#46: Palestinský oříšek, milionový Shein a dno meruňkového koktejlu
Sobota 15. 7. 2023
Vážení a milí,
vítejte u nového vydání newsletteru. Že se mi podaří ulevit vám od horka, to pochybuji, potěšit by vás ale mohly některé částečně dobré zprávy, o kterých píšu. Kromě toho, že se podíváme na vládu práva v EU nebo do Číny a Izraele, kde citelně stoupá napětí, v druhé sekci najdete dobré zprávy hned dvě - jednu z Botswany a jednu z Haagu, kde sídlí Organizace pro zákaz chemických zbraní. Další text už je zas o něco zachmuřenější, podíváme se totiž na zákeřné byznysové praktiky módního giganta Shein. Na konec pak nabízím tipy na dvě knihy, o intelektuálech s lidskou tváří a o radikálním pohledu na umění, a jedno doporučení na diskuzi dvou výjimečných akademiků. Na úplný závěr - netradičně, dalo by se říct až jedinečně - pak pár poznámek z návštěvy prezidenta Zelenského.
Příjemné čtení
Hana ❤️
PS: Podpořit vznik newsletteru můžete jako vždycky tady, moc moc děkuju všem, kteří už tak učinili.
Aktuální Humna: Hannah, Hana a Bára aneb O lásce a tyranii
Co zrovna čtu: Rozhovor s Louise Bourgeois
Co zrovna poslouchám: už teď se ladím na prosincový koncert Hozier
Mezinárodní dění
🇨🇳 Čínské okénko
Minulé dva týdny přinesly hned několik zajímavých bodů ve vztahu k Číně, a tak se zběžně podíváme na hned tři z nich.
Obchodní napětí, či válka, se stupňuje. Poté, co Nizozemsko (po koordinaci s USA) zakázalo vývoz některých strojů na výrobu čipů do Číny, soudruzi nelenili s odpovědí. Jako odplatu zakázali vývoz dvou minerálů - germania a gallia - do "nepřátelských zemí", tedy na západ. To jen potvrzuje hlasy, které vzácné kovy a minerály nazývají novou ropou*. Obě látky se používají jak na výrobů čipů, tak do solárních panelů nebo 5G sítí. Aby toho nebylo málo, jen pár dní před plánovaným příletem Čína zrušila návštěvu vysokého představitele EU pro zahraniční věci Josepa Borrella.
Hongkongská policie vydala zatýkací rozkazy a vypsala odměnu 1 milion hongkongských dolarů na dopadení osmi aktivistů, kteří prchli do zahraničí. Poté, co Čína de facto vyhodila do povětří hongkongskou demokracii, se mnozí uchýlili do Velké Británie, další do Austrálie, Spojených států nebo Kanady. Z těch, kdo zůstali, bylo od zavedení drakonického zákona o národní bezpečnosti už 260 zatčeno a 79 odsouzeno.
Dobrou zprávou je, že diplomatické snahy o komunikaci s Čínou neutuchají. Vztahy se Spojenými státy byly od cesty Nancy Pelosi na Tchaj-wan v srpnu loňského roku na bodu mrazu, ještě více je ochladil čínský špionážní balón. Teď se ale blýská na oteplení. Po historické návštěvě amerického ministra zahraničí Blinkena se do Pekingu vydala i ministryně financí Janet Yellen, která přijela s heslem “svět je dostatečně velký pro obě naše země”. Od 16. července pak v Číně bude americký “ministr” pro klima John Kerry. Ten má v plánu jednat hlavně o COP28, listopadovém klimatickém summitu v Dubaji. Čína aktuálně vypouští asi třetinu světových emisí, a její snaha je tak pro zastavení šílenství, které vidíme venku i ve zprávách, naprosto zásadní. Blinken a Yellen přijeli domů s příslibem dalších setkání, konkrétní hmatatelné výsledky zatím nepřivezli. Kerryho mise je ale z globálního hlediska možná ta nejdůležitější, a tak doufejme, že on s prázdnou neodjede.
*které jsme říkali černé zlato, jestli máte nápad na novou slovní hříčku, sem s ní!
📜 Vládne právo?
Zatímco celá republika byla na dovolené nebo na filmovém festivalu v Karlových Varech, v Bruselu se pilně pracovalo - 5. července Evropská komise vydala novou každoroční zprávu o dodržování vlády práva v 27 zemích Unie. Jedná se už o čtvrtou takovou zprávu, jejímž nedeklarovaným účelem je, vyslat signál vůči Maďarsku a Polsku, že si na ně nikdo nezasedl. Komise zkoumá čtyři oblasti - soudní systémy, boj proti korupci, pluralitu médií a stav “brzd a protiváh”, tedy vyváženost role jednotlivých institucí. Oproti loňskému roku státy neudělaly žádný zásadní pokrok, a největší mezery mají stále zmíněné “černé ovce” - Polsko následované Maďarskem, byť se komisaři Jourová a Reynders snažili tyto dvě země na tiskové konferenci jmenovat co nejméně. Nejsou ale jediní - Německo stále platí málo svým soudcům, což je činí náchylnější ke korupci, Španělsko je pozadu s justiční reformou a Slovensko by zase mělo omezit moc svého generálního prokurátora (který “podezřele” zastavil vyšetřování bývalého premiéra Fica a ministra Kaliňáka, a proti zprávě Komise se vehementně vymezil). Pro Českou republiku má zpráva šest doporučení - pokračovat v reformě státního zastupitelství, pracovat na zkrácení soudního řízení, posilovat integritu členů parlamentu, dokončit revizi pravidel pro střet zájmů, posilovat nezávislost veřejnoprávních médií a pracovat na založení národní instituce pro lidská práva.
🇮🇱 Palestinský oříšek
V mezinárodních vztazích existuje spousta “oříšků”, které je těžké rozlousknout: Kypr, Kašmír, Náhorní Karabach…* Pak ale existuje oříšek, který všechny ostatní hravě zastíní - vztah Izraele a Palestiny. Historické území Palestiny prošlo v uplynulých tisíciletích mnoha otřesy a konflikty, a to přetrvalo až do dnešních dní. Rozplést celý vztah mezi dnešním Státem Izraelem a Státem Palestina je téměř nadliský úkol, a v podtitulku jednoho textu jsem nedávno četla docela přesné shrnutí: Both sides have intractable demands that are impossible to meet. The conflict isn’t territorial, it’s existential. // Obě strany mají neřešitelné požadavky, které nelze splnit. Konflikt není územní, ale existenční. I v takto existenčním boji je ale prostor pro konkrétní vývoj, a ten rozhodně nejde dobrým směrem. Naposled jsem o Izraeli psala v lednu, kdy se k moci dostala (krajně) pravicová vláda Benjamina Netanjahu. Ta za půlrok svého působení stihla vyeskalovat situaci na všechny strany - doma čelí masivním protestům kvůli reformě/osekávání moci justice (na protest zavřela dokonce i obchodní centra), za hranicemi se zas vyostřuje napětí s Palestinci. Přitom je nutné dodat, že i samotný koncept hranice je kontroverzní, v plánu je totiž pokračování výstavby nelegálních izraelských osad na palestinských územích.
Asi nejviditelnějším projevem napětí byl zásah izraelských ozbrojených sil v Dženínu, palestinském městě s uprchlický táborem, mnohými označovaný za největší zásah posledních dvaceti let. Do akce, označené vládou za protiteroristickou operaci, se během dvou dnů v Dženínu zapojilo na 1 000 vojáků, ale i buldozery a bombardéry. Několik teroristů skutečně bylo zabito, spolu s tím ale ze svých domovů musely prchnout tisíce nevinných lidí, jejichž život už tak měl ke klidu a míru daleko (OSN použila pro Palestinu výraz “venkovní vězení”). Olej do ohně navíc přilila i izraelská vládní rétorika, která zásah směrem k domácímu publiku ještě zveličovala. Na druhou stranu, palestinské vedení de facto neexistuje, návštěva osmdesáti sedmiletého palestinského prezidenta Abbáse v Dženínu jen podtrhla nulovou autoritu formálního palestinského vedení. Deeskalační snahy jsou taktéž nulové, a tak se dá čekat, že násilí bohužel pouze poroste.
PS: Podrobnou analýzu nabízí třeba server Vox.
*Že by bylo problematické písmeno “K”? Tak asi pozor na Karlovarský kraj…
Další dění
🇧🇼 Diamonds pay forever
Novinky z afrického kontinentu k nám většinou dojdou jen v momentě, kdy se jedná o katastrofu - potopená loď cestou do Evropy, občanská válka, islámští povstalci. Nedávno ale z jihu Afriky přišla zpráva dobrá - Botswana, dlouhodobě nejúspěšnější africký stát, dokázala jako rovný s rovným vyjednat podmínky obchodu s diamanty se západním těžařským koncernem. Botswanský příběh popsal Tomáš Lindner v newsletteru Respektu:
Když Botswana v roce 1966 vkročila do nezávislosti, jeden britský koloniální úředník ji nazval „nepotřebným kusem země“. V řídce osídleném státě žilo asi jen sto absolventů střední školy a podle různých zdrojů tu bylo 12 nebo 13 kilometrů asfaltovaných silnic. HDP na obyvatele dosahovalo zhruba poloviny afrického průměru. Dnes pouštní krajinu protíná přes dvacet tisíc kilometrů asfaltovaných silnic a učebny tamních univerzit snesou srovnání s těmi evropskými. V letech 1966–98 rostlo botswanské hospodářství rychleji než kterékoli jiné na světě, průměrně 7,7 procent ročně, a tamní HDP na osobu je dnes čtyřikrát vyšší než průměr subsaharské Afriky.
Klíčem k úspěchu Botswany jsou nejen diamanty, je druhým největším nalezištěm na světě po Rusku, ale i dlouhodobé strategické přemýšlení nad nimi. Země se nechytila do takzvaného prokletí přírodních zdrojů a dokázala díky drahým kamenům udržitelně růst. Nově podepsaná smlouva s koncernem De Beers pak jde ještě dál. Společnost, která diamanty těží, je napůl vlastněná britským De Beers a napůl Botswanou, a postupně bude neustále navyšovat podíl vytěžených kamenů, které odevzdá státu. Začně se na 30 %, za deset let se má podíl dostat na polovinu. Diamanty pak botswanská vláda může prodat a investovat je do rozvoje země. Rozvíjet je stále co, Botswana má k egalitářskému ideálu daleko, ale výchozí pozici má jednu z nejlepších na kontinentu, možná i tu nejlepší (jen pro ilustraci ještě jedno číslo - průměrná doba dožití se od roku 1966, kdy byly diamanty poprvé nalezeny, zvedla z 37 na 61 let). Kromě nerovností se Botswaně nevyhýbá ani politické nápětí, současný prezident Masisi je politickými soupeři obviňován z diktátorských taktik. Nové dohody s De Beers rozhodně politicky využil, a nejspíš s tím mají co do činění i nadcházející prezidentské volby. Mluvil například o tom, že musí skončit zotročování země, byť stát s De Beers spolupracoval už desítky let a rozhodně na této spolupráci netratil. Je ale legitimní chtít, aby země mohla nechat daleko víc ze svého bohatství, a podílet se nejen na těžbě, ale i na (výnosnějším) zpracování. To se postupně daří, novou výzvou tak bude, rozdělit výnosy spravedlivě.
👕 SheInTrouble
Stojí to 10 dolarů, na jejich vzniku se podílel “ajťák” a jsou jedněmi z 1,3 milionu ročně, co to je?
Řeč je o šatech z fast fashion obchodu Shein. Tahle firma, ohodnocená na asi 60 miliard dolarů, je nejrychleji rostoucí značkou v sektoru, a zároveň jednou z nejproblematičtějších. Textilní průmysl obecně je jedna velká pohroma, od používání toxických látek přes otrockou práci až po problém obrovského množství odpadu, o kterém jsem psala tady. Firma Shein ale kola tohoto byznysu roztáčí na vyšší otáčky než kdokoliv před ní, a dostala se tak na ovládnutí až 50 % trhu s módou. Klíčů k jejímu “úspěchu” je hned několik :
(1) Technologie: firmu v roce 2008 založil Chris Xu, který se původně specializoval na optimalizaci vyhledávačů jako Google nebo Baidu. Díky tomu do Sheinu (původně pojmenovanému SheInside) propsal své zkušenosti z práce s daty - firma precizně analyzuje trendy a nové návrhy tak spolutvoří datoví vědci.
(2) Hrubá síla: švédský gigant H&M za rok přinese na trh zhruba 25 000 produktů za rok, Shein asi 1,3 milionu. Díky tomu stále přitápí pod kapitalistickým kotlem a motivuje zákazníky k tomu, aby se v levných hadrech přímo topili. Navíc své modely neobnovuje, a od každého tak existuje jen omezené množství.
(3) Pochybné byznysové praktiky: ze svých asi 6 000 továren v Číně Shein posílá oblečení napřímo, ještě “teplé” z rukou bídně placeného zaměstnance. Nemusí tedy platit nájmy za kamenné obchody či cla za posílání velkého množství zboží. Pravděpodobně využívají otrockou práci pro svou bavlnu (ostatní řetězce své dodavatele poctivě zveřejňují, Shein to nedělá), a jak tuny a tuny jejich oblečení končí, o to se také nestarají.
Nalakovat sám sebe na růžovo se Shein pokusil s pomocí šesti amerických influencerek. Pozval je na luxusní výlet do Číny pod heslem Shein 101, aby ukázaly světu, jak Shein své oblečení vyrábí “ve skutečnosti” - v Potěmkinově vesnici to vypadalo, že každý kousek opečovává usměvavá švadlena, div samou radostí nezpívá. Realita je ale samozřejmě jinde - jak píší Slow Femme v tomto příspěvku, zaměstnanci Shein pracují 18 hodin denně v naprosto nevyhovujících podmínkách (od práce s toxickými látkami po chybějící požární bezpečnost), za nuzné peníze a bez nároku na dovolenou. Nápravu jednotlivec zařídit neumí, čisté svědomí ale mít může. A to začíná šatníkem bez Sheinu.
PS: Dobrým (opačným) směrem jde Francie, která bude od října vyplácet "bonus" ve výši 6 až 25 euro za opravu rozbitého oblečení.
💣 Chemický milník
Zbraně hromadného ničení s sebou obvykle pozitivní titulky nenesou, tisková zpráva Organizace pro zákaz chemických zbraní (OPCW) ale jeden takový titulek mohla napsat: OPCW confirms: All declared chemical weapons stockpiles verified as irreversibly destroyed // OPCW potvrzuje: Všechny deklarované zásoby chemických zbraní nevratně zničeny. Vedle jaderných zbraní, které jsou svou apokalyptickou silou víc “sexy”, druhé dva druhy zbraní hromadného ničení - biologické a chemické - trochu zapadají. Přitom právě chemické zbraně jsou velmi úspěšný příklad mezinárodní spolupráce, i když jejich použití v Sýrii svět zabránit nedokázal.
OPCW je organizace, která má za úkol převádět do praxe Úmluvu o chemických zbraních. Úmluva vešla v platnost v roce 1997, přistoupilo k ní 193 států (z OSN nejsou členy jen Egypt, Izrael, Jižní Sudán a Severní Korea) a zakazuje použití chemických zbraní, stejně jako si dává za cíl zničení těch, které už byly vyrobeny. Za tuto snahu získala OPCW v roce 2013 Nobelovu cenu míru, a na rozdíl od jiných laureátů toto ocenění nemířilo mimo. Spojené státy jako poslední signatář teď zničily své zbylé zásoby a tím ze seznamu přiznaných zbraní zmizela poslední položka z více než 72 000 tun materiálu. Důležité je ale slovíčko “přiznané” - předpokládá se, že státy mají “podpultové” zbraně, které nepřiznaly. Navíc některé látky nejsou Úmluvou za chemické zbraně považované a státy je tak mohou dál mít (pokud vás zajímají některé z nich, mohu vás odkázat na moji jedinou akademickou publikaci, paper, který jsme před pár lety napsali s Michalem Smetanou).
Debata o zbraních je často relativní, morálně totiž hodnotíme, kdo je proti komu používá a za jakým účelem je daný stát vlastně má. Třeba takové jaderné zbraně slouží (snad) čistě jako odstrašení, aniž by se kdy měly použít. Velmi aktuální je pak debata o kazetové munici, kterou mnohé státy na světě odsuzují, na Ukrajině je ale obě strany používají už nyní a USA ohlásily, že chtějí Ukrajině dodat další. Je tak v pořádku, oponovat vyzbrojení Ukrajiny proti ruské agresi, třeba i zbraněmi problematickými? A není kritika mířená na USA popírání reality? Samé otázky. V případě zbraní chemických je to ale celkem jasné - jejich užitek na bojišti je v porovnání s riziky dost malý, jejich hlavním “nástrojem” je tak strach a teror. Jejich zničení je proto opravdový důvod k radosti.
K poslechu, pozorování i četbě
🍸 Na dně meruňkového koktejlu
Součástí jedné z nejznámějších historek o vzniku existencialismu je meruňkový koktejl v baru Bec-de-Gaz v pařížské čtvrti Montparnasse. Jean-Paul Sartre, jeden z nejslavnějších filosofů 20. století, dostal radu od svého přítele Raymonda Arona, že i o sklence koktejlu může filosofovat. A svět nikdy nebyl jako dřív. U filosofie Sartre zůstal, jeho cesty s Aronem se ale později rozešly. Sartre vůbec neměl moc mužských přátel, a jeho poslední byl podle jeho vlastních slov Albert Camus. A právě o přátelství, které je pojilo, a také o jeho konci, je kniha Camus and Sartre: The Story of a Friendship and the Quarrel that Ended It (za zapůjčení děkuji Janovi). Je to fascinující pohled do mikrokosmu pařížské intelektuální elity okolo druhé světové války. Sartre a Camus z ní vychází jako lidé naprosto výjimeční, a přitom úplně obyčejní - každý po svém byli schopni pootočit 20. stoletím, zatímco sami byli ve víru emocí a nejistot. Asi nejsilnějším závěrem z knihy je, že jeden není lepší než druhý, jejich přátelství a jeho následný kolaps nemá vítěze a poražené. Mnohem důležitější je cesta, kterou oba ušli - lidskou i intelektuální. Zároveň vám kniha připomene to, jak málo víme o kontextech děl, která čteme, vidíme a slyšíme. Umělec, jako všichni ostatní, své dílo zkrátka nemůže tvořit bez ohledu na to, co se mu v životě děje, ať už jsme spisovatel či chemik, nikdy není reakce bez akce, a každá reakce potřebuje prvotní akci. To neznamená, že dílo nemůže stát samo o sobě - ta opravdu hodnotné ke čtenářům, divákům a posluchačům mluví i bez znalosti autorova života. Na druhou stranu, prožitek z nahlédnutí pod pokličku, nebo v tomto případě spíš na dno skleničky meruňkového koktejlu, je čistá radost.
🖼️ Kniha doslova oči otevírající
Kdyby se vás někdo zeptal na to, jak se díváte na obrazy v galerii, co odpovíte? Možná si řeknete, co je to za otázky, přeci frontálně a zhruba ze dvou metrů. Dotaz ale může mířit i hlouběji, a přesně do těchto hloubek vás vezme kniha Ways of Seeing Johna Bergera. Je to téměř archivní čtení, poprvé vydaná byla v roce 1972 a navazuje na seriál BBC stejného jména. Ve své době způsobila poprask tím, že kritizovala mainstreamový “západní” přístup k vizuálnímu umění. Jako ilustrace poslouží to, že Berger v prvních vteřinách seriálu nožem řeže do Botticelliho Venuše a Marsu. To mělo hned dva efekty - jednak Ways of Seeing odhalilo spoustu slepých míst, která umělečtí kritici 20. století měli, ať už genderová či mocenská, zároveň ale zamířila pozornost i na samotnou západní civilizaci v té době. John Berger mluví o tom, že od doby, kdy umíme umělecká díla vytrhnout z jejich přirozeného prostředí tím, že je zreprodukujeme, vystavíme v muzeu nebo prodáme v aukční síní, nenávratně tím pozornost přesuneme od obsahu díla k jeho významu. A tento význam mu dává až divák, který se na něj dívá v součanosti. Kniha tak není jen pro nadšence do umění, je pro všechny, co se zajímají o společnost jako celek. Berger například do popředí přenesl koncept male gaze, mužského pohledu, který je stále často výchozí perspektivou, není to ale zdaleka jediná - doslova oči otevírající - myšlenka. Jestli jste se nikdy podrobně nezamysleli nad olejomalbou jako konceptem, John Berger vás vezme na historický exkurz. Navíc, umění nevisí zdaleka jen v galeriích. Bergerovy myšlenky lze přenést do reklamy či úplně obecného bytí ve světě, kde se každý dívá na každého, a Berger až vizionářsky pojmenovává i výzvy, kterým čelíme s příchodem mobilů, sociálních sítí a AI.
💭 Krastev a Snyder, Ukrajina a Evropané
16 měsíců od začátku aktuální ruské invaze na Ukrajinu je přemýšlení nad válkou někdy náročné. Vše už bylo řečeno, nic nového nevymyslíme. Že předchozí věty nejsou pravdivé, o tom vás může přesvědčit diskuze Ivana Krasteva a Timothyho Snydera, kterou vedli na konci června ve Vídni. Za zhruba hodinu a půl pánové absolvují intelektuální výlet přímo do středu dění, tehdy čerstvého wagnerovského pokusu o puč, ale i k dlouhodobějším otázkám celého konfliktu. Dozvíte se nejen děsivá čísla o válce na Ukrajině*, ale mnoho i o (ostatních) Evropanech - proč se nám těžko věřilo, že válka bude, jak se hodí mít na paměti mapy statých impérií nebo v čem spočívá role “středních” velmocí jako Indie. Diskuzi by si měli pustit všichni, co se k válce chtějí vyjadřovat - Krastev se Snyderem totiž rozebírají to, proč máme chtít vítězství a ne mír, proč mít politiku vůči Ukrajině je důležitější než mít politiku vůči Rusku a na závěr vás ještě uklidní, že debaty o jaderné válce jsou jen sebestřednou fantazií Západu. To, že mají oba pánové smysl pro humor, je jen bonus, díky kterému vám hodina a půl uteče jako nic.
*15 milionů lidí už nebydlí tam, co na začátku války // denně se spotřebuje tolik munice, jako na vrcholu druhé světové války // odstranit všechny ruské miny bude současným tempem trvat 700 let
Co se nevešlo
Španělsko půjde 23. července, během předsednictví Radě EU, k volbám.
Přírodní katastrofy způsobené změnou klimatu jsou tak časté, že se staly “novým normálem”.
Švédsko by se ještě letos mohlo stát členem NATO, po počátečním nadšení ale musíme počkat, jak konkrétně dohoda z Vilniusu bude vypadat.
Po scénáristech začali v Hollywoodu stávkovat i herci.
Poznámka na konec
Začátek července je asi nejvíc dovolenkový týden v roce, aspoň pro ty, co si dovolenou vzít můžou. Letos ale bylo vše trochu jinak, aspoň pro ty, co pracují pro jednoho ze čtyř nejvyšších ústavních činitelů. Do Prahy se totiž vydal, za přísných bezpečnostních opatření a informačního embarga, ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj. Návštěva měla mediální pokryti vteřinu po vteřině, proto není potřeba o ní vše opakovat, dovolím si proto pár svých osobních dojmů. Konkrétně u nás v Senátu se Zelenskyj zdržel asi 40 minut, nejdříve na rozhovoru jen s předsedou, později na setkání s širším vedením a krátkým vystoupením před novináři. Všechno tak bylo neuvěřitelně rychlé a intenzivní, včetně doslova armády bezpečnostního personálu. Zelenskyj byl skoro jako Mojžíš, před kterým se vždy rozestoupilo moře bicepsů. Ale hodně unavený Mojžíš. Ještě nikdy jsem asi neviděla nikoho tak odhodlaného, ale tak vyčerpaného. V jednu chvíli se mi nahrnuly slzy do očí, protože jsem si najednou uvědomila tu tíhu, kterou s sebou neustále nese, až viditelně nese. Přitom je to mezi 40 miliony Ukrajinců nejspíš on a jenom on, kdo v téhle zkoušce umí obstát, od osobnostních rysů, přes schopnost vybrat si tým, až po PR dovednosti. Přesto je ale až nelidské, že takové břemeno musí nést. Na druhou stranu, vyvolat tento dojem a tyto emoce je přesně ten důvod, proč 7. července kromě České republiky navštívil ještě i Slovensko a Turecko, proč své břemeno osobně vozí ukazovat všude po Evropě. Udržet podporu své zemi nejde jen apelem na lidská práva či morálku, potřeba jsou i obyčejné lidské emoce - od lidí, co ho uvidí v televizi, přes ty, co ho vítali na Hradě, až po ty mocné v daném státě. V konverzaci s jednou z vás jsme došly k závěru, že dokud nepřišla válka, netušili jsme, jaký politický um v Zelenském dřímá, a jaká výdrž. Jestli i nadále zůstane celebritou, hrdinou a miláčkem nás, “západu”, to ukáže až čas. Evropa přeci jen už poznala revoluční hrdiny, kteří na ideály svobody a demokracie časem zapomněli. Budoucnost předpovědět neumíme, a tak nám zbývá přítomnost - v té Zelenskyj a jeho tým zaslouží respekt, úctu a především naší podporu.
PS: Overview effect se dá přeložit jako "pocit přehledu" a často ho mají astronauti/kosmonauti, kteří se vrátí z vesmíru. Viděli díky tomu, jak jsme zranitelní a taky tak trochu bezvýznamní. Já jsem bohužel ve vesmíru nikdy nebyla, ale pocit nahodilosti, údivu a pomíjivosti mám někdy i tak. A taky mám moc ráda všechno, co se týká kosmu, tak jsem po "tom pocitu" pojmenovala aspoň svůj newsletter. Podpořit ho můžete zde.
PPS: Pokud se ptáte, kdo jsem - mám instagram @haanule, spolu s Bárou Chaloupkovou jsem založila podcast za Humny a živí mě práce v českém Senátu (především k zahraniční politice). Studovala jsem mezinárodní vztahy, o trochu méně taky ekonomii, ale hlavně věřím v to, že člověk se učí celý život.