#35: 99 Luftballons, důchod v nedohlednu a Korzet v kině
Sobota 11. 2. 2023
Vážení a milí,
vítejte u třicátého pátého vydání newsletteru! Na to, že leden byl v průměru třetí nejteplejší za víc než 60 let, je únor zatím hodně mrazivý. A to říkám já, co nejsem zimomřivá a když holky doma chodí ve dvou svetrech, já jsem v tričku. A teď si představte, že je venku taková zima, a vy o to "doma" přijdete. Přesně to se teď děje v Turecku a Sýrii v masivním měřítku - více se dočtete hned v první části dnešního psaní. Zbytek není o moc veselejší, takže na “vyrovnání” v tipech najdete - mimo jiné - aspoň doporučení na komediální pseudodokument.
Příjemné čtení
Hana ❤️
PS: Podpořit vznik newsletteru můžete jako vždycky tady, moc moc děkuju všem, kteří už tak učinili.
Aktuální Humna: Přes rameno i do dáli aneb o roku 2022 i 2023
Co zrovna čtu: dočítám Návrat krále
Co zrovna poslouchám: instrumentální playlist
Mezinárodní dění
🇺🇦 Eurotrip prezidenta Zelenského
Těsně před prvním výročím ruského vpádu na Ukrajinu se prezident Zelenský vydal na teprv druhou oficiální cestu za hranice. Po návštěvě Washingtonu v prosinci tento týden navštívil hned několik evropských zemí. Se západními lídry po boku se objevil v Londýně, Paříži i Bruselu, vše pochopitelně absolvoval v obligátní mikině a outdoorových botách. Poté, co se po měsících apelů podařilo s Německem a dalšími dojednat dodání tanků, chce Zelenský po svých spojencích i stíhačky. Spojené státy a Německo jejich dodání zatím vyloučili, Britové nikoliv, a začnou s tím, že budou cvičit ukrajinské piloty. Mezitím se na Ukrajině rozjíždí silná ruská ofenziva, a tentokrát to nevypadá úplně dobře. K vojenským posunům ale někdy příště.
Zajímavé je si shrnout to, jak Zelenský opět ukázal, že on - a jeho tým - má nesporný politický talent. Předsedovi britské sněmovny Lindsaymu Hoyleovi například předal helmu elitního ukrajinského pilota, na které byl napsaný vzkaz "My máme svobodu, dejte nám křídla, abychom ji mohli chránit". Na tiskové konferenci zas objal novinářku BBC Ukraine, když řekla, že by to moc ráda udělala. Chytré bylo také, že v Paříži proběhlo setkání nejen s francouzským prezidentem Macronem, ale i kancléřem Olafem Scholzem, jehož Německo je považováno za jednu z brzd co do intenzivní vojenské pomoci. Do Bruselu pak letěl v jednom letadle s Macronem, se kterým ještě před pár měsíci signalizoval jasné neshody ohledně přístupu k Rusku. V Bruselu pak aktivně navázal na summit v Kyjevě minulý čtvtek a pátek, kde se za ním vydalo 16 komisařů včetně předsedkyně von der Leyen a předseda Evropské komise Charles Michel. A navázal ve velkém stylu, ve čtvrtek a v pátek totiž proběhl právě summit Evropské rady, kdy měl na jednom místě všechny lídry členských států EU a stihl se se všemi vyfotit, ale znovu na ně i apelovat. Mimo jiné řekl, že se prostě nemůže vrátit na Ukrajinu s prázdnýma rukama, a dal celý seznam věcí, co by mu EU do rukou mohla dát - od počátku přístupových rozhovorů ještě letos až po zbraně a munici. S kým se naopak ostentativně nepotkal, byl generální tajemník NATO Jens Stoltenberg, aby nikoho nenechal na pochybách, že NATO není účastníkem konfliktu.
🇨🇳 99 Luftballons
Nedávno jsem se účastnila večírku s tématem “devadesátky”, který kromě jiného involvoval návštěvu tanečního parketu s odpovídajícím playlistem. Jedna ze skladeb byla i legendární 99 Luftballons, tedy 99 (nafukovacích) balónků, od německé zpěvačky/kapely Nena. Její geneze je mimořádně zajímavá - vznikla mezi lety 1982 a 1983 v reakci na umístění jaderných hlavic Pershing II v západním Německu a s tím souvisejícím nárůstem studenoválečného (jaderného) napětí. Kytarista skupiny Nena se při koncertu Rolling Stones zamyslel nad tím, co by se asi stalo, kdyby balonky vypuštěné při příležitosti tohoto koncertu přeletěly Berlínskou zeď - jestli by náhodou nějaký generál nepřikázal je sestřelit, a na konci tak po 99 letech války nezbude ze světa nic. K veselí s nafukovacími balónky má tedy na první poslech veselá píseň poměrně daleko. Proč je to aktuální? Protože jsme se po 40 letech opět ocitli v situaci, kdy balonky zaznívají ve stejné větě jako studená válka.
Rozdíl je v tom, že se obměnila jedna z velmocí, Sovětský svaz vystřídala Čína. Samotný termín studená válka pro aktuální situaci není úplně šťastný, protože nás může vést k tomu, že se na ni budeme dívat ze špatného úhlu. Ale tuším, že ho i tak uslyšíme častěji (čínský vicepremiér v Davosu nedávno použil slovní spojení “studenoválečná mentalita”). A teď o co vlastně jde - mezi 28. lednem a 4. únorem 2023 se nad územím Spojených států vznášel čínský špionážní balón, podle NBC dvakrát tak vysoký jako vánoční stromek před Rockefellerovým centrem. Čína se dušovala, že se jednalo o civilní meteorologický stroj, podle amerického ministerstva zahraničí ale nesl zařízení schopné například odposlouchávat komunikaci, a také byl součástí globální “flotily”, která sledovala nejméně čtyřicet zemí. Ministr zahraničí Blinken kvůli incidentu odložil svoji plánovanou cestu do Pekingu a sestřelení balónu nad pobřežím Jižní Karolíny se stalo hitem internetu.
Jestli jsme skutečně na prahu nového mezinárodního uspořádání, to říct neumíme, vše tomu ale nasvědčuje. Spojené státy čím dál tím více tlačí na omezování vlivu Číny, ať už v technologiích nebo co do geopolitického vlivu (naposledy se jak na orloji američtí představitelé točili na africkém kontinentě). Asi největším odpůrcem konfrontace bude finanční sektor, který má značný vliv, ale vliv rozhodující mít nemusí. Napětí se stupňuje, a obě strany se připravují i na vojenský střet, který bude velmi pravděpodobně - pokud k němu dojde - souviset s Tchaj-wanem (důkazem je třeba nedávné zvýšení americké přítomnosti na Filipínách). Riziko střetu navíc není jen čistě s Amerikou, zaskřípat to může i na hranicích s Indií, zbrojí i Japonsko. V této atmosféře tak i jeden (ne tak) obyčejný balón dokáže spustit obrovskou vlnu reakcí.
🏚️ Mrazivé trosky
V pondělí zasáhlo jih Turecka a sever Sýrie několik silných zemětřesení. Aktuální odhadovaný počet obětí se pohybuje už nad dvaceti tisíci a číslo bude dál stoupat. Z některých vesnic a měst média hlásí, že více lidí zůstalo pod sutinami než jim uniklo. Rozměry katastrofy je těžké si představit, protože má tolik vrstev a důsledků, mně mimo jiné připadají důležité ty následující. Shrnuje je mimo jiné tento citát z NYT: The devastating toll is a grim reminder that earthquakes, like famines, are not just natural disasters. Whether an earthquake occurs is a question of geology. But surviving one is a question of human decision-making — and often of politics.
Dopad na turecké volby: v minulém vydání newsletteru jsem psala o Turecku, které už nyní má předvolební, když ne horečku, tak minimálně teplotu. Tragické zemětřesení ale může pořádně zamíchat kartami. V zemi nyní platí tři měsíce výjimečného stavu a není jasné, jestli by se v zasažených oblastech logisticky vůbec podařilo volby 15. května uspořádat. Navíc je vláda prezidenta Erdoğana kritizována za pomalou pomoc, a to až do té míry, že kvůli tomu režim nechal omezit Twitter. Zloba lidí je pochopitelná - už léta platí “daň na zemětřesení”, za kterou se měly postavit bezpečnější domy, evidentně k tomu ale nedošlo. Místo toho tak pravidelně částečně zabíjela i korupce, kvůli které se stavěly nevyhovující domy.
Afghánské dilema v Sýrii: Sýrie je po více než dekádě zemí na kolenou, kde dlouhodobě panuje katastrofální humanitární situace. Zemětřesení tamnímu utrpení tak nasadilo jen smutnou korunu, a je těžké se vůbec k zasaženým oblastem dostat. Z Turecka dlouhodobě otevřen jediný hraniční přechod, otevření dalších kromě samotného syrského režimu blokuje Rusko v Radě bezpečnosti OSN. Navíc za normálních okolností by pomoc šla vládě zasažené země, která ji pak pošle dál. Problém je v Sýrii ten, že sever země je poslední oblast, kde působí opoziční síly proti prezidentu Assadovi. Ten nemá ve světě kromě Ruska a Íránu žádné spojence, a hlavně Západ řeší podobné dilema jako s afghánským Talibánem - panují oprávněné pochyby, že se pomoc opravdu dostane těm potřebným. A i ta, která se na cestu vydá, nemusí dorazit - podle OSN do oblastí ovládaných vládou tři dny “poté” dorazilo minimum pomoci, do území ovládaných opozičními silami se nedostal jediný konvoj, částečně i kvůli neexistující infrastruktuře. Ze sutin tak přeživší i oběti tahají záchranáři, kteří jsou vycvičení léty podobných aktivit po bombardování, ti však ale zdaleka nestačí na apokalyptické rozměry katastrofy. Více o tom, proč je tak těžké zasaženým Syřanům pomoct, píše Guardian.
Sekundární katastrofa: zasažené oblasti jsou často nedobrovolným domovem uprchlíků, a v médiích už se objevili případy lidí, kteří ze Sýrie prchli před smrtí v občanské válce, jen aby zemřeli v Turecku. Mnozí z těch, kteří nyní přišli o střechu nad hlavou, ve svém životě už dvacetkrát před něčím či někým utíkali. Zároveň teď hrozí druhotná katastrofa - lidé buď domov už nemají nebo se do něj nemohou vrátit kvůli hrozbě kolapsu budov, a tak mrznou v nehostinných podmínkách bez vody, jídla a elektrické energie. Následky zemětřesení tak ve finále mohou mít víc obětí než otřesy samotné.
Další dění
⚡️Záchvěvy změn
Posun k obnovitelným zdrojům citelně zrychluje. Nezrychluje sice tak moc, jak by bylo potřeba, přesto je ale dobré si mezi zoufalými povzdechy občas ukázat na pozitivní vývoj. Newsletter Climate Forward nedávno dal dohromady tři konkrétní projevy, ze kterých je možno se (ve velmi omezené míře) radovat.
Rekordní investice: Podle Mezinárodní agentury pro energii svět v minulém roce investoval do “čistých” zdrojů energie 1,4 bilionu dolarů. S odstupem nejvíce investuje Čína, následují EU a USA. Důvodem rekordních investic je i ruská válka na Ukrajině, která kromě (už ne tak pozitivního) návratu k uhlí povzbudila aktivitu i tím “správným” směrem.
Poměr se obrací: Jsme ve zlomovém bodě rovnováhy mezi investicemi do čistých zdrojů a fosilních paliv, poprvé je mezi těmito investicemi parita, tedy že se investoval stejný objem prostředků. Více v téhle analýze.
Ropa a plyn za zenitem: podle britské ropné společnosti BP povedou starosti o energtickou bezpečnost k tomu, že poptávka po ropě a zemním plynu dosáhne svého maxima dřív, než se čekalo. Velké starosti si ale firmy přesto asi dělat nemusí, například Exxon Mobil měl loni zisk 56 miliard dolarů, Shell 40 miliard.
Z konkrétních příznaků se dají odtušit obecnější trendy - zelené investice už nejsou jen o záchraně planety, ale i o energetické bezpečnosti. Větrné a solární elektrárny loni vyrobily 22 % potřebné elektřiny v Evropě. Do roku 2030 bude každé druhé nové auto na elektrický pohon. Tohle všechno se ale týká Západu a Číny, ve zbytku světa existuje jeden velký problém - v Indii nebo Brazílii jsou obnovitelné projekty neporovnatelně dražší kvůli tomu, že mnohem více stojí si tam půjčit. Jedna z největších překážek je tak paradoxně zcela “neklimatická”, a to příliš vysoké náklady na kapitál.
Smítko na tomto velmi pozitivním vývoji je napětí mezi Západem a Čínou. V reakci na americké omezení vývozu čipů totiž Čína údajně zvažuje omezení vývozu technologií pro solární panely. To, před čím tak někteří opakovaně varují, totiž přesun závislosti z jedné autokracie na jinou, se tu možná projeví v praxi. Aktuálně totiž Čína ovládá asi 80 % celého výrobního řetězce solárních panelů. Další problém popsal Voxpot - elektrifikované ekonomiky potřebují obrovské množství lithia do baterií, a to s sebou nese svá vlastní rizika, včetně faktoru Číny, která trhu s lithiem dominuje.
👵🏼 Důchod v nedohlednu
Více než polovina dnes pětiletých dětí se dožije stovky. To s sebou nese mnohé filosofické otázky, je například rozdíl mezi životem a přežíváním. Důsledky ale budou i praktické, nutná bude změna struktury ekonomiky, v ní nabízených služeb a mimo jiné i přemýšlení nad pracovním trhem a důchody. Stárnoucí populace vytváří tlak na důchodové systémy a už nyní hrozí, že pracující lidé na důchodce prostě “nevydělají”. Proto se v Česku debatuje o tom, že do deseti let zvedneme hranici odchodu do důchodu z 65 let na 68. Předsedkyně sněmovny uklidňovala všechny nad 40, že jich se to týkat nebude, ale my mladší už máme počítat s tím, že jinak to nepůjde. Ve srovnání s tím, že já se svými vrstevníky půjdeme do penze se sedmdesátkou na krku, se mohou debaty ve Francii zdát trochu jako sci-fi. Tam do ulic vyšel milion lidí, protože důchodová reforma prezidenta Macrona předpokládá navýšení věku odchodu do důchodu z aktuálních 62 let na 64. Aktuálně je tam průměrná doba dožití 82 a 14 % HDP jde na výplatu důchodů, systém je tedy - jako je tomu v mnoha jiných zemích - neudržitelný.
Francouzské protesty se mohou zdát jako nezodpovědné a rozmazlené. Zároveň ale vybízí k zamyšlení, jestli neustálé navyšování věku, kdy už oficiálně nemusíme pracovat, neignoruje mnohem zásadnější otázky. Francouzi jsou na svůj relativně nízký důchodový věk pyšní, považují ho za civilizační výdobytek, který jim umožňuje prožít život co nejvíce naplno. Modla tvrdé práce od rána do noci, od studia až po stáří, se tak otřese v základech v momentě, kdy se zamyslíme nad francouzským scénářem - směšně krátký okamžik v dějinnách vesmíru, který je nám dán, ať už se dožijeme 82 nebo 100 let, naplnit spíše než dřinou jednoduše poctivou prací s odpovídající dávkou joie de vivre - přáteli, hudbou, uměním a dobrým jídlem a pitím. Ani ve Francii tohle není dopřánu zdaleka každému, ale je to otázka společenských priorit, lidem v případě jejich zájmu tenhle scénář zpřístupnit. Jak řekl Vladimír Špidla, zdroje jsou. Je jen otázka, jestli najdeme mechanismus, jak je smysluplně využít. Netvrdím, že je to jednoduchý nebo příjemný proces, ale jako dobrý začátek se mi zdá zvážení změny přístupu k životnímu cyklu člověka, který by byl právě tím - člověkem, nikoliv jen pracovní silou.
⚽️ MBS - miliardový balík sportu
V jednom slavném českém filmu se praví, že se nám tu rozmohl takový nešvar. Nešvar z následující pasáže sice není ničím nový, je ale velmi aktuální, a to nejen pro fanoušky fotbalu. Řeč je o tzv. sportwashingu, tedy vylepšování si reputace za pomoci sponzoringu sportovních událostí. Jedním z mistrů světa v této disciplíně je Saudská Arábie - v roce 2021 lidskoprávní organizace Grant Liberty spočítala, že Saudové za nákup sportovních reputačních bodů utratili přes 1,5 miliardy dolarů. Teď mají v hledáčku nový cíl - fotbalové mistrovství světa. Jestli zrovna tahle událost pomohla sousednímu Kataru, to je na debatu (minimálně z toho země asi nevyšla tak hrozně jako Evropský parlament), Saudové se do organizace přesto chtějí pustit. Jdou na to ale daleko více “od lesa”. Podle Politica totiž saudský korunní princ a de facto vládce Mohammed bin Salman (známý pod zkratkou MBS, což může alternativně znamenat Mr. Bone Saw) loni v létě oslovil Řecko, aby fotbalový šampionát v roce 2030 spoluorganizovalo, a přidat by se mohl i Egypt. Saudové by zaplatili oběma státům nové stadiony a výměnou za to by člen EU a NATO spolu s jednou z nejlidnatějších zemí v Africe stáli po jejich boku a spokojili by se jen s čtvrtinou odehraných zápasů na svém území.
Symbolika mistrovství světa v roce 2030 by byla značná. Jednalo by se o stý šampionát, a vítězní pořadatelé by dostali obrovský punc legitimity. I pro Saudskou Arábii by se jednalo o značné vítězství - chtějí se prezentovat jako pupek nového světa, jehož rovnováha už neleží na Západě, ale posouvá se směrem k Africe a Asii. Na rozhodnutí se ale ještě počkáme, oficiální kandidaturu trio zatím nepodalo. O pořadatelských zemích se rozhodně pravděpodobně na kongresu FIFA v roce 2024 a velkou šanci na vítězství má evropská přihláška Španělska, Portugalska a Ukrajiny a jihoamerická nabídka Argentiny, Uruguaye, Paraguaye a Chile. Fotbalová mistrovství zdaleka nejsou jen o fotbale, s trochou nadsázky je fotbal na nich to nejméně zajímavé, a po katarských skandálech se i my z branže mezinárodních vztahů máme na co těšit.
K poslechu, pozorování i četbě
🏠 Dům pro každé tělo
O tom, jak problematická je představa “normálního” člověka, jsem psala už v souvislosti s Le Corbusierem. Jako volné pokračování tohoto tématu doporučuji text na NYT o univerzálním designu a jeho konkrétním užití designérem Marcem Harrisonem. Harrisonův dům v městečku Foster ve státě Rhode Island je uzpůsobený všem, co mají problémy s pohybem či používají vozíček. Bezbariérovost ale není jako “pěst na oko”, masivní složité konstrukce nebo přílepky, místo toho je dům esteticky krásný a zároveň neklade nikomu zbytečné překážky. Nikde nenajdete prahy, o které se zakopává, potrubí vede tak, že se ke dřezu či k umyvadlu dá zajet co nejblíže (foto zde a zde) a všechny vypínače a zásuvky jsou v pohodlné výšce. Nejde ale o inovaci posledních let - Harrison dům postavil v roce 1973, a jeho dcera Natasha ho nedávno zrekonstruovala. Jeho citlivost k potřebám všech, ne jen předobrazu člověka v plné síle, vychází z osobní zkušenosti s těžkých zraněním v dětství, a ironií osudu je, že později onemocněl ALS. Svoje zkušenosti přenášel i na své studenty, a právě s nimi vymyslel bezbariérový ILZRO House, pojmenovaném po sponzorovi projektu, International Lead Zinc Research Organization. Není to náhoda, dům je vlastně skládačka ze zinkových panelů, takže s trochou trpělivosti a zručnosti byste si ho sešroubovali jako skříň z IKEA. Dům zůstal prototypem, přesto by jeho myšlenka zasloužila i v dnešní době mnohem více pozornosti. Jak řekl jeden z jeho nástupců na Univerzitě designu v Rhode Island: “Marc always said he didn’t want to design objects that were for the prime of your life, but for your whole life.”
🕵🏼 Naivně absurdní a absurdně naivní Philomena
“Cringe” humor, ten, co vás trochu pobaví a trochu zabolí na duši, je nejlepší po malých dávkách (zdravím Honzu Špačka, jehož videa ve mně vyvolávají pobavení i intenzivní bolest). Pokud máte pětkrát půl hodinu času, možná oceníte právě takovou “tak akorát” dávku v podobě “dokumentárního” (v angličtině se hodí termín mockumentary) cyklu Cunk on Earth. Navíc vám možná dodá pocit, že se vzděláváte, i když o úrovni nově nabytého poznání lze pochybovat. Pokud nechcete trávit večer u zcela smyšleného seriálu, ale zároveň vás neláká usazenost Davida Attenborougha a jeho kolegů, Philomena Cunk vás určitě nezklame. Cunk je smyšlená postava od Charlie Brookera (autora Black Mirror) a ztvárňuje ji Diane Morgan, a občas si při konfrontaci s “jejich” postavou vzpomenete na Borata. Philomena “žije” už od roku 2013 a to nejen v televizi, k dostání je i kniha Cunk on Everything, kterou jsem před pár lety dostala darem. V novém netflixovém seriálu pak vypráví - občas dosti kacířsky - příběh o kořenech civilizací, náboženství, osvícenství, průmyslové revoluce a války. Rozsah je tak obrovský, že celé vyprávění je trochu v běhu, ale vzhledem k omezené informační kvalitě je to možná dobře. Tu pak dodávají (či suplují) zejména reální přední experti na diskutovaná témata, se kterými Philomena vše konzultuje. Celou dobu budete přemýšlet nad tím, jestli její naivně absurdní a absurdně naivní otázky čekali, nebo jestli si mysleli, že budou součástí vážného dokumentu. Jak to přesně bylo je ale ve finále trochu jedno. Důležitější je totiž to, že nepoučeným otázkám navzdory v každém dílu najdete i zajímavé a hloubavé odpovědi, stejně jako relevantní kritiku politiky, kapitalismu, otroctví nebo církve. A taky se v opakujícím se “rickrollu” dozvíte něco o tepu koček.
👗 Korzet v kině
Mám kamarádku Ladu. Lada je cool, a Lada kromě všech dalších cool věcí provozuje organizaci 3pe, která pomáhá lidem s poruchami příjmu potravy. Z vlastní zkušenosti vím, jak důležité téma to je a jak jednoduché je, ho podcenit, a proto mi připadalo jako fantastický nápad, spojit diskuzi na téma poruchy příjmu potravy a vztah k (vlastnímu) tělu se zábavou, konkrétně promítáním filmu. Diskuze už proběhla, tu můžu maximálně zpětně pochválit, film Korzet ale doporučit mohu, v kinech pořád běží. Korzet je snímek volně inspirovaný životem rakouské císařovny Sissi. Ta celý život bojovala s nároky na svou osobu, které byly neuvěřitelně vysoké a nízké zároveň. Její úloha spočívala v tom, že reprezentovala monarchii, především však ve stylu “tady si stoupni a usmívej se”. Tlak na vzhled a dokonalost musela pociťovat enormní, musel ji svírat podobně jako korzet, kterým pravidelně trápila své tělo. Autorky film pojaly hodně po svém, kombinují v něm příběh z 19. století s moderním ztvárněním i hudbou. Někoho možná prostory, co vypadají spíš jako Café Letka než autentický palác, nebo náhodný plastový kbelík s mopem, mohou rušit. Mně naopak tohle moderní pojetí velmi bavilo. Co už je zábavné méně, jsou skandály týkající se herců - u Floriana Teichtmeistera, který ztvárnil císaře Františka Josefa, se našla dětská pornografie, a další byli obviněni ze sexuálního násilí.
Co se nevešlo
Joe Biden pronesl projev o stavu unie, republikánští poslanci na něj pokřikovali jako by byli na stadionu.
Ukrajina kvůli korupčním skandálům vyměnila ministra obrany.
Podle papeže Františka je nenávist vůči LGBT+ lidem hřích.
Lídři EU podpořili stavbu bariér na vnějších hranicích.
Poznámka na konec
Máte oblíbenou knihu? A kolikrát jste ji četli? Já jsem až donedávna četla dvakrát pouze Čapkův Obyčejný život, to ale (podruhé) bylo kdysi v roce 2016. Teď je skoro u konce moje druhé čtení Pána prstenů po dvou letech a nestačím se divit, k jakému různému přemýšlení mě to zavedlo. Jednak jsem si připomněla, jak moc každý den zapomínáme. Přečtu týdně pravděpodobně statisíce slov, zapamatuju si ale jen zlomek věcí. Má to tedy vůbec smysl? Zároveň je svět nekonečně pestrý a je toho tolik co objevovat, můžu si opravdu “dovolit” ten prostor pro opakování již teoreticky poznaného? Nehledě na to, že si na obě otázky pochopitelně odpovídám “ano”, jsou tahle (lehce filosofická) dilemata jen dalším důvodem, proč znovu sáhnout po vaší oblíbené knize a nechat na sebe ten zážitek působit.
PS: Overview effect se dá přeložit jako "pocit přehledu" a často ho mají astronauti/kosmonauti, kteří se vrátí z vesmíru. Viděli díky tomu, jak jsme zranitelní a taky tak trochu bezvýznamní. Já jsem bohužel ve vesmíru nikdy nebyla, ale pocit nahodilosti, údivu a pomíjivosti mám někdy i tak. A taky mám moc ráda všechno, co se týká kosmu, tak jsem po "tom pocitu" pojmenovala aspoň svůj newsletter.