#69: Zbrojařské paradoxy, rakouský Armageddon a severoirské trable

Jun 29, 2024

Sobota 29. 6. 2024

Vážení a milí,

vítejte u předprázdninového vydání newsletteru, ve kterém se podíváme na nadcházející maďarské předsednictví Radě EU, nárůst zbrojních výdajů ve světě a letošní volební léto. Kromě toho se můžete dočíst o (politicky) sebevražedné misi jedné rakouské ministryně, o naději na průlom v bateriových technologiích a o šokujících zjištěních BBC o migraci ve Středozemním moři. Na závěr ode mě dostanete dva severoirské tipy - knihu a seriál, a dva texty o vlivu alkoholu na zdraví.

Příjemné čtení

Hana ❤️

PS: dnešní četba vám zabere: 13 minut

PPS: Podpořit vznik newsletteru můžete tady na Substacku pravidelným "předplatným" nebo zde měsíčně i jednorázově.

📚 Co zrovna čtu: Richard Powers - The Overstory (všechny knihy si ukládám na Goodreads)

🎧 Co zrovna poslouchám: soundtrack k Derry Girls

Mezinárodní dění

🇪🇺 Mega Rubikova kostka

Před dvěma lety finišovaly přípravy na české předsednictví Radě Evropské unie. Čas letí, že? Po nás štafetu převzalo Švédsko a Španělsko, aktuálně Radu řídí Belgie. Každá země má v tomto ohledu svá specifika - Švédi se vyznačovali svou pragmatičností, ze Španělů se staly průkopníci AI regulace, a Belgičané se zase urputně snažili dotáhnout co nejvíce témat do úspěšného konce. Tato urputnost nevycházela pouze z končícího mandátu Evropského parlamentu a Komise, ale i z jistých obav z další předsednické země v pořadí. 1. července 2024 totiž pomyslné evropské žezlo přebírá Maďarsko.

Motto maďarského předsednictví vám bude povědomé - Make Europe Great Again (MEGA). Žaloba kvůli copyrightu od Donalda Trumpa nejspíš nepřijde, i tak ale liberálně naladěným Evropanům může z jasné inspirace Trumpovým Make America Great Again proběhnout mráz po zádech. Témata, kterými se Maďarsko chce zabývat, naopak zní standardně - zvýšení konkurenceschopnosti EU, posílení obranné spolupráce, řízení migrace a podpora rozšiřování EU. Hlavním úkolem každé předsednické země je ale být "honest broker", zprostředkovatel mezi členskými státy v Radě, a tudíž nepropisovat své národní zájmy do jejího fungování. Těžko říct, do jaké míry se toho euroskeptická nacionalistická vláda bude držet.

Po nedávných volbách se teprv bude formovat nová Komise, za maďarského předsednictví tak nejspíš nepřijdou žádné velké legislativní novinky. Spíše než na opravdické záškodnictví se tak můžeme těšit například na další komplikování pomoci Ukrajině a obecnou dávku trollingu, jak naznačuje MEGA slogan. Jako logo svého předsednictví Maďaři vybrali Rubikovu kostku z 27 menších kostek. Podle premiérova mluvčího Zoltána Kovácse tento "ikonický maďarský vynález" představuje "složitost evropských záležitostí a vynalézavost potřebnou k jejich řešení." Držíme palečky.

PS: Naděje maďarské opozice Péter Magyar a jeho nová strana Tisza bude sedět v EPP, odkud byl v roce 2021 vyhozen Orbánův Fidesz .

💣 Zbrojařské paradoxy

Vzhledem k mezinárodní situaci asi není překvapením, že globální výdaje na zbrojení rostou. Švédský Mezinárodní stockholmský ústav pro výzkum míru (SIPRI), který je každoročně počítá, v dubnu zveřejnil výsledky svých počtů - celkové vojenské výdaje ve světě dosáhly v roce 2023 výše 2,443 bilionu dolarů, což znamená nárůst o 6,8 % oproti roku 2022. Jedná se o nejprudší meziroční nárůst od roku 2009, a navíc se jedná jen o průměr - Rusko například své výdaje na obranu/agresi zvýšilo o 24 %. Podobný nárůst značí hlavně zhoršující se bezpečnostní situaci, v určitých případech ale nemusí být univerzálně špatný. Například NATO funguje na principu odstrašení, a tak zvýšené výdaje mohou paradoxně přispět k tomu, že k ozbrojenému konfliktu nedojde.

Rozpočtově nejzodpovědnější strategie to není, ale mezilidské a mezinárodní vztahy se ne vždy řídí ekonomickou logikou. Proto v polovině června zveřejněná predikce NATO, že letos 23 z 32 členů dosáhnou 2 % HDP vydaných na obranu, je tak z určitého úhlu pohledu dobrou zprávou. Už méně dobrou zprávou je, že Evropa není jediné ohnisko zbrojení, kvůli stále více se vyzbrojující Číně zbrojí i Asie.

Jestli se vám výdaje na nové stíhačky a tanky zdají jako vyhozené peníze, výdaje na jaderné zbraně jsou už úplný nonsens. Máte totiž zbraň, kterou doufáte, že nikdy nepoužijete. Princip je ale podobný, a výdaje na konvenční armádu může paradoxně šetřit - protože máte jadernou zbraň, nikdo si nedovolí na vás zaútočit (proto je schopen se tak dlouho držet u moci klan Kimů v Severní Koreji a proto máme strach z Putinova Ruska). V roce 2023 devět států, které mají jaderné zbraně, do svých arzenálů investovaly 91 miliard dolarů, což je oproti předchozímu roku nárůst o 10 miliard. V posledních pěti letech tyto investice neustále stoupají, a nejde tak jen o údržbu stárnoucích arzenálů. Přitom na skutečné odstrašení stačí nízké desítky až stovky hlavic. Spojené státy a Rusko jich mají tisíce. Just one more nuke, bro.

🗳️ Volební léto

Novináři či analytici, kteří si na začátek července naplánovali dovolenou, museli tohoto plánu pravděpodobně litovat. Se začátkem prázdnin totiž Evropu čekají hned dvě last minute volební klání, a za Atlantikem se naplno rozjíždí další.

4. července si pro výprask od voličů jsou britští Konzervativci, které téměř jistě u moci vystřídá Labour party, a to o parník. Kromě toho, že za čtrnáct let přivedli Konzervativci zemi do žalostného stavu, čelí i aktuálním skandálům. Blízcí kolegové premiéra měli vsadit na volební datum, což je z pochopitelných důvodů nelegální - měli utajené informace, které jim dali neférovou výhodu. Aktuálně je vyšetřuje komise pro gambling, škoda už je ale napáchaná. Celá kauza jen utvrdila Brity v tom, že Konzervativci jsou prohnilá partaj, kterou je potřeba vyplatit z westminsterského Augiášova chléva.

Ve Francii 30. června a 7. července sice na volebním lístku nebude stát jméno prezidenta Macrona, voliči ale přesto budou skrze své hlasy mluvit hlavně k němu. Veterán evropské žurnalistiky John Lichfield tyto volby okomentoval tím, že "všechny volby jsou důležité, ale některé můžou být zemětřesením". Macron sice má být v Elysejském paláci až do roku 2027, červencové volby ale přesto zemi vrhnou do nové reality. Reality, ve které neexistuje politický střed, který se Macron neúspěšně snažil (sám) vybudovat, a místo toho budou dominantními silami extrémní populistická nacionalistická pravice a radikální levice, která je sice roztříštěná, ale pro účely voleb vstoupí do jakéhosi sňatku z rozumu. Pokud ve volbách získá většinu pravice, premiérem se stane 28letý Jordan Bardella, a macronismus ve Francii vystřídá lepenismus, v čele s vůdkyní Národního sdružení Marine Le Pen (která má mimo jiné dlouhodobé finanční i ideové vazby na Rusko a Vladimira Putina).

Ve Spojených státech se sice volí až 5. listopadu, horká fáze kampaně ale oficiálně započala už 27. června. Neobvykle brzy se v televizní debatě střetli Joe Biden a Donald Trump. Neobvykle i proto, že ani jeden ještě nejsou oficiálním kandidátem - v polovině července, resp. v polovině srpna, čeká Republikány a Demokraty stranický sjezd, kde své kandidáty do prezidentského klání teprv nominují. A vzhledem ke katastrofálnímu výkonu Joe Bidena se nahlas uvažuje o tom, jestli by ho Demokraté přeci jen neměli vyměnit za někoho jiného.

Další dění

🌱 Rakouský Armageddon

Pokud někdo předpovídal, že mezi evropskými volbami a ustavením nových institucí nebude v EU žádné "vzrůšo", tak se dost zásadně mýlil. 17. června Lucemburk zažil drama, které připomíná film Armageddon, kde se Bruce Willis obětuje za dobro planety Země. O život v tomto případě naštěstí nikdo nepřišel, ale vyhrocenost celé situace je cítit i z titulku v Politicu: Rogue Austrian minister burns bridges to save EU nature law.

Mosty za sebou pálila rakouská ministryně životního prostředí Leonore Gewessler, a to tím, že navzdory svému kancléři, a tudíž bez mandátu od vlády, zvedla v Radě EU ruku pro nařízení o obnově přírody. Nejenže všechny touto svojí rebelií překvapila, její hlas byl navíc rozhodnující pro schválení nařízení (již dříve s ním souhlasil Evropský parlament, kde proběhlo podobné drama s frakcí EPP, která se zase postavila proti). Nová pravidla mají zajistit, že do konce dekády Evropa obnoví 20 % přírody. To je potřeba jako sůl, protože 80 % přírodních oblastí a 70 % půdy je ve špatném až katastrofálním stavu. Do roku 2050 pak má být obnoveno 90 % všech poškozených oblastí na zemi i v moři.

Politicky se tím Gewessler vydala na sebevražednou misi, ve funkci zůstala nejspíš jen kvůli tomu, že Rakousko už 29. září čekají volby. Vládní strana ÖVP, která je se Zelenými (zatím) v koalici, se na ni místo vyhazovu rozhodla podat trestní oznámení. Za zneužití své funkce jí hrozí i desetiletý trest vězení, podle pravidel se totiž měla při hlasování zdržet, protože na postoji nepanovala shoda mezi jednotlivými spolkovými zeměmi. Podle kancléře tak ministryně jednala protiústavně. Kancléř Nehammer se také obrátil na Evropský soudní dvůr a Evropský účetní dvůr, kde usiluje o zrušení schváleného nařízení. Sama Gewessler ale mluvila o tom, že by nebyla schopná se podívat do očí svým dvěma neteřím, kdyby se nepokusila nařízení zachránit. Nejde navíc jen o ni samotnou, ale i o Zelené - ti v evropských volbách ztratili, a nařízení o obnově přírody je tak možná poslední ambiciózní "zelená" legislativa, kterou se podařilo prosadit.

🔋 Bateriová kapka naděje

Pokud je vám zhruba jako mně, je velká pravděpodobnost, že mezi vaše první mobily patřila Nokia 3310. Kromě nesporných výhod absolutní nerozbitnosti a možnosti hrát hada se oproti dnešním smartphonům odlišuje ještě jednou věcí - mnohem větší výdrží baterie. Na jedno nabití vydržela klidně i týden, za to iPhone potřebuje nabít každý den, a starší modely i více než jednou. Dodavatel baterií právě pro Apple, japonská firma TDK, teď ale přišla s informací, která může v budoucnu používání malé elektroniky dost proměnit. Firmě, která ovládá asi polovinu trhu s malými bateriemi, se podařilo vyrobit "solid-state" baterie, tedy baterie s pevným elektrolytem.

Laikovi (jako mně) to mnoho neřekne, ale rozdíl spočívá v tom, že klasické baterie mají v sobě tekuté elektrolyty, a ty pevné jsou mnohem výkonnější. Jen se nám doteď nepodařilo je vyrábět ve velkém, a TDK si slibuje právě to - aktuálně hlásí, že dokáže vyrobit malou baterii, do sluchátek nebo hodinek. Firma je opatrná se sliby co do mobilních telefonů, protože u větších rozměrů je baterie zatím příliš křehká. Pro elektroauta se nyní výrobci snaží přijít s podobnou solid-state technologií na bázi sulfidů místo oxidů a lithia, ale těžko říct, zda nás do pár let čeká bateriová revoluce (Toyota chce s takovým autem přijít už v roce 2027). V době, kdy k přechodu na nízkoemisní ekonomiku ale kromě masivní elektrifikace potřebujeme právě i průlomy v bateriových technologiích, je kažká podobná zpráva kapkou naděje v moři špatných zpráv.

🌊 Mrtvolné ticho

Zelená témata čím dál tím více Evropanům leží v žaludku. Na jednu stranu je to krátkozraké a facka mladším generacím, na stranu druhou se možná pořád nepodařilo vysvětlit, jak velké ohrožení zničená planeta ve skutečnosti je. Co naopak občané EU vnímají jako akutní ohrožení, je migrace. O paradoxu, že jí bude s oteplující se planetou přibývat, pomlčíme, a podíváme se čistě na lidský a hodnotový rozměr problému. Okolnosti nás totiž nutí do vypořádání se s pokryteckým přístupem po celé Evropě. Na jednu stranu mluvíme o demokracii a lidských právech, na stranu druhou naše bezpečnostní složky postupují v jasném rozporu s těmito zásadami. Nechávám zcela stranou debaty o tom, kolik migrace je pro evropské země únosné a jaké jsou výzvy integrace nově příchozích. Otázka je v tomto ohledu jen jedna - pokud na stole leží konkrétní důkazy o tom, že přičiněním evropských úřadů pravidelně dochází k úmrtí lidí, jaká má být naše reakce v situaci, kdy spousta evropských občanů nepovažuje tato úmrtí za zásadní problém?

BBC v dokumentu Dead Calm zdokumentovala nejméně devět případů, kdy řecké bezpečnostní složky záměrně hodily do vody migranty ve Středozemním moři. Celkem popsala 43 případů z posledních tří let, kdy migranti zemřeli poté, co byli buď odsunuti do mezinárodních vod, nebo donuceni vrátit se na lodě poté, co dosáhli řeckých ostrovů. Sám zástupce pobřežní stráže omylem* přiznal, že tyto kroky jsou "jasně nelegální" a "mezinárodní zločin". Oficiálně úřad jakékoliv pochybení odmítá, a to opakovaně. Asi nejvážnější obvinění, kterým čelí, je smrt více než 500 lidí poté, co se potopila přeplněná rybářská loď za přihlížení, či možná aktivního zapojení, řecké pobřežní stráže. Podle evropských standardů by informace zveřejněné v dokumentu měly vést k rozsáhlému vyšetřování a hlasitým protestům. Protože se ale jedná o migranty ve Středozemním moři, nejspíš uslyšíme jen mrtvolné ticho.

*Během přestávky v rozhovoru si nevšiml, že má na sobě ještě zapojený mikrofon, a své dojmy sdílel kolegovi.

PS: Nejedná se samozřejmě jen o Řecko, máslo na hlavě má EU jako celek. Například panuje podezření, že za její peníze jsou migranti v Tunisku sváženi do pouště a ponechání svému osudu.

K poslechu, pozorování i četbě

🇮🇪 Severoirské trable

Brexitové referendum mělo široké spektrum důsledků a následků, které lidem ve Spojeném království i na evropském kontinentu život zkomplikovaly, ve valné většině případů ale přímo neohrozily. O život jít mohlo a může ale na jednom specifickém území Spojeného království - v Severním Irsku. Když Británie odcházela z EU, obrovským tématem byla hranice mezi Irskem a Severním Irskem, respektive její dosavadní absence a hrozící znovuzavedení. Proč by nebylo žádoucí, aby došlo k jakékoliv změně statusu quo, napoví kniha Say Nothing od Patricka Raddena Keefa. Vypráví příběh konfliktu v Severním Irsku mezi republikány, loajalisty a britskou armádou, který trval od 60. let do roku 1998 a vyžádal si celkem asi tři a půl tisíce mrtvých.

Angličané mají tendenci v řeči hodně podceňovat (fenomén má i vlastní stránku na Wikipedii), a tato "tradice" sedí i u Troubles, jak se tomuto konfliktu říká. Název údajně pochází z pohřbů - když lidé chtěli vyjádřit soustrast, často říkali příbuzným a přátelům zesnulého "mrzí mě vaše potíže", "sorry for your troubles". Tři dekády ozbrojené (občanské) války opravdu přinesly spoustu trablů, a v Say Nothing se o nich spoustu dozvíte. Patrick Radden Keefe není historik, ale novinář, a na knize je to znát - je brilantně odvyprávěná, téměř jako detektivní příběh. Není to ale vyčerpávající popis Troubles, popisuje především jednu stranu konfliktu - Irskou republikánskou armádu (IRA).

Troubles sice oficiálně skončily Velkopáteční dohodou v roce 1998, potížím však konec zdaleka není. A i v tomto ohledu je Say Nothing tak hodnotná - ukazuje, jak složité je hledat pravdu poté, co válčící strany složí zbraně a utichnou výbuchy bomb. Napětí mezi Iry a Angličany, katolíky a protestanty trvá na menším z Britských ostrovů už trvá po staletí, a i proto, že panuje všeobecná shoda na tom, že Irsko se dřív nebo později sjednotí, je zásadní pochopit hloubku a rozsah traumat, která si s sebou ostrov nese.

PS: Za tip děkuju Honzovi, kterému se kniha evidentně taky velmi líbila.

☘️ Holky z Derry

Sitcomům se většinou vyhýbám, protože nemám ráda "cringe" humor a vyumělkovanou srandu. Na radu hned několik mých přátel jsem ale dala stranou své pochyby a v severoirské tématice pokračovala seriálem Derry Girls. A nelitovala jsem. Poté, co jsem kapitolu za kapitolou četla o vraždách či hladovkách v Say Nothing, byly Derry Girls ideální protiváhou a doplněním obrázku o Severním Irsku devadesátých let. V Česku se říká, že i za protektorátu se chodilo do kina, a stejně tak v čase Troubles vyrůstali mladí lidé v Severním Irsku navzdory hrůzám okolo. Život musí nějak plynout dál, i když jsou jeho součástí ozbrojenci v ulicích a ze zmíněného kina vás často evakuují kvůli hrozícímu bombovému útoku. A přesně tenhle obyčejný život pěti puberťáků v pohraničním městě (London)Derry Derry Girls skvěle zachycují. Kdybych předtím nečetla Say Nothing, unikne mi spousta referencí, takže největší radost musí dělat seriál přímo na Britských ostrovech. Ale i bez většího předporozumění si ho může člověk užít.

Traumatické zkušenosti a okolnosti vyplavou na povrch jen občas, a i díky tomu, že je seriál volně inspirován přímo životem jeho autorky Lisy McGee, pracuje s neuvěřitelně těžkým tématem autenticky a s lehkostí. Důkazem budiž moje oblíbená postava, možná nejen v Derry Girls, ale i obecně, sestra George Michael, ředitelka katolické školy, kam hlavní postavy docházejí. Možná stačí, když zmíním její přiznání, že se na dráhu jeptišky dala především z finančních důvodů, protože dostane ubytování zdarma. Kdyby měl sarkasmus tvář, bude jí Sister Michael. Derry Girls také dodržují tradici dobrých seriálů z této části světa a vystupuje v nich hot priest, byť Andrew Scotta z Fleabagu nikdo nikdy nepřekoná.

🍸Pít či nepít

Novinářka NYT Susan Dominus není alkoholička, přesto alkohol ovládá rytmus jejího života. A spolu s ní i mnohých z nás. Dobře, možná "ovládá" není správné slovo, ale rozhodně spoluurčuje. Ve svém textu Is That Drink Worth It to You? // Vyplatí se vám tenhle drink? Dominus píše o proměně vnímání škodlivosti alkoholu. Ještě před pár lety se tradovalo, že jedna sklenička červeného denně je zdraví prospěšná, ale v posledních letech přišla otočka o 180 stupňů - žádné množství alkoholu není zdravé, respektive jakékoliv množství alkoholu škodí. Ale jak moc? U každého jednotlivce je téměř nemožné to říct, průměrně lze ale říct, že dva drinky týdně vás vezmou týden života. U jednoho drinku denně se pak dostanete na dva a půl měsíce kratší život. Je ale otázka, jestli vůbec uvažovat na úrovni jednotlivce, a nezaměřit se na globální rizika a snahu osekat ty nejhorší následky konzumace alkoholu. Ten totiž chtě nechtě má obrovskou společenskou i politickou funkci (v textu dokonce Dominus říká, že nebýt alkoholu, v životě by se nevyjednalo jediné příměří), a do zvažování rizik nevstupují jen praktické benefity, ale i těžko vyčístlitelné potěšení.

Svou troškou do mlýna přispěl i Economist, který píše o dlouhověkosti v jižanských evropských zemích. Rekordmani v počtu odžitých let se v tomto ohledu nekryjí se státy, které vykazují největší míru štěstí, tedy těmi severskými, a obyvatelé evropského jihu také zrovna neabstinují. Vědci ale docházejí k závěru, že vysoký věk, kterého se dožívají Španělé či Italové vychází ze zdravé stravy, kterou dnešní penzisté jedli v mládí, dostatku přirozeného pohybu díky městům uzpůsobeným lidem (a ne autům), a vysokou mírou společenského života. Hlavně poslední zmíněné se zdá být téměř protilékem na škody způsobené alkoholem k obědu. Pokud bychom se řídili logikou jižní Evropy, jeden drink s přáteli je lepší než sklenice vody o samotě.

Bez kontextu

Novým generálním tajemníkem NATO bude od října nizozemský premiér Mark Rutte, potvrzené je i personální obsazení nejvyšších funkcí v EU.
Julian Assange je volný, po létech strávených na ekvádorské ambasádě v Londýně a v britském vězení se může vrátit do rodné Austrálie. Musel se přiznat k porušení amerického zákona o špionáži.
Izrael utlumí operaci v Gaze a chce se zaměřit na hranici s Libanonem.
Mladí lidé v Keni se vzbouřili proti rostoucím daním.

Poznámka na konec

Být teenager je náročné. Já sama si toto období v mém životě pamatuju jen velmi matně, a jsem ráda, že nemusím vyrůstat dnes, v době kyberšikany a žalostných vyhlídek na budoucnost. To pořád ale ještě není nic proti tomu, když vám do života zasáhne válka. Dominika Píhová a Karolina Klinková mluvily s mladými Ukrajinci, kteří před ruskou agresí prchli do Česka. Čelí výzvám malým i velkým, a zaslouží si naši pozornost. Číst můžete tady.

PS: Overview effect se dá přeložit jako "pocit přehledu" a často ho mají astronauti/kosmonauti, kteří se vrátí z vesmíru. Viděli díky tomu, jak jsme zranitelní a taky tak trochu bezvýznamní. Já jsem bohužel ve vesmíru nikdy nebyla, ale pocit nahodilosti, údivu a pomíjivosti mám někdy i tak. A taky mám moc ráda všechno, co se týká kosmu, tak jsem po "tom pocitu" pojmenovala aspoň svůj newsletter. Podpořit ho můžete zde.

PPS: Pokud se ptáte, kdo jsem - mám instagram @haanule, spolu s Bárou Chaloupkovou jsem založila podcast za Humny a živí mě práce v českém Senátu (především k zahraniční politice). Studovala jsem mezinárodní vztahy, o trochu méně taky ekonomii, ale hlavně věřím v to, že člověk se učí celý život.