#77: Unesená Venezuela, konec korejského kimči a zapomenutá Pamela

Sobota 2. 11. 2024

Nov 02, 2024

Vážení a milí,

vítejte u nového vydání newsletteru. Dnes se (nervózně) podíváme do předvolebních USA, a povolební Venezuely a Gruzie. Kromě toho zamíříme rovnou na dva COPy, COP16 k biodiverzitě a COP29 ke klimatu, a také do Koreje na kimči (dokud ještě je). Na závěr ode mě dostanete tip na neprávem zapomenutou/démonizovanou ženu, film o mládí Donalda Trumpa a podcast o tom, že v hlavě de facto máme křišťálovou kouli.

Příjemné čtení

Hana ❤️

PS: dnešní četba vám zabere: 11 minut

PPS: Podpořit vznik newsletteru můžete tady na Substacku pravidelným "předplatným" nebo zde měsíčně i jednorázově.

📚 Co zrovna čtu: Kim Ghattas - Black Wave (všechny knihy si ukládám na Goodreads)

🎧 Co zrovna poslouchám: Florence & The Machine v Royal Albert Hall

Mezinárodní dění

🇺🇸 Svět na vlásku

Do prezidentských voleb v USA zbývá už jen pár dní. Osud - bez přehánění - celého světa visí na vlásku, a úplně konkrétně ho mají v rukou voliči v takzvaných swing states. Americký prezident se volí nepřímo, skrze sbor volitelů, a každý z padesáti států má počet volitelů v poměru ke svému počtu obyvatel. Ve většině států je dlouhodobě stabilní většina pro Demokraty nebo Republikány, a tak je předem jasné, kam se velká část volitelů přikloní. Pak jsou ale swing states, kde většina předem jasná není, a právě o ty se bojuje. V sedmi těchto klíčových státech jsou volební preference vyrovnané v Nevadě a Pensylvánii, Harris vede o 1 % v Michiganu a Wisconsinu, a Trump vede o 1 % v Severní Karolíně a o 2 % v Georgii a Arizoně. Výsledek proto nejspíš bude hodně těsný, a tak definitivní sčítání může trvat i několik dní. Tipovat se neodvažuji.

Pavlína mi poslala statistiky o tom, jak si kandidáti vedou online. Strategie obou kandidátů se liší - Harris vsadila na úderný, krátký obsah, který se rychle šíří, Trump oproti tomu trávil čas na dlouhých streamech a v podcastech, aby budoval emoční (parasociální) pouto se svými příznivci. A podle expertů má reálnější dopad Trumpova strategie. Trump je také mnohem viditelnější, na každé 3 posty s jeho jménem připadají na Kamalu Harris jen dva. Vliv na to může mít i fakt, že Elonem Muskem vlastněný twitter výrazně zvýhodňuje a zviditelňuje Republikány a (krajní) pravici. Každopádně se ale nenaplnily předpovědi, že jediná cesta vpřed je založit si TikTok.

PS: Zásahy Elona Muska do kampaně by vydaly na celý samostatný newsletter, od uplácení voličů až po plány na "ministerstvo pro efektivitu". O tom, jak Musk postrádá sebemenší špetku důvěryhodnosti si můžete přečíst ve Wall Street Journal, který zmapoval jeho nedávné kontakty s Vladimirem Putinem.

🇻🇪 Unesená Venezuela

Situace ve Venezuele, podobně jako třeba v Súdánu, je katastrofální už tak dlouhou dobu, že pozornost už příliš nepoutá. Červencové prezidentské volby ale znovu zvedly zájem o dění v této na ropu bohaté jihoamerické zemi, byť nového se neudálo de facto nic. Prezident Nicolas Maduro už je u moci už od roku 2013, kdy zemřel jeho předchůdce Hugo Chávez, a za jeho vlády země výrazně ztrácí životní úroveň i obyvatele. Maduro tvrdí, že poslední volby vyhrál, vše ale nasvědčuje tomu, že je vyhrál Edmundo Gonzáles Urrutia. Ten na kandidátce opozice nahradil lídryni opozice Maríu Corinu Machado, které bylo znemožněno se voleb účastnit. Madurovo vítězství neuznávají ani demokratické státy ve zbytku světa, praktický dopad to ale nemá - Machado se skrývá ve Venezuele a Gonzáles Urrutia prchl do Španělska.

Nečekaný dopad celá věc má na EU. Venezuela dala jméno nejnovějšímu trendy názvu politické bubliny v Bruselu - the Venezuela Majority, venezuelská většina, navrhla Gonzálese Urrutiu a Machado jako laureáty letošní Sacharovovy ceny za svobodu myšlení. Nominace byla totiž společným krokem středo-pravicové EPP a krajně pravicové ECR, vyhráli pak s podporou ještě krajněji pravicových Patriotů pro Evropu a Evropy suverénních národů. Ti se do "klubu" přidali poté, co se jejich původní nominand, Elon Musk, nedostal do závěrečného výběru. V novém funkčním období Evropského parlamentu tak Sacharovova cena paradoxně byla prvním “společným projektem” středopravicových stran a těch extremistických.

Není to jediná lidskoprávní cena, která do Venezuely míří, venezuelská opozice získala i Cenu Václava Havla za lidská práva od Rady Evropy nebo Mezinárodní cenu Fora 2000 za odvahu a odpovědnost. Udělení Sacharovovy ceny venezuelské opozici tak není a priori problematické, nelze ale ignorovat to, kdo ho umožnil. A vzhledem k tomu, že je Venezuela považovaná za levicového strašáka (své by o tom mohla vyprávět Jana Maláčová), jen těžko se dá ubránit politickému (či zpolitizovanému) podtónu letošního ročníku. Dilema, jak zacházet se spoluprací s krajní pravicí, se tak číhá za každým rohem.

🇬🇪 Gruzínská noční můra pokračuje

Gruzie se v prosinci 2023 stala kandidátskou zemí Evropské unie, ale už letos v červenci jí byl kandidátský status opět zmražen. Stalo se tak (mimo jiné) kvůli přijetí zákona o zahraničních agentech, který - po ruském vzoru - nutil neziskové organizace či média s financováním ze zahraničí se registrovat jako agenti cizího státu. Teď si gruzínská vláda do rakve evropských nadějí zatloukla další hřebíček, a to kvůli průběhu parlamentních voleb. Podle státní volební komise je s 54 % hlasů vyhrála vládní strana Gruzínský sen. Podle dvou nezávislých exit pollů ale strana získala o aspoň deset procentních bodů méně. Navíc nejde jen o potenciální falšování volebních výsledků, závěry nezávislých pozorovatelů z řad mezinárodních organizací jsou naprosto zdrcující:

Vzhledem k případům kupování hlasů, rozšířené atmosféře nátlaku a stranicky organizovaného zastrašování před volbami a v jejich průběhu, zejména ve venkovských oblastech, a otázkám ohledně nestrannosti státních institucí, vyjadřujeme své obavy z volebních podmínek. … Během kampaně představitelé vládnoucí strany veřejně prohlašovali, že po volbách hodlají zakázat klíčové opoziční strany. Pozorovatelé rovněž zaznamenali zprávy o zastrašování, nátlaku a tlaku na voliče, zejména na zaměstnance veřejného sektoru a další skupiny.

Opozice reagovala výzvami k protestům. Hlavní tváří odporu se stala prezidentka Salome Zurabišvili, které ale v půlce prosince končí mandát a její další role je nejistá. Protesty tak zatím nic nezměnily. Volby kritizovali i zahraniční partneři, z EU se ke společnému prohlášení zmohlo třináct evropských ministrů. Kdo naopak Gruzínskému snu pogratuloval, a to osobně v Tbilisi, byl maďarský premiér Viktor Orbán. Vrána k vráně sedá.

Další dění

🍄 Přírodní emoce

Třetina environmentálních aktivistů, kteří přijdou kvůli svým aktivitám o život, působí v Kolumbii. Proto je fakt, že letošní konferenci o biodiverzitě COP16 hostí kolumbijské město Cali, docela paradoxní. Počty zabitých bojovníků za přírodu ale nejsou jediné strašidelné číslo, úbytek druhů rostlin i živočichů o 73 % za posledních 50 let je děsivý zrovna tak. Vedle strachu a děsu se nabízí další emoce - vztek. Před dvěma lety totiž bohaté státy slíbily těm chudým, že do roku 2025 budou ročně přispívat 20 miliard dolarů ročně na ochranu druhové rozmanitosti. Součástí dohody z roku 2022 totiž je, že do konce dekády bude chráněna třetina všech přírodních ploch, a na to jsou potřeba peníze. A asi vás nepřekvapí, že co do peněz jsme dva měsíce před deadlinem zhruba na polovině této částky. Náznak pozitivních pocitů nabízí snad jedině houby - ty by se totiž mohly stát plnohodnotnou říší vedle rostlin a živočichů.

COP16 v Cali, který skončil 1. listopadu, nebyl zajímavý jen svou náplní, zážitek mají mnozí návštěvníci i z organizační stránky věci. Protože Cali nebylo připraveno na extrémní zájem delegátů, někteří účastníci se museli ubytovat v hodinových hotelech. Jejich pokoje tak měly kromě minibaru a fénu i tyč určenou k lascivním tancům nebo vířivku, naopak ale chybí skříň, protože průměrný host v takovém hotelu ani nepřespí, natož aby si přivezl zavazadlo. A pak že jsou mezinárodní konference nuda.

🇦🇿 Kavkazský symptom

Slavnější z COPů je ten klimatický, letos už dvacátý devátý. COP29 hostí od 11. do 22. listopadu kavkazský Ázerbájdžán, a to je problematické hned z několika důvodů. Jednak je Ázerbájdžán významným vývozcem fosilních paliv, a Evropa je na jeho ropě a plynu po ruské invazi na Ukrajinu čím dál závislejší. Navíc v tomto ohledu čelí obvinění z toho, že na tajno nakupuje ruský plyn a pak ho přeprodává dál a vydává ho za ázerský. Po Spojených arabských emirátech je tak druhým hostitelským státem v řadě, který nemá zrovna velkou motivaci s emisemi něco dělat.

Druhým problémem je lidskoprávní situace. Evropský parlament schválil usnesení, kde hostitelství COP29 označuje za neslučitelné s porušováním lidských práv a represím proti kritikům ze strany dlouholetého prezidenta Ilhama Alijeva a jeho režimu. K represím domácím se přidaly i ty namířené do zahraničí, režim například na konci června nepustil do země tři západní novináře na energetickou konferenci Baku Energy week. A zatřetí, Alijevův režim zjevně využívá botů na sociálních sítích k tomu, aby odváděly pozornost od negativních zpráv o Ázerbájžánu a uměle posilovaly režimní příspěvky.

Ve finále je ale hlavní problém to, že navzdory neustálým varováním a koaždoročním konferencím emise skleníkových plynů rostou. Rok 2023 byl, opět, rekordní a podle odhadů aktuálně míříme k oteplení o 3 stupně v porovnání s předinsdustiální érou, čili dvojnásobek cíle Pařížské klimatické dohody. Ázerbájdžán jako hostitel je tak symptom našich klimatických trablí spíše než zásadní překážka v jejich řešení.

🥬 Konec korejského kimči

Co je pro Čechy pivo, je pro Korejce kimči (škoda, že my jsme si vybrali návykovou látku a Korejci zdravou fermentovanou potravinu). Odhaduje se, že každý Korejec ročně sní asi 20 kilo kimči (v některých letech i 40 kilo). Pokud se ale nepovede výše zmíněné snížení emisí a zpomalení klimatických změn, kromě výkyvů počasí, nelidských teplot, sucha nebo hurikány dojde i na oblíbenou korejskou pochoutku.

Stoupající teploty už nyní ohrožují zelí odrůdy napa (neboli pekingské zelí), která se nejčastěji na výrobu korejského kimči používá. Ideální teplota pro tuto plodinu je okolo 20 stupňů Celsia, a plocha, na které se dalo zelí na kimči v takových podmínkách pěstovat, se za posledních dvacet let zmenšila na polovinu. Na začátku tisíciletí to bylo téměř 9 000 hektarů, dnes jsou to čtyři tisíce, a podle předpovědí v dalších 25 letech toto číslo klesne na nuzných 44 hektarů. Situace je ale špatná už letos, a tak korejská vláda ze strategických rezerv státu uvolnila 24 000 tun zelí. Kvalitu a množství kimči ohrožují i jiné faktory, hlavně levný dovoz z Číny, ale konec úplný konec možnosti výroby národního pokladu bolí zdaleka nejvíc.

PS: Pivo je v ohrožení také, změny klimatu ohrožují i kvalitu a chuť chmele.

K poslechu, pozorování i četbě

👩🏼‍🦱 Zapomenutá Pamela

Došla jsem k závěru, že by teoreticky měly existovat jen dva druhy žen - ty naštvané a ty, co se teprve naštvou. Ať už se podíváte do kterékoliv dekády či století, bez výjimky najdete příběhy žen, které by skončily úplně jinak, nebýt vědomého či nevědomého útlaku patriarchátu. A to jednak životní příběhy, ve smyslu kariéry či svobody rozhodování, ale i příběhy, které se o daných ženách vyprávějí. Pamela Harriman byla žena, která si zvládla vybojovat první zmíněné, o narativ jejího života se ale boj teprve vede.

Do přední linie se postavila britská novinářka Sonia Purnell, která v tomto textu představuje svoji novou knihu Kingmaker. Purnell Pamelu Harriman líčí jako jednu z nejvýraznějších žen 20. století, na kterou se téměř zapomnělo, a pokud se o ní mluví, tak jen jako o prostopášné zlatokopce. Důkazem je i její anglická stránka na Wikipedii, která její život - jak jinak - líčí skrze její tři manželství, veřejnému životu je věnován jeden malý odstaveček. Kdy ženy ve veřejném prostoru přestanou být vnímány jako kuriózní příklady emancipace skrze více či méně potupné filtry, to netuším. Samo od sebe k tomu ale nedojde stoprocentně, a začít můžeme třeba tím, že přepíšeme příběhy těch žen, které zaslouží respekt.

🍊 Toxický učeň

Budoucnost a odkaz Donalda Trumpa nabere poměrně zásadní obrat, ať už jakýmkoliv směrem, 5. listopadu. Předmětem zájmu je ale i jeho minulost, a jeden takový příběh, který má potenciál ovlivnit Trumpův veřejný obraz, je právě teď v kinech. The Apprentice je paradoxní název. Reality show stejného jména, která nechávala mladé lidi soutěžit o "učňovské" místo v jeho firmě a která Trumpa proslavila, se ve filmu vůbec neobjeví. Trump sám je v něm totiž učeň - na přelomu 70. a 80. let se ho v divokém New Yorku ujme právník a šedá eminence Roy Cohn, a ukáže mu, jak svět doopravdy funguje.

Příběh, který je smrtícím koktejlem toxické maskulinity a toxického kapitalismu, divákovi předkládá verzi Trumpova příběhu, kde pozdější prezident opisuje od svého mentora tak dokonale, až mu nakonec přeroste přes hlavu. A nelze nedojít k závěru, že se od té doby nic moc nezměnilo, jen kulisy a rozměr potenciálních škod, které korupce a boj o moc mohou napáchat. Zároveň si budete říkat, že svět mohl být dost jiné místo, pokud by mladého Donalda v mládí třeba někdo objal - skoro (ale jen skoro) je vám všech zúčastněných líto. The Apprentice sází na to, že divák zná dnešního Donalda Trumpa, a dává je politickému stylu a personě (a tělu) "origin story". Nepřináší žádné nové informace, ale hlavně pro ty mladší z nás je to užitečná lekce dějepisu.

🧠 Teorie mysli

Jedna z častých odpovědí na otázku, jakou superschopnost by člověk rád měl, bude určitě předvídání budoucnosti. Na rozdíl od neviditelnosti (nebo mého přání zpívat jako Celine Dion) to ale nemusí být tak nesplnitelné, jak se na první pohled může zdát. Podle nejnovější teorie totiž náš mozek přesně tímto způsobem - předpovídáním budoucnosti - tvoří realitu, kterou vnímáme. Realita, podle některých, je zkrátka kontrolovaná halucinace, kde náš mozek odhaduje, co se v dalších vteřinách stane, a až zpětně doplňuje reálná data z očí nebo uší. Jaké přesně to má důsledky, o tom je tento díl podcastu The Grey Area. Filosof Mark Miller v něm popisuje třeba to, proč rádi koukáme na horory, a co s naším mozkem dělají sociální sítě.

Pokud totiž okolní svět nevnímáme jako pohled z otevřeného okna, ale statisticky pravděpodobný scénář, který až dodatečně upravujeme, dává naše chování i naše problémy docela smysl. Horory tak slouží k tomu, abych model, který okolní svět předpovídá, viděl různé nejhorší scénáře, kterým se rozhodně vyhnout (meme o tom, že nikdo, kdo viděl Final Destination, nepojede za nákladním vozem naloženým kmeny stromů, je toho důkazem). O mnoho vážnější je pak systematické matení našeho vnitřního modelu, když ho polovinu času upravujeme podle nereálných standardů - předpovědi se tvoří na základě dat o tom, jak svět funguje, a pokud hodiny a hodiny model krmíme kurátorovaným, nereálným online obsahem, může být zle.

Bez kontextu

Robert Fico vystoupil v ruské propagandistické televizi a následně odjel na návštěvu Číny. Avizovaná politika do čtyř světových stran tak zatím míří jen jedním směrem.
Humanitární apokalypsa na Palestinských územích se může dále prohloubit, Izrael zákonem zakázal působení největší humanitární organizace UNRWA.
Západní pobřeží Španělska zasáhly katastrofální záplavy, za vysoký počet úmrtí může změna klimatu i (krajně) pravicová vláda.

Poznámka na konec

Následující sobotní večer budu trávit na regionální konferenci Evropského parlamentu mládeže v Litoměřicích, kterou spoluorganizuje moje skvělá mentee z Yoda Mentorship Isa. Pokud se konference účastníte, stavte se!

PS: Overview effect se dá přeložit jako "pocit přehledu" a často ho mají astronauti/kosmonauti, kteří se vrátí z vesmíru. Viděli díky tomu, jak jsme zranitelní a taky tak trochu bezvýznamní. Já jsem bohužel ve vesmíru nikdy nebyla, ale pocit nahodilosti, údivu a pomíjivosti mám někdy i tak. A taky mám moc ráda všechno, co se týká kosmu, tak jsem po "tom pocitu" pojmenovala aspoň svůj newsletter. Podpořit ho můžete zde.

PPS: Pokud se ptáte, kdo jsem - mám instagram @haanule, spolu s Bárou Chaloupkovou jsem založila podcast za Humny a živí mě práce v českém Senátu (především k zahraniční politice). Studovala jsem mezinárodní vztahy, o trochu méně taky ekonomii, ale hlavně věřím v to, že člověk se učí celý život.