#75: Rakouská dilemata, mobil jako kůň a fotky bytí

Sobota 5. 10. 2024

Oct 05, 2024

Vážení a milí,

vítejte u nového vydání newsletteru, tentokrát v lehce pozměněném formátu. V první části najdete pouze dva texty, o něco delší než obvykle, protože dění v Rakousku i na Blízkém východě si zaslouží patřičnou pozornost. Následně už bude vše při starém, můžete se dočíst o možném nástupci mobilních telefonů, o změnách mozku v mateřství a o tom, že je Evropa jako Barbieland. Na závěr vám doporučím divadlo, do kterého se můžete ponořit, dokument, který vás strhne svou otevřeností a knihu, která (mi) supluje školní výuku.

Příjemné čtení

Hana ❤️

PS: dnešní četba vám zabere: 12 minut

PPS: Podpořit vznik newsletteru můžete tady na Substacku pravidelným "předplatným" nebo zde měsíčně i jednorázově.

📚 Co zrovna čtu: Hana Wlodarczyková - Božena (všechny knihy si ukládám na Goodreads)

🎧 Co zrovna poslouchám: Foster The People - Sit Next to Me

Mezinárodní dění

🇦🇹 Rakouská dilemata

Razantní nástup extremistické AfD v Německu sleduje celá Evropa s obavami. Ve východních spolkových zemích ve volbách získala třetinu hlasů, na celostátní úrovni se drží na druhém místě s 18 % a poráží všechny vládní strany. S nacistickou historií země je pochopitelné, že krajní pravice je obrovský strašák. Kořeny nacismu, či aspoň jeho vůdce, ale najdeme v sousedním Rakousku, a i dnešní extremisté jsou v porovnání s německými kolegy “napřed”. Ve vládě už seděli v roce 2000 a pak znovu v roce 2017, a nedávné volby na konci září dokonce vyhráli. Rakousko tak ztělesňuje dilemata, která budou stát před mnohými evropskými státy, kde se lidé postupně posouvají blíže k extrémům, hlavně tomu napravo.

Letošní volby do Národní rady tedy vyhrála krajně pravicová Svobodná strana Rakouska (FPÖ), s téměř 30 % hlasů, navzdory korupčnímu skandálu jen pár let nazpět (heslo Ibiza-gate). Za ní se umístili lidovci (ÖVP) a sociální demokracie (SPÖ) s 26 % a 21 %. Po nich se do parlamentu dostala ještě dvě menší uskupení - liberální NEOS s 9 % a Zelení s 8 %. Svobodní jsou euroskeptická strana, která už čtvrt století sází na téma migrace a nacionalismu a která se přátelí s Ruskem (doslova, s Jednotným Ruskem Vladimira Putina mají dohodu o přátelství). Explicitně se nedistancují ani od nacismu. Nejenže FPÖ založili v 50. letech bývalí příslušníci SS a dalších nacistických formací, předseda strany Herbert Kickl také slíbil, že pokud zvítězí, bude vládnout jako Volkskanzler neboli „lidový kancléř“. Což je termín, který kdysi používal Adolf Hitler.

Kicklův sen o navázání na kariéru (ne)slavného vůdce se ale zatím nejspíš nesplní. Pověření o sestavení vlády je na prezidentovi, kterým je liberální a demokraticky založený Alexander van der Bellen. Ten už dopředu hlásil, že z Kickla kancléře neudělá. Možné jsou tedy tři scénáře. (1) Koalice lidovců a Svobodných s tím, že se Kickl vzdá funkce předsedy strany. Když podobný manévr proběhl v roce 2000, EU na Rakousko uvalilo sankce (to by se tentokrát nestalo). (2) Koalice lidovců a sociálních demokratů, kteří mají k sobě ideologicky velmi daleko. (3) Koalice lidovců, sociální demokracie a NEOS. Trojkoalici Rakousko ještě nezažilo s výjimkou druhé světové války, ale NEOS by mohli otupit případné spory. Varianty (2) a (3) by každopádně znamenaly říci třetině Rakušanů, že jejich hlas ve volbách nic moc neznamenal.

Pro demokracii je ale důležité držet extremisty od vlády. Rádoby-autokraté totiž používají podobný postup - jednou se dostanou k moci, podrobně si "nastudují" systém a jeho pravidla, a pak se vrátí a přesně znají všechny slabiny. Stejně jako druhý příchod Ježíše znamená konec věků, tak druhý či třetí příchod autokratů nevěstí nic dobrého - ať už Viktora Orbána (poprvé vládl v letech 1998-2002, vrátil se po roce 2010) nebo Roberta Fica (2006-2010, 2012-2018, 2023-?). I když se často staví do pozice outsiderů a vymezují se vůči establishmentu, ve skutečnosti jsou nejryzejším establishmentem oni sami. Znají ho jako své boty a moc dobře vědí, jak ho rozložit ve svůj prospěch. Máme se tedy na co těšit.

🇱🇧 Jak vypadá válka

Před rokem, po teroristickém útoku na Izrael 7. října, se hodně mluvilo o eskalaci konfliktu na Blízkém východě. Zní to trochu krypticky - jednak proto, že analytici rádi zní důležitě, ale hlavně proto, že nikdo neměl přesnou představu o tom, jak konkrétně taková eskalace bude vypadat. V posledních dnech dostávají tyto představy konkrétní obrysy.

V jádru celé situace je vztah mezi Izraelem a Íránem. Druhý jmenovaný neuznává právo prvního na existenci, a první jmenovaný má jako základní taktiku pro své přežití metodu odstrašení. V praxi to vypadá tak, že Írán podporuje skupiny nepřátelské vůči Izraeli (ať už Hamás v Gaze nebo Hizballáh v Libanonu, obecně se jim říká Osa odporu), a Izrael zase reaguje nesmírně tvrdě na jakékoliv ohrožení (často i "preventivně" a nepřiznaně). Protože je dělí asi dva tisíce kilometrů, konflikt vyžaduje právě buď spojence, nebo ostřelování na dálku. Na přímo na sebe útočí pouze omezeně, k otevřené válce mezi nimi nedošlo, zatím.

Blízko k přímé konfrontaci se obě země dostaly v dubnu. Jako odplatu za vybombardování íránského konzulátu v syrském Damašku poslal Írán na Izrael baráž raket. Útok ale předem ohlásil tak, aby se zabránilo ztrátám (Izrael má velmi sofistikovanou vzdušnou obranu a šikovné spojence). Po diplomatickém tlaku Izrael reagoval jen velmi omezeně, vystřelil jen pár raket tak, aby se to dalo považovat za odpověď, ale ne eskalaci. Tato vůle nechat konflikt jen doutnat ale mizí.

Obecně po 7. říjnu došla izraelská vláda k mentalitě "my nebo oni", a taktika odstrašení nabyla nových rozměrů. Gaza je v zájmu prevence nového 7. října srovnaná se zemí, Hizballáh přišel během pár týdnů de facto o veškeré vedení a Izrael pálí rakety na všechny světové strany. Nutno dodat, že za cenu obrovských ztrát z řad civilistů. Nejnovější invazi do Libanonu a zabití dalších íránských spojenců opět Írán nenechal bez odpovědi, a podobně jako v dubnu poslal na Izrael rakety. Početně jich bylo dvakrát tolik, asi 180, a byly to hlavně balistické rakety, které k Izraeli letí pouze několik minut a je náročnější je sestřelit. A tentokrát už diplomatickému tlaku na umírněnost nejspíš Izrael nepodlehne.

Umírněnou odpovědí by bylo to, že Izrael bude považovat současnou situaci za pro sebe příznivou - Gaza v troskách, Hizballáh ochromený, Írán v defenzivě (protože sám neeskaloval a Osa odporu se rozhodně nezměnila v Osu podpory). Tomu ale nic moc nenasvědčuje. Další eskalace by vypadala tak, že Izrael zaútočí na íránská jaderná zařízení, nebo odpaliště raket (jaderná zařízení jsou ukrytá hluboko v horách). Jako alternativu by mohl zasáhnout přístavy, ropnou infrastrukturu nebo přímo představitele státu. A pokud by raketová přestřelka trvala dál a došlo na reálné škody, fantazii se meze nekladou - zapojení Spojených států, zatažení dalších států v regionu a strašák jaderných zbraní opět na scéně (Izrael je má, Írán je údajně blízko). Blízkovýchodní domino by se dalo do pohybu (ještě víc než teď).

Další dění

👓 Mobil jako kůň

Technologický pokrok je prazvláštní věc. Všichni v něj doufají, ale když přijde, panuje všeobecná skepse. Vezměte si následující předpovědi:

1903: „Koně zůstanou, automobil je jen módní výstřelek.“ - Prezident Michiganské spořitelny radí právníkovi Henryho Forda Horace Rackhamovi, aby neinvestoval do společnosti Ford Motor Company

1926: “Televizní vysílání je sice teoreticky a technicky proveditelné, ale komerčně a finančně nemožné. - Lee DeForest, „otec rozhlasu“, autor více než 180 patentů

1932: „Nic nenasvědčuje tomu, že by bylo možné kdy získat jadernou energii. Znamenalo by to, že by se atom musel libovolně tříštit.“ - Albert Einstein

1959:„Potenciální světový trh s kopírovacími stroji je maximálně 5 000 kusů.“ IBM směrem k pozdějším zakladatelům společnosti Xerox.

1977: „Neexistuje žádný důvod, proč by měl mít jednotlivec doma počítač.“ - Ken Olsen, zakladatel společnosti Digital Equipment Corp.

1981: „Nikdo nebude potřebovat více než 637 KB paměti pro osobní počítač. 640KB by mělo stačit každému.“ - Bill Gates, spoluzakladatel a předseda společnosti Microsoft.

1992: „Myšlenka osobního komunikátoru v každé kapse je “nesplnitelný sen hnaný chamtivostí.“ - Andy Grove, tehdejší generální ředitel společnosti Intel.

1995: „Předpovídám, že internet se brzy stane velkolepou supernovou a v roce 1996 katastrofálně zkolabuje.“ - Robert Metcalfe, zakladatel společnosti 3Com, vynálezce Ethernetu.

2007: „Není šance, že by iPhone získal nějaký významný podíl na trhu.“ - Steve Ballmer, generální ředitel společnosti Microsoft.

Z toho plyne jediné - ani lidé z oboru neumí odhadnout, který vynález skončí v propadlišti dějin a který změní jejich běh. Proto je každý nový produkt nutné sledovat se směsicí pochyb a zvědavosti.

Společnost Meta Marka Zuckerberga teď představila prototyp AR brýlí Orion. AR, augmented reality, označuje rozšířenou realitu - na to, co vidíte, přidává ještě další vrstvu (na rozdíl od VR brýlí, virtuální realita je zcela nový svět, do kterého se ponoříte). V obchodech mají být k dostání nejdříve v roce 2027, takže k Vánocům si přeci jen budete muset přát nejnovější iPhone. Ve vzduchu ale visí otázka, jestli právě Orion nejsou "iPhone momentem" této dekády. Když Steve Jobs v roce 2007 představil první chytrý telefon, navždy změnil svět a odstartoval éru chytrých telefonů bez tlačítek. Po 20 letech možná bude čas na další změnu paradigmatu.

Ale možná taky ne. Orion na Zuckerbergově nose vypadají jako vystřižené z komiksu a jejich nošení by znamenalo zásadní změnu v tom, jak interagujeme s v digitálním světě. Chodit po ulici a máchat před sebou rukama se dnes asi chce málokomu, proto také nejdou na odbyt brýle od konkurenčního Applu. Ty jsou ale model "lyžařský", Meta už dokázala Orion přiblížit brýlím dioptrickým. Takže směšný model dneška může být zítřejší výchozí volbou pro digitální zařízení. Jestli průlom nakonec udělá Meta nebo jiná firma, to odhadnout nelze, ale jisté je, že nějaká změna přijde. A je šance, že AR brýle budou ve vztahu k mobilním telefonům to, co kdysi byl automobil ve vztahu ke koním.

PS: Už teď si od Mety můžete pořídit smart brýle Ray Ban. Umí fotit, volat nebo odpovídat na otázky ohledně toho, co vidíte.

PPS: Na zařízení, se kterým budeme možná nejčastěji interagovat v budoucnu, údajně pracuje bývalý designér Applu a autor iPhonu Jony Ive s OpenAI.

🧠 Máma má mozek

Už nějaký ten čas jsem ve věku, kdy se k těhotenství spíše gratuluje než aby to byl průšvih. Jednak je větší pravděpodobnost, že dítě je chtěné, zároveň s postupem času narůstá uvědomění, jak nesamozřejmé je početí i zdárný průběh celých devíti měsíců. Rizik a potenciálních problémů může být tolik, že se zdá jako malý zázrak, že se vůbec nějaké zdravé dítě narodí. Zároveň je těhotenství proces tak mnohovrstevnatý, že o něm stále víme velmi málo, a každý poznatek přispívá k tomu, že s riziky umíme lépe pracovat. Nyní například poprvé víme něco o tom, jak zásadně se těhotným mění mozek.

Unikátní výzkum Pennsylvánské univerzity dvacet šest krát magnetickou rezonancí oscanoval mozek těhotné Liz před, během a po její, těhotenství. Základní poznatek je nepřekvapivý - mozek se zásadně mění. Ubylo šedé hmoty mozkové, přibylo bílé a dalších složek, a to vše v zájmu přípravy na rodičovství. Neznamená to, že těhotné ženy hloupnou, jejich mozek si "jen" přeskupuje spoje tak, aby mohl řešit nové výzvy. Znát tyto změny je nejen zajímavé, ale především důležité pro zmapování rizikových faktorů pro výše zmíněné problémy, ale i třeba poporodní deprese.

Pokud se vám jeden subjekt výzkumu zdá málo, tak ano, tato studie je jen první krok. Někdo ho totiž udělat musí, doteď bylo pouze 0,5 % studií zaměřených na mapování mozku zaměřené specificky na ženy. Častým argumentem je, že mají "rušivé" hormony a vše jen komplikují. Přitom hormony jsou integrální součástí našich těl (i těch mužských), a ignorovat výzkum na ženách je nejen nefér, ale i ekonomicky nevýhodné. 90 % nedávno z trhu stažených léků v USA se muselo přestat prodávat právě kvůli účinkům na ženská těla. Mnohem praktičtější by bylo, ženy od začátku do výzkumu zapojovat, a to nejen ty těhotné.

💅🏼 Evropský Barbieland

"Ve filmu „Barbie“ si hrdinka uvědomuje, že Barbieland není utopií, jak se domnívala. Podobně i evropští političtí představitelé mají slepé skvrny, které ilustrují rozdíl mezi teorií a realitou ideálů EU." Těmito slovy začíná report think tanku ECFR, který mapuje nálady v členských státech EU. Odkaz na film Barbie a její vysněný svět je možná chytrým PR trikem, jak ke studii přitáhnout pozornost, tu si ale její závěry beztak zaslouží. Welcome to Barbieland: European sentiment in the year of wars and elections (Vítejte v Barbielandu: Evropské pocity v roce válek a voleb) hodnotí celou sedmadvacítku ohledně jejích postojů k EU, a také specificky rozmanitost členských států a nálady mladých voličů.

Poslední dvě zmíněné věci jsou obzvláště důležité, ukazují totiž na velké trhliny v představě Evropy jako demokratickém ráji. Ne-bílí a/nebo mladí Evropané, stejně jako obyvatelé střední a východní Evropy, se disproporčně málo účastní politického procesu, což (nutně) vede k větší (demokratické) skepsi. Řešení autoři nabízí tři: doopravdy zvýšit zapojení všech, upustit od xenofobní rétoriky a prosazovat občanské pojetí evropanství. Pokud se to nepovede, neznamená to, že převáží protievropské nálady. Znamená to ale tlak na redefinici evropanství - "evropské hodnoty" budou o uzavřenosti, nacionalismu, založené na etnickém principu. Což už jsme v Evropě jednou měli, a neskončilo to dobře.

K poslechu, pozorování i četbě

🪩 Párty divadlo

Nezažila jsem příliš mnoho divokých večírků, buď jsem se vyhýbala já jim, nebo oni mně. Přesto ale mohu jeden takový doporučit, a to v klubu Climax. Na mapě ho nenajdete - je to totiž klub fiktivní, provozovaný divadlem Na Pomezí, který své brány otevře párkrát do měsíce na zhruba dvě a půl hodiny. Imerzivní představení jako Climax nejsou pro každého, na rozdíl od klasického divadla divák vlastně není divákem, ale účastníkem, a místo frontálního zážitku se může do děje zapojit.

Hlavní roli pro svou maličkost ale nečekejte, ta patří šestici opravdových herců, budete spíše svým vlastním scénáristou. Představení se odehrává na několik místech zároveň, a je jen na divákovi/účastníkovi, jak ke hře přistoupí - jestli bude sledovat jednu postavu, nechá se zlákat nejdramatičtějšími výjevy nebo bude bloumat z místnosti do místnosti a skládat si v hlavě náhodné střípky děje. Ať už zvolíte jakoukoliv strategii, Climax stojí za to. A na rozdíl od opravdického večírku vám nehrozí kocovina.

📸 Fotky bytí

Nevěřím, že existuje něco jako čistá autenticita. Fotografie Libuše Jarcovjákové se k ní ale blíží, a to stejné platí i pro dokument Ještě nejsem, kým chci být. Režisérka Klára Tasovská se ponořila do archivu i deníků, a poskládala z něj fascinující průlet dvou dekád umělčina života. Z plátna do sálu přetéká záplava emocí, a přitom divák sleduje "pouze" jednu fotku za druhou za doprovodu samotné Jarcovjákové, která předčítá ze svých deníků. Jako blesky z čistého nebe v éteru zůstanou viset zásadní témata - vztah k vlastnímu tělu, rozhodnutí mít či nemít děti, vztah mezi identitou a zaměstnáním, samota, emigrace, tvořivost, smysl života.

Československo mezi lety 1968 a 1989 se může zdát jako společnost v kómatu, Jarcovjáková do něj ale přináší život - ne nutně veselý, ale určitě opravdový. Ukazuje i to, jak nedýchatelno tu bylo, ale že odchod do zahraničí má do dokonalého řešení také daleko. Tuším, že v souvislosti s filmem bude často padat slovo mozaika, a je to označení příznačné. Na takovou mozaiku se dá dívat hodiny, a člověk stejně objevuje nové a nové věci. Retrospektivu díla Libuše Jarcovjákové najdete do konce března ve Veletržním paláci, a dokument od 3. října v kinech.

PS: Příběh Jarcovjákové mi připomněl tento text Davida Brookse v překladu Jirky Soboty, který vypráví o "late bloomers", lidech, kteří dosáhli úspěchu v pozdějším věku.

📚 Boží Božena

Při četbě knihy o Barboře/Boženě Němcové bych čekala různé emoce, lítost a vděk ale na prvních příčkách seznamu mých očekávání nebyly. Příběh asi nejznámější české spisovatelky na mladou českou ženu 21. století ale může tento efekt mít. Cítila jsem lítost, jak málo (reprodukční) svobody ženy ve společnosti ještě nedávno měly, a vděk za to, že se (právě i díky těmto ženám) do dnešních dní leccos změnilo.

Román Božena je napsaný na základě televizní minisérie, kterou jsem neviděla, takže jsem ke knize přistupovala Němcovou de facto nepolíbená. Ze školy si nepamatuju nic a že bych od Němcové kdy něco četla, to si taky nevybavuju, takže Božena mou představu o ní dost zformovala. A je to představa hodná hlavní hrdinky - Němcová působí jako nesmírně talentovaná a svobodomyslná žena, které klacky pod nohy házel rakousko-uherský patriarchát, přesto si jím ale dokázala proklestit cestu. Do jejího životního příběhu vstupuje čtenář těsně před svatbou s Josefem Němcem, a skrze ní si obléká těsný korzet, do kterého ženy tehdejší monarchie svazovala. O to větší radost pak může mít, když se ho Barboře na chvíli podaří povolit, ať už ve společnosti českých vlastenců nebo v romantických vztazích.

PS: Za knihu děkuji nakladatelství Prostor, které mi ji darovalo.

Bez kontextu

Německo bude hostit americké rakety SM-6, Tomahawk a Dark Eagle.
OpenAI se z neziskovky stane klasickou firmou.
Do frakce Patrioti pro Evropu, kam patří i ANO Andreje Babiše, se přidali dva europoslanci z krajně-pravicové polské Konfederace.
Rusové obsadili (symbolicky důležité) město Vuhledar na východě Ukrajiny.

Poznámka na konec

Na tomto místě jsem měla v plánu poznamenat něco k situaci v kultuře na Slovensku. V Bratislavě jsem totiž během včerejšího večera stihla dvě kulturní události - vernisáž ve Slovenské národní galerii a scénické čtení StBáckého odposlechu padesátých narozenin Milana Šimečky z roku 1980 v DPOH. Nenapadá mě ale, co říct, aby to neznělo banálně nebo jako czechsplaining. Stovky lidí děkující Alexandře Kusé a dalším z SNG nebo “opakující se historie” v případě rodiny Šimečkových ve mně vyvolaly silné emoce, ale vlastně nevím, jak je okomentovat. Snad jen tak, že slovenským kolegům držím palce, aby se brzy zase nemuseli cítit jako disidenti a že děkuju za jejich práci, které jsem na chvilku mohla být součástí.

PS: Overview effect se dá přeložit jako "pocit přehledu" a často ho mají astronauti/kosmonauti, kteří se vrátí z vesmíru. Viděli díky tomu, jak jsme zranitelní a taky tak trochu bezvýznamní. Já jsem bohužel ve vesmíru nikdy nebyla, ale pocit nahodilosti, údivu a pomíjivosti mám někdy i tak. A taky mám moc ráda všechno, co se týká kosmu, tak jsem po "tom pocitu" pojmenovala aspoň svůj newsletter. Podpořit ho můžete zde.

PPS: Pokud se ptáte, kdo jsem - mám instagram @haanule, spolu s Bárou Chaloupkovou jsem založila podcast za Humny a živí mě práce v českém Senátu (především k zahraniční politice). Studovala jsem mezinárodní vztahy, o trochu méně taky ekonomii, ale hlavně věřím v to, že člověk se učí celý život.