#44: Narcos v Damašku, koupit si golf a Daňa o Pavlovi

Jun 17, 2023

Sobota 17. 6. 2023

Vážení a milí,

vítejte u nového vydání newsletteru! Dnes vás vezmu na dvě tragická místa - do Sýrie a na Haiti, a na jedno potenciálně tragické místo, republikánské primárky v USA. Kromě toho se dozvíte, jak si koupit celý sport, k čemu je hrášek bez chuti a jak bude (možná) vypadat nový evropský přístup k migraci. Na závěr vám doporučím divadelní hru plnou emocí, knihu plnou křesťanství a dva seriály plné zábavy.

Příjemné čtení

Hana ❤️

PS: Podpořit vznik newsletteru můžete jako vždycky tady, moc moc děkuju všem, kteří už tak učinili.

Co zrovna čtu: David Bellos - Is That a Fish in Your Ear? Translation and the Meaning of Everything
Co zrovna poslouchám: Nekonečný Space Oddity playlist

Mezinárodní dění

🇸🇾 Narcos v Damašku

O morálních kvalitách globálního společenství může mít kdekdo své pochyby - i přes mezinárodní normy, které odsuzují násilí či obhajují lidská práva, neustále dochází k utrpení na celém světě. Občas ale někdo dokáže už tak cynické mezinárodní společenství přeci jen šokovat. Aktuálním příkladem je Vladimir Putin, už přes více než dekádu je ale na černé listině Bašár al-Asad, syrský diktátor. Respektive až donedávna byl. Poté, co brutálně potlačil povstání v roce 2011 v rámci Arabského jara, včetně použití chemických zbraní proti vlastním občanům, se dostal do mezinárodní izolace. Ta ale postupně začíná opadávat a Asad se vrací mezi světové lídry. Posledním velkým “zářezem” je návrat Sýrie do Ligy arabských států v květnu tohoto roku. Důvodů k tomu, že se po dvanácti letech mohla Sýrie vrátit ke stolu, je několik, například snaha o to, budovat frontu proti Íránu, oteplení vztahů kvůli pomoci po únorovém zemětřesení, snaha o zbavení se syrských uprchlíků nebo rezignace tváří v tvář faktu, že se Asad udržel u moci. Další důvod je ale možná překvapivý - drogy.

Pokud se v mezinárodních vztazích mluví o drogách, nejčastější asociace je asi historicky s afghánským mákem a v současné chvíli s opiátovou krizí v USA. Tálibán pěstování máku, ze kterého se získává opium, úspěšně potlačuje, v USA v boji s drogami už tak "úspěšní” nejsou. V posledních letech se ale objevilo další drogové centrum, a to právě v Sýrii. Země se stala předním vývozcem captagonu (amfetamin podobný pervitinu), a to až tak moc, že jen díky této droze syrský stát ještě finančně nezkolaboval. Od začátku občanské války, kdy se začal vyrábět ve velkém, na captagonu režim vydělal přes 1 bilion korun (byznys je to třikrát větší než všechny mexické kartely dohromady) a ze Sýrie se tak stal regulérní narkostát. Captagon se šíří po celém regionu a arabské státy mají přední zájem na tom, aby Asad s vývozem přestal. Není jediný, s výrobou captagonu začal na přelomu tisíciletí libanonský Hizballáh, podle odhadů se ale 80 % všeho captagonu vyrobí právě v Sýrii. Je proto otázka, zde se Asad bude tak lukrativního zboží chtít vzdát. Zadarmo to určitě nebude, a někteří už začali platit, minimálně potřesením ruky.

🇺🇸 507 dní do voleb

Za normálních okolností by 507 dní před danou událostí bylo trochu brzo na to, o ní psát. Volby amerického prezidenta ale mají k normálu daleko, a proto je záhodno se za Atlantik podívat už nyní. Nacházíme se v té části tamního politického cyklu, kdy strany vybírají svého kandidáta na prezidenta, a pozornost se upírá k takzvaným primárkám. Aktuálně to vypadá tak, že Demokraté nemají moc co vybírat - Joe Biden ohlásil, že do boje o Bílý dům jde znovu, a byla by politická sebevražda proti němu postavit jiného silného kandidáta. Za to Republikáni se na svůj výběr chystají velmi intenzivně - oficiálně se zatím o nominaci uchází třináct kandidátů. Předpovídat v tuto chvíli, koho přesně se vyplatí sledovat, je nejistá disciplína, protože politika je vrtkavý obor, ale přesto se o to pokusím. Vybrala jsem šest kandidátů, kteří mi něčím připadají zajímaví, nebo se - jako v případě Trumpa - jimi prostě musíme zabývat. V únoru 2024, kdy republikánské primárky začnou ve státě Iowa, si pak povíme víc.

Donald Trump - je otázka, jestli bude víc vidět v rámci kampaně nebo před soudy, minulý týden přišla další z řady obžalob, první trestní na federální úrovni za neoprávněné nakládání s dokumenty (internet obletěly záběry krabic s utajovanými dokumenty v koupelně), už byl odsouzen za sexuální zneužívání a dalším obžalobám čelí doslova po celé zemi (celý výčet má Reuters). Bývalý prezident přesto pořád drží podporu republikánských voličů pevně - 53 % Republikánů ho podporuje.
Ron DeSantis - guvernér státu Florida, pozornost upoutal kvůli fokusu na kulturní války (např. konflikt s Disney kvůli LGBT zákonům). Podařilo se mu z Floridy udělat republikánský stát, a slibuje, že ultrarepublikánská pravidla přenese na federální úroveň. Chce být Trump bez Trumpových skandálů. Podporu má okolo 25 % republikánských voličů, zatím jediný seriózní Trumpův vyzývatel.
Mike Pence - Trumpův viceprezident, odvrátil se od něj až v momentě, kdy ho Trumpovi podporovatelé chtěli 6. ledna pověsit. Náboženský i fiskální konzervativec, liberálové se mu smějí, že nesmí být s ženou sám v místnosti bez své ženy (ve skutečnosti "jen" s jinými ženami sám nejí). Kovaný Trumpovec (teď už) bez Trumpa, i když reálnou šanci vyhrát asi nemá.
Chris Christie - bývalý guvernér New Jersey, byl poradcem Trumpa, pak se od něj odvrátil. Byl také vůbec první velké jméno, od kterého Trump dostal podporu, má velkou zásluhu na jeho úspěchu v roce 2016. Nyní se proti němu ostře vymezuje jako ten, kdo ho dokáže “sejmout”, protože ho zná. Skvělý rétor, ale 60 % Republikánů o něm podle průzkumu CNN odmítá vůbec uvažovat.
Tim Scott - má zajímavý odlišný příběh, který o sobě vypraví - vede pozitivní kampaň o jediném afriamerickém republikánském senátorovi. Cílí na stejně nábožensky založené voliče jako Mike Pence, cituje bibli jako Češi Havla. Kritizuje zhrublou rétoriku, kterou používají Trump nebo DeSantis, a díky své barvě pleti nabízí Republikánům “vykoupení” z nařčení z rasismu.
Nikki Haley - zatím jediná žena mezi kandidáty, zároveň jedna z nejzkušenějších - dvakrát byla guvernérkou Jižní Karolíny a pod Trumpem byla velvyslankyní při OSN. Argumentuje hlavně svým věkem (51) a potřebou generační změny, což funguje na osmdesátníka Bidena, ale i Trumpa, kterém uje 76. V tento moment útočí hlavně na DeSantise, a snaží se demonstrovat, že je bojovnice a že má ostré lokty.

🇭🇹 Ostrovní peklo na zemi

Pokud bychom měli určit nejtragičtější místo na světě, je z čeho vybírat. Řadit (lidské) utrpení do žebříčku se zdá jako trochu morbidní disciplína, pokud bychom se do ní ale přeci jen pustili, na jedné z předních příček se bezpochyby bude nacházet Haiti. Tento stát, který se s Dominikánskou republikou dělí o ostrov Hispaniola, už se pomalu za stát ani nedá považovat. Souhra neštěstí přírodních i lidských vedla až k tomu, že se Haiti potýká s masivní humanitární katastrofou, zatímco zemi ovládají gangy. Je těžké určit, kde přesně trápení začalo, začít bychom museli hluboko v koloniální minulosti. Pro současnou situaci je ale důležité zemětřesení v roce 2010, které už tak chudou zemi uvrhlo do totálního chaosu, včetně epidemie cholery a skandálů s lidmi, kteří měli na Haiti pomáhat. Druhý tragický milník je rok 2021, kdy byl ve svém domě zastřelen prezident Jovenel Moïse. Měsíc po jeho vraždě pak navíc přišlo další zemětřesení. To dalo volný průchod právě různým zlačincům, kteří například začali blokovat hlavní přístav, kudy se do země dostávalo jídlo nebo palivo. Do toho se přímo v ulicích hlavního města Port-au-Prince odehrává doslova válka (téměř sta) gangů, kde se běžnou součástí dne staly únosy, znásilnění a vraždy. Podle Guardianu gangy kontrolují asi 60 % hlavního města. Ke zlepšení situace by bylo potřeba omezit moc gangů a uspořádat volby. Ty se nekonaly už od roku 2019 a poslední demokraticky zvoleným politikům vypršel mandát letos v březnu. Prozatímní prezident Ariel Henry podporuje plán OSN, který by do země - která se podle vysokého komisaře pro lidská práva Volkera Türka proměnila v peklo na zemi - poslal mezinárodní jednotky. Jestli na to rozjitřený svět bude mít kapacitu, v tuto chvíli není jasné.

Další dění

🏌🏻Koupit si golf

Iluze o tom, že svět globálního sportu je o radosti ze hry a ne o penězích, má asi málokdo. Nestává se ale příliš často, aby se mocenská a finanční povaha špičkového sportu ukázala celé své nahotě tak, jak se to stalo s golfem. Ten si totiž de facto koupila Saudská Arábie. Nejedná se o nákup jednoho klubu, týmu či stadionu nebo pořádání mistrovství světa, Saudové si zkrátka koupili profesionální golf jako takový. Konkrétně saudský státní investiční fond PIF koupil nejvyšší americkou i evropskou soutěž - PGA Tour a DP World Tour, respektive tyto dvě soutěže spojí se svou vlastní, LIV Tour, kterou založil minulý rok. A to poté, co především s PGA probíhaly dramatické spory, včetně těch právních. Už loni LIV Tour nalákala několik výrazných jmen z PGA, další se ale přetáhnout nenechali a zůstali. Teď "k Saudům" musí všichni.

Kontroverzní je mimo jiné to, jak nečekaná celá fúze byla. Šéf PGA Jay Monahan se poté, co LIV Tour přišla na scénu, stavěl do pozice morální autority a argumentoval tím, že Saudové pomohli při útocích z 11. září a že každý, kdo se k Saudům přidá, má na rukou krev amerických občanů. Současně ale evidentně musel se Saudy celou dobu vyjednávat a oběti teroristických útoků, nebo Džamál Chášukdží, tak přeci jen nakonec byli vedlejší (detaily k poslechu v nedávné epizodě Pivot). Nejenže Monahan sloučení turnajů pod saudskou hlavičkou vyjednal, novému golfovému monopolu bude dokonce formálně šéfovat (ultimátní otěže si ale ponechají Saudové).

Jak se nová realita projeví po praktické stránce, o tom ještě jasno není. Pro ne-golfisty je to ale vlastně vedlejší, důležitá je symbolika. O sportwashingu už jsem psala dvakrát (u Saudů už dříve tady, a o Kataru tady), kupování si vlivu a odvádění pozornosti od lidskoprávních či etických problémů je zkrátka čím dál častější. A dokud dokážou klíčové lidi v jakémkoliv odvětví zlákat peníze, můžeme se “těšit” na další podobné zprávy. Kromě sportu se tak Saudové čím dál tím víc angažují třeba v počítačových hrách. Navíc to není čistě o sportswashingu, korunní princ Mohammed bin-Salmán si kupuje i přízeň domácího publika. Motivace, stejně jako peněz, má tedy víc než dost.

🫛 Ne-chutný hrášek

Oslavovat fakt, že vaše plodina nemá žádnou chuť, se zdá být proti zdravému rozumu. Britští vědci ale přesně kvůli podobnému technologickému posunu mohli otevírat šampaňské. Podařilo se jim totiž vypěstovat hrášek, který nechutná po hrášku. Jak napsala BBC, nejedná se o úplně nový objev - gen, který v hrášku chuť “vypne”, byl objeven už před třiceti lety, v tu dobu se to ale zdálo jako zcela nepoužitelný kousek vědeckého poznání. O tři dekády později jsme si ale vědomi limitů naší planety, a jedním z hlavních problémů dneška je zajistit dostatek potravin, který nebude pohromou pro planetu i naše zvířecí příbuzné. Řešením jsou mimo jiné různé potraviny vyrobené z luštěnin. Často se mezi ně řadí sója, která ale také není příliš udržitelná, a v britských podmínkách lze mnohem snadněji pěstovat právě hrášek. Ten má ale vcelku výraznou chuť a pojďme si přiznat, že mít něco hráškového desetkrát do týdne není úplně pro každého. Hrášek bez chuti ale může posloužit jako zdravější, udržitelnější surovina do chuťově pestrého jídelníčku, a tím pádem přispět do mozaiky planetární záchrany. V tuto chvíli se vědci snaží vyšlechtit konkrétní odrůdu, která by gen bez chuti nesla, a kterou by následně mohli britští farmáři začít pěstovat a prodávat. A já se mezitím těším na velmi chutný hrášek ze zahrádky mých rodičů.

🇪🇺 Migrační oxymorón

U řeckých břehů zemřelo tento týden při potopení jediné lodi až 600 lidí. Za normálních okolností by byla na nohou celá Evropa. Je to ale naopak - “normální” je, že jsme si zvykli na smrt lidí ve Středozemním moři. Normální také je, že Evropská unie nemá funkční přístup k migraci a tak třeba potichu toleruje řecké pushbacky (vytlačování migrantů zpět za hranice, by nebyli náš problém). Teď ale leží na stole návrh Rady EU, který se migrační dilema Unie snaží aspoň částečně posunout. Jeho nedeklarovaným cílem je, snížit počet těch, kteří v EU dostanou mezinárodní ochranu, a přenést zodpovědnost na země mimo EU. Má se tak například rozvolnit standard bezpečných třetích zemí, kam by se lidé měli posílat. Více uprchlíků má také projít šetřením přímo na hranicích, místo azylového systému v daných zemích. Sporný dublinský mechanismus (kdy je za zpracování příchozího zodpovědný první stát EU, kam daný člověk přijde, přijede či připluje), v návrhu nedoznal větších změn.

Co se týče části, která upoutala nejvíce pozornosti - návrh pracuje s povinným mechanismem solidarity. To může znít jako oxymorón, lepší nápad ale zkrátka schůdný nebyl. Podle tohoto mechanismu by si mohly země Unie vybrat, zda přijmou určitý počet uprchlíků a uleví tak přetíženým zemím na hranicích, nebo zda zaplatí 20 000 eur za každou osobu, kterou nepřijmou (ČR si vyjednalo přechodnou výjimku kvůli/díky vysokému počtu Ukrajinců u nás). Zdržely se Bulharsko, Malta, Slovensko a Litva, proti byly, ne příliš překvapivě, Maďarsko a Polsko. Polská vláda, v předvolebním varu, dokonce deklarovala, že se pokusí zformovat jakousi koalici odpůrců, s cílem dohodu zablokovat. Konkrétně to chce zkusit přes Evropský parlament, kde se návrh bude také projednávat, aby došlo ke shodě mezi europoslanci a Radou. Pokud europoslanci návrh také schválí (což se očekává), Polsko podle svého stálého představitele při EU Sadośe prostě závazky nebude dodržovat. Nebylo by to poprvé, co Polsko nerespektuje schválená pravidla.

K poslechu, pozorování i četbě

🎭 Daňa o Pavlovi

Klasické pořekadlo říká, že za každým velkým mužem je záhodno hledat ženu. Stejné pravidlo lze aplikovat i na muže středně velké, malé nebo komplikovanější. O jedné takové ženě za velkým mužem, které se ve finále povedlo vystoupit z jeho stínu, pojednává divadelní hra O Pavlovi v divadle Na Zábradlí. Založená je na stejnojmenné knize, jejíž autorkou je Daňa Horáková. Jako primární charakteristiku nějaké ženy uvádět to, koho má za muže, se vědomě snažím nedělat, v případě Dani je to ale užitečně - byla totiž ženou režiséra a scénáristy Pavla Juráčka, se kterým měla eufemisticky řečeno turbulentní vztah. O Pavlovi se soustředí na společně strávený čas v emigraci v Mnichově - na 36 metrech čtverečních se obětavá Daňa střetává s neproduktivním alkoholickým Pavlem, a i když je hra objektivně vtipně napsaná, člověku běhá mráz po zádech z toho, že se takhle k sobě chovali reální lidé. Juráčka hraje fantastický Michal Bednář, kterého jsem si oblíbila už ve hře O bílých heterosexuálních mužích, co jedí maso, Horákovou pak Anežka Kubátová. Tuto sezónu se O Pavlovi hraje ještě ve dvou termínech, velmi doporučuju.

📖 Ježíš feat. Beatles

Říká se, že Česko je země ateistů. Statistiky tomu nasvědčují, přesto se ale vlivu náboženství jen stěží vyhneme. Vždyť při překvapení nebo naštvání Ježíše vzýváme (případně, pokud jste můj táta, říkáte “Kristova noho přibitá na kříži”). O tom, jak konkrétně křesťanství dodnes formuje myšlenky rádoby sekulární západní civilizace, píše Tom Holland (historik, ne Spiderman) v knize Dominion. Nedozvíte se sice příliš mnoho o ukřižování Ježíše, za to ale proletíte historii od Persie po Beatles a zjistíte, že se smrt židovského kazatele na kříži zapsala do naší kolektivní psyché jako máloco. Koncepty jako rovnost nebo lidská práva nám připadají jako automaticky dobré, nemohly by ale být odlišnější od ideálů, které světem hýbaly před příchodem křesťanství. Na více než pěti stech stránkách Holland představuje (většinou) muže, kteří v Ježíše uvěřili, nebo uměli dobře využít víru druhých. Kniha je tak jakási série životopisů, zasazená do dobových kontextů, ze které ale zároveň vyplývá překvapivé zjištění - naše duše jsou křesťanstvím formované a i ti, kteří křesťanství explicitně kritizují, tak často činí de facto křesťanskými argumenty. Navíc si uvědomíte, že je těžké říci, co přesně křesťanství je. V průběhu let se názory a výklady měnily tak radikálně, že vyvozovat jakékoliv definitivní závěry o světě je vlastně nemožné. Tedy pokud nemáte víru.

👼🏼 Dobrý zaklínač

Na letošní léto se těším hned z několika důvodů, minimálně ze tří. Prvním je dovolená, na kterou se chystám do Chorvatska, druhým je druhá řada seriálu Good Omens a třetím je třetí řada seriálu Zaklínač. Pokud už nedočkavě nevyhlížíte tyto dvě novinky, teď je ideální příležitost dohnat předchozí díly. A pokud vyhlížíte, můžete si staré epizody zopakovat ještě jednou, pro radost.

Good Omens jsou můj asi nejoblíbenější seriál vůbec. Vychází ze stejnojmenné knihy Neila Gaimana a Terryho Pratchetta a sleduje příběh dvou přátel, kteří by neměli být přáteli - anděla Aziraphala a démona Crowleyho. Michael Sheen a David Tennant jsou ve svých rolích naprosto dokonalí, a po shlédnutí ve vás zanechají dobrou náladu a naději v lidstvo. Vše totiž (spoiler alert!) dobře skončí - Armageddon se jim podaří odvrátit, Antikrista zastavit a válce mezi nebem a peklem zabránit.

I Zaklínač má knižní předlohu, a to od polského fantasy spisovatele Andrzeje Sapkowského. Miláček všech žen i geeků Henry Cavill jeho dílo převedl do seriálové podoby, a je to velmi zábavná, byť místy brutální podívaná. V kvazi-středověkém světě plném magie, nestvůr a bitev se odehrává příběh Geralta z Rivie, Zaklínače, a princezny Cirilly (jejíž reálnou předlohou údajně byla malá Terezie Kovalová, jejíž otec se se Sapkowským vídal). Jestli to zní až pohádkově romanticky, nenechte se zmást, Zaklínač divákovi připomene stinné stránky reálné lidské existence, od násilí přes rasismus až po socioekonomické propasti. Jako bonus pak Netflix nabízí i příběh odehrávající se 1200 let před hlavním dějem. V The Witcher: Blood Origins se dozvíte, kde se ve světě Zaklínače vzali lidé i to, kde se vlastně vzali Zaklínači, ale tak dobré jako hlavní příběh to není. V jeho čtvrté sérii mimochodem bude Zaklínače hrát Liam Hemsworth, na což už se tolik netěším, a o to víc je třeba si užít první tři.

Co se nevešlo

Boris Johnson rezignoval na svůj poslanecký mandát. Bude psát pro Daily Mail.
Zemřel Silvio Berlusconi. Jeho duch v Evropě ale žije dál.
Evropa má první otevřeně LGBT hlavu státu - lotyšského prezidenta Edgarse Rinkēvičse.
Spojené státy podle NYT tajně vyjednávají s Íránem.
BBC se spojila s lidmi v Severní Koreji, podle jejich svědectví v zemi panuje hladomor.
Německem hýbe skandál kolem zpěváka skupiny Rammstein Tilla Lindemanna, je vyšetřován kvůli sexuálnímu násilí.

Poznámka na konec

Obrovskou radost mi tento týden udělal jeden umělecký objev - obrazy mraků od Johna Constabla. Britský malíř je maloval mezi lety 1821 a 1822 a v asi 50 dílech se snažil “zachytit jejich prchlivou podstatu”. Mohla bych se na ně dívat hodiny. Tady, tady nebo tady.

PS: Overview effect se dá přeložit jako "pocit přehledu" a často ho mají astronauti/kosmonauti, kteří se vrátí z vesmíru. Viděli díky tomu, jak jsme zranitelní a taky tak trochu bezvýznamní. Já jsem bohužel ve vesmíru nikdy nebyla, ale pocit nahodilosti, údivu a pomíjivosti mám někdy i tak. A taky mám moc ráda všechno, co se týká kosmu, tak jsem po "tom pocitu" pojmenovala aspoň svůj newsletter. Podpořit ho můžete zde.