovi, tak byly v plném proudu porodní bolesti i směrem dovnitř do aliance (konec porodní metafory).

Švédsko za sebou 200 let neutrality a Finsko vedle sebe hranici s Ruskem 1 300 kilometrů, takže je pochopitelné, že se k případnému členství stavěly vlažně, ale válka na Ukrajině všechno změnila. Čistě technicky přijetí dvou severských států problém nebude - jejich armády měly s NATO navázanou úzkou spolupráci a s nadsázkou se dá říct, že jediné, co jejich vztahu s aliancí chybělo, byl článek 5 Washingtonské smlouvy o kolektivní obraně.

Politicky to ale tak jednoduchý proces není. S přijetím nových členů musí souhlasit všech 30 stávajících členských států. A narážíme tu na podobné problémy jako s jednomyslností v EU - pokud má každý stát právo veta, může být pokušení si něco “vyhandlovat” příliš silné. Konkrétně se nechaly “svést” Chorvatsko a Turecko. Úplně konkrétně prezidenti obou zemí - Zoran Milanović chce nejdříve změnu volebního zákona v Bosně a Hercegovině (nesouhlasí s ním ale parlament ani premiér), Recep Tayyip Erdoğan zase oficiálně obviňuje obě země z podpory terorismu, protože nechtějí vydávat kurdské bojovníky (neoficiálně pak nejspíš chce hlavně stíhačky F-16). Ve finále se ale očekává, že se aliance nakonec dohodne a bude nás tak už 32. Jestli bude problémy dělat i Rusko, to se ještě uvidí. Válečný konflikt by asi kapacitně nezvládlo, ale Finsku už například přestalo dodávat plyn, a obe země se mají připravit na zesílené kyberútoky.

Další dění

🗞 Novináři pod palbou

Širín abú Aklah u nás nebyla nijak zvlášť slavná, za to pro Palestince byla tím, kdo jim v jejich nelehké situaci dal hlas. 11. května Palestinci o svůj hlas přišli. Novinářku Al-Jazeery, která se narodila v Jeruzalémě a část života strávila ve Spojených státech, zastřelil neznámo kdo, když byla na reportáži na Západním břehu Jordánu. “Neznámo kdo” ale neznamená, že nejsou podezřelí - svědci na místě, palestinské ministerstvo zdravitnictví i Katar, kde sídlí Al-Jazeera, za viníky označili Izraelské obranné síly, tedy izralskou armádu. Situace byla určitě nepřehledná, Širín ve městě Džanín natáčela razii izraelských vojáků v momentě, kdy takové zásahy probíhají téměř denně, a to i kvůli rostoucímu napětí - od poloviny března při sérii útoků v Izraeli přišlo o život víc než desítka lidí. Byla ale jasně označená jako novinářka, a i proto se množí spekulace, že byla cílem střelby záměrně. Kulka, která Širín zabila, je teď v rukou palestinských úřadů, které odmítly společné vyšetřování s Izraelci. Navíc izraelská armáda odmítla případ vyšetřit jako trestný čin s tím, že k úmrtí došlo v bojové situaci. Ta nastala i při pohřbu Širín. Po něčem, co se dá označit jen jako série nedorozumění a šokující ignorance izraelských bezpečnostních složek, při zásahu proti smutečnímu průvodu téměř spadla na zem rakev nesoucí ostatky (v tomto ohledu doporučuju tento díl Vinohradské 12).

Podle Výboru na ochranu novinářů (CPJ) letos při výkonu své práce přišlo o život už 18 novinářů. Na Ukrajině víme nejméně o sedmi, extrémně nebezpečné je i Mexiko. Ale jestli je čím dál tím nebezpečnější být novinářem v rizikové oblasti (a nebo také na první pohled bezpečné, jako třeba Slovensko), tak je i o tolik důležitější novináře právě na těchto místech mít. Válka na Ukrajině je toho nejsilnějším důkazem - jestli jste ještě nečetli či neslyšeli příběh “posledních novinářů v Mariupolu”, dvou kolegů z AP, udělejte to co nejdřív. Novináři, ať už reportéři z místa (činu) nebo ti píšící s odstupem, od stolu, jsou zásadní branou do celého světa a to, jak vypráví příběhy, nás všechny zásadně ovlivňuje. A stačí, že je ohrožuje bortící se byznys model médií, ohrožení přímo na životě je za každých okolností nepřijatelné.

🏦 Kdo se bojí Aleše Michla

Díky novinářské práci Báry mám často možnost řešit s ní věci, které mě velmi zajímají, s tou výhodou, že bych pak o nich musela psát. Na konci loňského roku jsme intenzivně řešily levné peníze, a také roli centrálních bank. Řešily jsme, jestli by v těžkých časech měly centrální bankéři přicházet s novými nástroji nebo to, jakou roli, a jestli vůbec nějakou, mají centrální banky hrát v boji s klimatickou změnou. Když se teď ukázalo, že novým guvernérem naší centrální banky, ČNB, bude Aleš Michl, tak mi tahle “inovativní” diskuze najednou připadala až trochu mimo - aktuálně Česká republika totiž řeší to, jak moc nový šéf samotnou instituci ohrozí.

Michla jmenoval prezident Zeman v polovině května, oficiálně se úřadu ujme 1. července. Není ale nejlepším znamením, že ještě, než vůbec dosedl na svou novou židli, se všichni zděsili - ekonomové, novináři i trhy. Kurz koruny hned poté, co bylo jeho jméno oznámeno, začal klesat a ČNB musela mimořádně reagovat. Jiří Nádoba v Respektu zas velmi precizně shrnul tři důvody, proč není Michl dobrým kandidátem - součástí jeho “filosofie” není boj s aktuální inflací, Michl nemá v ČNB žádný respekt ani “kamarády” a navíc v minulosti působil spíš jako prodloužená ruka Babišovi vlády než jako nezávislý zástupce nezávislé instituce. Jako bonus je pak fanoušek hlubší spolupráce s Čínou a také nad ním visí střet zájmů. Ekonomce Alice Rivlin se připisuje citát "The job of the Central Bank is to worry." Smutné je, že teď se spíš my obáváme o centrální banku.

🇺🇦 Jak postavit Ukrajinu (zpět na nohy)

Pozornost ohledně války na Ukrajině se pomalu ale jistě přesouvá od masakrů a tanků k celosvětovým důsledkům konfliktu. I poté, co Ukrajina zmizí ze speciálních vysílání a mediální weby přestanou nabízet vlákna aktualizovaná v reálném čase, bude zemi čekat spousta výzev. Nehledě na to, jestli konflikt zamrzne, znovu se rozhoří nebo se stane něco, na co nemáme fantazii, Ukrajinci už přemýšlí nad obnovou. O té “velké”, ekonomické obnově Ukrajiny už jsem psala před pár týdny, dnes o té o něco konkrétnější, ale neméně důležité.

Na začátku května se 120 architektů z celé Ukrajiny sešlo v Irpini (je děsivé, že - a proč - všichni máme do mysli vypálené názvy kyjevských předměstí a když řeknu Irpiň, velmi pravděpodobně budete vědět, o čem mluvím). Tam mluvili o tom, jak co nejlépe učinit rozbombardovanou zemi opět obyvatelnou. Ukrajina přitom už má zkušenost, kterou nechce opakovat - po druhé světové válce ji Sověti opravili sice poměrně rychle, ale za to extrémně nekvalitně - takzvané chruščovky v 60. letech vyrostly po celém Sovětském svazu a byly ostentativně prezentovány jako dočasné řešení. Z dočasnosti se ale stala současnost, a po útocích ruských raket často i minulost.

Architektura a design měst je a vždy bude výmluvným odrazem priorit a stavu společnosti - budou mít prostor auta, cyklisté, či chodci? Jakou roli bude hrát veřejná doprava a jak bude vedená? Budou se stavět malé nebo velké byty? A v jakém stylu se budou stavět domy - grandiózní nebo útulné? Bude se myslet na školky nebo bezbariérovost? A co zelené plochy? Ve všem tom zmaru Ukrajinu čeká unikátní přemýšlení o tom, jak má jejich země teď vypadat.

Potřeba budou ale i mikrořešení - s jedním takovým přišel architekt Slava Balbek, který navrhl modulární bydlení pro uprchlíky. Na stávajících designech se Balbekovi a jeho kolegům nelíbilo, že se snaží vtěsnat co nejvíce lidí na co nejmenší prostor. Místo toho se zaměřil i na kvalitu a důstojnost života lidí, co přišli o domov. Výsledkem je flexibilní systém, který se dá nejen rychle postavit, ale i rychle adaptovat na konkrétní místo, kde má stát.

Slava Balbek mimochodem zkritizoval Normana Fostera za jeho plán na obnovu Charkova. Fostera si možná pamatujete z tohoto newsletteru jako jednoho z architektů, který se nebojí spolupracovat s autoritáři. Teď svou pozornost obrátil právě směrem k Ukrajině, podle Balbeka je to ale neefektivní snění od stolu. Jeden z lepších nápadů na mezinárodní pomoc je aktuálně ten, že by nad jednotlivými ukrajinskými městy přebrala nějaká konkrétní evropská země patronát a pomoc by tak byla cílená a koncentrovaná. Tenhle přístup má samozřejmě i negativní konotace, takže uvidíme, jestli zůstane jen u nápadu, každopádně vůle tu je. Hlavní slovo ale musí mít vždycky Ukrajina.

K poslechu, pozorování i četbě

🎤 Zpívá celá Evropa

Kdo letos nefandil skupina Kalush Orchestra, tak nevím, co dělal se svým životem. Jako mnoho jiných veřejných akcí, i Eurovize se stala způsobem, jak podpořit Ukrajinu. Kalush Orchestra skutečně vyhráli, a i čistě hudebně jsem jejich velký fanoušek. Stejně jako olympiáda se Eurovize tváří apoliticky, ale - stejně jako olympiáda - je to přesně naopak. Rusko letos nesmělo vystupovat, v letech minulých byly například Ázerbajdžánci, co hlasovali pro Arménii, vyslýcháni policií, v roce 2009 zase gruzínský song “We Don’t Wanna Put In” musel odstoupit. A pak se dají pozorovat i mírové vztahy, některé země mají tendenci hlasovat pro sebe navzájem (stačí kliknout na obrázek).
Ač v Česku moc nefrčí, má Eurovize dlouhou tradici (během mého česko-německého vyrůstání jsem na ni koukala odmalička) a je to jedna z nejvíce sledovaných událostí mimo sport. V podcastu Deníku N jsem se dozvěděla, že Česká republika by asi vyhrát neměla, protože vítězná země vždy organizuje následující ročník a my bychom to nezvládli. Ale pokud se to povede Ukrajině, tak by to snad zvládla i Praha.

A jestli jste Eurovize neměli dost, mohu jako odpočinkové promítání doporučit film Eurovision Song Contest: The Story of Fire Saga. Je to trochu kýč a trochu cringe, ale spíš roztomile než trapně. Will Ferrell a Rachel McAdams hrají (trochu clueless) duo z Islandu, které nikdy nevytáhlo paty z rodné vesnice, ale od doby, co viděli v televizi zpívat na Eurovizi skupinu ABBA, chtějí na evropské pódium. Shodou lehce morbidních okolností se tak skutečně stane, a .. zbytek se musíte podívat. Jako bonus pak dostanete některé výherce z minulých let (třeba Alexander Rybak, kterému jsem jako teenager dost zásadně fandila, nebo drag queen Conchita Wurst).

💭 Jak na politické myšlení

Jeden z nejtěžších předmětů na politologickém bakaláři byly Dějiny politického myšlení I a II. s panem Janem P. Kučerou. Hodiny byly vždycky ráno od 8, takže přišlo třeba pět lidí, a “Džej Pí”, jak jsme mu říkali, začal vyprávět metodou volného toku myšlenek o tématu, které se mělo zrovna probírat, od Platóna po Hegela. U zkoušky se pak s železnou pravidelností ptal na věci, které jsme “nebrali”, a tak průměrný počet pokusů na zkoušku byl odhadem 2,8. Z jeho hodin si taky pamatuju jedinou věc z celého bakalářského studia, a sice že Karl Marx v Britské knihovně sedával na místě s číslem G7.

Ne, že by to mělo něco společného s podcastem, který chci doporučit, ale je to jedna mála věcí, co jsem na bakalářském studiu měla ráda, takže si to zaslouží zmínku. Respektivě, společný je název, protože podcast se jmenuje Political Thinking. Moderuje ho Nick Robinson z BBC a nejenže má jeden z nejpříjemnějších hlasů v dějinách rádia, má navíc naprosto unikátní styl rozhovoru. Heslem jeho pořadu je “konverzace, ne výslech”, a díky tomu téměř každého svého hosta dokáže otevřít a upřímně mluvit o svých motivacích. Mluví především s politiky, a kombinací Robinsonova výborného přehledu a ochotě se trpělivě ptát Political Thinking nabízí ucelený příběh o tom, jak sám sebe daný člověk vnímá. Jestli je to příběh pravdivý či přikrášlený, to je na zvážení posluchače. Ale protože o sobě všichni vyprávíme příběhy, které jsou zčásti zkreslené, tak to ani trochu nevadí.

Pro mě je to o mnoho zajímavější než klasické konfrontační formáty, byť ty mají samozřejmě také svoje místo. Mám za to, že takový pořad u nás žalostně chybí a zajímalo by mě, jestli by vůbec fungoval. Za pokus by to ale stálo.

🧠 Mozek jako křišťálová koule

Odpověď na otázku “jak vnímáme svět okolo sebe” se může instinktivně zdát až banální - něco slyším, vidím nebo cítím, a na základě toho si skládám obrázek. Ukazuje se ale, že to nemusí být úplně pravda, a ve skutečnosti fungujeme spíše jako křišťálová koule než smyslové radary. V tomto videu od AsapSCIENCE se dozvíte o fascinující teorii, podle které je výchozím módem fungování našeho mozku předpovídání toho, co se v našem okolí děje, a zpětné ověřování pomocí smyslů. Takže například, když před sebe odložíte hrnek s čajem a za minutu se na něj podíváte zase, tak vás mozek předpoví, že tam bude, a vy se očima jen ujistíte (čistě statisticky by bylo dost alarmující, kdyby nám náhodně mizely hrnky ze stolu). Někteří vědci jdou ještě dál, a kromě vnímání okolí podobný mechanismus aplikují i na rozhodování nebo emoce (o tom už se píše v Quanta).

Co se nevešlo

Elon musk pozastavil nákup Twitteru - buď ho chce koupit za nižší cenu, nebo hledá způsob, jak z obchodu vycouvat.
Ukrajina postavila před soud prvního ruského vojáka - Vadim Šišimarin zastřelil 62 letého civilistu.
EU chce prohloubit obchodní vztahy s Tchaj-wanem, 2. června proběhne jednání o polovodičích nebo screeningu zahraničních investic.

Já, já, já, jenom já

Dnes jenom velmi stručně - pokud nebudete mít v pátek 27. května ráno co dělat, můžeme se potkat na střeše WPP u Vltavské - v rámci Creative Mornings tam krátce něco řeknu! Víc info a registrace tady.

PS: Overview effect se dá přeložit jako "pocit přehledu" a často ho mají astronauti/kosmonauti, kteří se vrátí z vesmíru. Viděli díky tomu, jak jsme zranitelní a taky tak trochu bezvýznamní. Já jsem bohužel ve vesmíru nikdy nebyla, ale pocit nahodilosti, údivu a pomíjivosti mám někdy i tak. A taky mám moc ráda všechno, co se týká kosmu, tak jsem po "tom pocitu" pojmenovala aspoň svůj newsletter.