#84: Krásný nový svět, lež má pravé nohy a mainstreamové revoluce

Sobota 22. 2. 2025

Feb 22, 2025

Vážení a milí,

vítejte u nového vydání newsletteru, které se tentokrát pokusí poprat s novým světem, ve kterém jsme se ocitli. Pokusím se popsat, v čem konkrétně nic nebude jako dřív, jak to vypadá s Ukrajinou a kdo se uchází o hlasy německých voličů. Kromě toho se dozvíte, kteří politici nejvíce lžou, proč si po večeři stejně chcete dát dort a jestli za nás naše trable nevyřeší asteroid. Na konec ode mě dostanete tip na divadlo v kině, nejmainstreamovější revoluční knihu a divadlo v muzeu.

Příjemné čtení

Hana ❤️

PS: dnešní četba vám zabere: 13 minut

PPS: Podpořit vznik newsletteru můžete tady na Substacku pravidelným "předplatným" nebo zde měsíčně i jednorázově.

📚 Co zrovna čtu: Angela Merkel - Freiheit (všechny knihy si ukládám na Goodreads)

🎧 Co zrovna poslouchám: London Grammar

Mezinárodní dění

🌎 Krásný nový svět

Německá hiphopová skupina Culcha Candela v roce 2009 vydala píseň s názvem Schöne Neue Welt, kde posluchače vítá v krásném novém světě. Ten představuje přehřátá planeta s lidmi, co už mají každou nemoc i plastickou operaci a naopak už nevlastní svá data ani vůli něco dělat. O šestnáct let později se jejich slova zdají vizionářská, s jedním malým opomenutím - jejich výčet útrap moderního Evropana opomenul bezpečnostní rovinu. Tehdy se možná prostě zdálo nemyslitelné, že nad Evropou visí hrozba války. Řešila finanční krizi a do NATO vstupovaly Albánie a Chorvatsko, a o rok dříve v Bukurešti přislíbila aliance členství Ukrajině a Gruzii. Svět sice nebyl v pořádku, ale neotřásal se v základech. Nebo si toho aspoň nikdo u moci nevšímal. To se o roce 2025 říct nedá.

Po zhruba dvě století mezi vládami císařů Augustu a Marka Aurelia se vžil název Pax Romana, tedy římský mír, protože velmoc zajišťovala relativní klid všem, kteří žili pod římským vlivem. V 19. století přišel Pax Britannica, a po druhé světové válce pak Pax Americana. Spojené státy byly garantem globalizace a držely ochrannou ruku nad svými spojenci. USA Donalda Trumpa už ale garantem západního systému být nechtějí. Říkají Evropě, že se o svou bezpečnost má starat sama, a vnímají ji hlavně jako prospěchářský kontinent plný cenzury.

Do hry o budoucnost světa se navíc přidávají noví sílící hráči, kromě Ruska hlavně Čína. A ta má vlastní představu o tom, co je správné a co je fér. Otevírají se i nová území, kde se o vliv bude soupeřit, jako Arktida. Do toho už neexistuje nic jako "globální Jih", země jako Indie si (právem) nárokují místo u stolu velmocí. Nikdo už také není zvědavý na západní pokrytectví, které na jednu stranu hlásá dodržování pravidel, ale na stranu druhou dovolí invaze do Iráku nebo bezpodmínečně podporuje Izrael, když porušuje mezinárodní právo. Svět bez pravidel znamená méně předvídatelnosti a větší nejistotu, což znamená mnohem více práce, ale nezbývá nám než tuto novou hru začít hrát.

V tomto ohledu tak dává smysl přestat mluvit o kolektivním Západu, a začít mluvit o demokratických státech respektujících společná pravidla a těch konzervativně-národoveckých, které preferují místo pravidel sílu. Před Evropou stojí jasná výzva - i když jsme v posledních letech mohli uvažování o obraně díky Pax Americana odsunout do pozadí, dál už tento luxus v dohledné době mít nebudeme. Otázka, jak má vypadat nezávislá evropská obrana a jak za ni zaplatíme, se nám nevyhne. Jak napsal Adam Tooze, MAGA is full of sh*t - Trumpovy Spojené státy se chovají nelogicky a nezodpovědně a v mnohém se mýlí. Ale právě proto nám nezbyde nic jiného, než najít způsob, jak si zajistit mír evropský. Evropská unie polarizovaná uvnitř členských států i mezi nimi se pro to nezdá v nejlepší kondici, motivací ale může být zpravodajský odhad, že do pěti let máme válku mezi Ruskem a NATO. Vystavět obranný průmysl prý bude trvat dekádu, tak uvidíme.

PS: Podle studie, o které napsal Tomáš Lindner do Respektu, jsou vyšší výdaje na obranu velkou ekonomickou příležitostí. Stačí, když budeme investovat v Evropě místo nákupů v USA.

🇺🇦 Ukrajinský Mnichov

Mnichov mají Češi spojený (kromě Oktoberfestu) se zradou západních spojenců, kdy byly v roce 1938 ve snaze o appeasement Hitlerovi přenechány Sudety. Svoji verzi "o nás bez nás" v těchto dnech zažívá i Ukrajina. Držet krok s překotným děním se zdá téměř nemožné, na tomto místě proto shrnu jen to úplně nejpodstatnější. 12. února vše odstartoval telefonát Donalda Trumpa a Vladimira Putina, po kterých americký prezident zaúkoloval ministra zahraničí Rubia a další kolegy, aby začali jednat s Ruskem o konci války. Pár dní na to ministr obrany Hegseth de facto kapituloval a řekl, že Ukrajina může zapomenout na svou územní celistvost i členství v NATO. Na první přímá jednání pak došlo v Rijádu, výsledkem má být i příprava přímé schůzky Trumpa s Putinem. A poté, co Ukrajina odmítla americký návrh smlouvy za 500 miliard dolarů s podmínkami horšími než pro Německo po první světové válce, začal Trump veřejně opakovat ruskou propagandu o tom, že válku začala Ukrajina a že prezident Zelenský je diktátor. A zcela přijal ruský výklad dějin.

Kromě Trumpovy osobnosti* je jeden z problémů i to, že Trumpův tým i Trump sám mají významné mezery co do zkušeností z diplomacie. Jsou ekvivalentem mužů z průzkumu, kteří tvrdí, že by byli schopni přistát s dopravním letadlem (myslí si to asi 50 % amerických mužů, podle expertů se skutečná pravděpodobnost limitně blíží nule). Putin a jeho tým jsou u moci doslova desítky let, a v této konstelaci hrozí, že si Američany namažou na chleba. Odpověď Evropy byly zatím dva mimořádné summity vybraných lídrů, kde se pokouší odpovědět na dvě hlavní otázky - jak Ukrajinu dál podporovat a jestli tam poslat své vojáky. S třetím výročím plnohodnotné invaze to jsou samá hořká dilemata.

*mé oblíbené slovo, kterým byl loni označen německý kancléř Scholz, je beratungsresistent - odolný vůči radám

PS: Možné scénáře konce války popsal iRozhlas nebo New York Times.

🇩🇪 Německé počty

Už zítra, 23. února, jdou naši západní sousedé v Německu k volebním urnám. Výsledek je předem téměř jistý, volby vyhraje konzervativní CDU. Napínavé bude dění na chvostu volebních průzkumů - podle toho, jaké menší strany se dostanou do parlamentu, bude probíhat vyjednávání o vládě. Pokud se do parlamentu dostanou čtyři největší strany, budeme téměř jistě mít koalici CDU a SPD (nebo méně pravděpodobnou koalici CDU a Zelených). Pokud se dostane sedm stran, koalici budou muset utvořit tři strany, což je o mnoho méně stabilní konstelace.

Téměř jisté je, že ve vládě nebude sedět extremistická AfD, přesto ale určuje předvolební boj. Hlavním tématem se stala migrace, i když hlavním problémem Německa je nefunkční ekonomický model založený na levných energiích z Ruska, vývozu do Číny a obraně zajišťované USA. Německá ekonomika tvoří čtvrtinu té evropské, ale už druhý rok za sebou je v recesi - energie z Ruska podražily, Čína už není jen odbytiště, ale konkurent, a o USA jste se mohli dočíst výše. Úkoly tak má jakákoliv vláda předem zadané.

O hlasy Němců se uchází (v závorce aktuální preference):

CDU (30 %) - Friedrich Merz, lídr křesťanských demokratů, je pravděpodobný příští kancléř. Původně chtěl dělat kampaň na ekonomických tématech, v návaznosti na teroristické útoky převzal tvrdý postoj AfD a nejvíce mluví o migraci. Spolupráci s AfD na vládní úrovni vyloučil (i když s nimi - v historii poprvé - prohlasoval v parlamentu nezávazné usnesení právě k migraci). Nemá žádnou vládní zkušenost, dlouho působil v parlamentu a byznysu. Podle Economistu je jeho přístup ke všem problémům pomalý a postupný, což může být v aktuální situaci málo.

AfD (20 %) - krajně pravicová strana vedená Alice Weidel. Hojně se zmiňuje paradox, že v čele nacionalistické a xenofobní strany stojí žena, která se svojí manželkou z Srí Lanky bydlí i se dvěma dětmi ve Švýcarsku a do Německa dojíždí. Zpravodajské služby stranu v několika zemích sledují kvůli extremismu, na národní i regionální úrovni zatím platí tabu na spolupráci s ní (tzv. Brandmauer neboli firewall). Fanouškem je Elon Musk, JD Vance i ta část Němců, která je rozčarovaná z demokracie a nerovností.

SPD (16 %) - sociální demokracie kancléře Olafa Scholze v průzkumech ztrácí, jeho vláda byla ke konci velmi nepopulární. Z jeho strany bude nejspíš vedlejší koaliční partner, jestli sám Scholz zůstane po volbách předsedou strany, to se uvidí.

Zelení (13 %) - V čele s ministrem hospodářství a klimatu Robertem Habeckem se strana stala otloukánkem německé politické scény, nikdo nevyvolává v lidech takovou nevoli jako Zelení. Spolu s konzervativní společenskou vlnou jsou Zelení symbolem liberálních elit a jako součást vlády Olafa Scholze si nedokázali udržet popularitu.

Levice (7 %) - Die Linke je nástupnickou stranou po východoněmeckých komunistech. Je ale oblíbená u mladých lidí, hodně mluví o krizi dostupného bydlení nebo ekonomických (ne)jistotách a na TikToku je nejpopulárnější z německých politických stran. Jejich volební lídryně, třiceti šestiletá Heidi Reichinnek, dokázala zaujmout svým optimismem a během pár týdnů zdvojnásobila stranické preference.

BSW (5 %) - Sdružení Sahry Wagenknecht je asi rok stará strana, která se oddělila od Die Linke. Kombinuje nacionalistický konzervatismus (a shovívavost vůči Rusku) s (údajným) sociálním cítěním.

FDP (4 %) - Liberální strana Christiana Lindnera se sama střelila do nohy, když se chtěla odstřihnout od svých koaličních partnerů. Předvedli emotivní odchod z vlády a jestli se vůbec dostanou do parlamentu je velká otázka. V době společenského napětí a krize životních nákladů je jejich probyznysový náhled na svět úplně mimo zájem většiny voličů.

PS: Podrobný rozbor stran a voličských základen udělalo Politico.

PPS: O frustraci (převážně) mladých mužů a jejich příklon k extremistům napsala BBC.

Další dění

🗳️ Lež má pravé nohy

I am not a crook.

I did not have sexual relations with that woman.

K mému úžasu místo lahví byly v boxu peníze.

To je jen několik slavných lží, která zazněly z úst politiků, konkrétně Richarda Nixona, Billa Clintona a Davida Ratha. Všichni politici občas lžou - zatloukají, taktizují, nebo za lež může obyčejná neznalost. Úplně jiná úroveň lhaní je ale ta systematická, kdy se lež stává politickým nástrojem. A podle nejnovějšího výzkumu nizozemských vědců tuto strategii používá jedna specifická část politické scény - krajní pravice. Během šesti let výzkumníci posbírali data politiků z 26 demokratických zemí (ve finále pracovali s asi 32 miliony tweetů), a to s cílem lépe porozumět šíření dezinformací. Pracují s teorií, že dezinformace se ve společnosti neobjevují náhodně, ale často pocházejí od politických elit, a tak si zformulovali tři hypotézy: (1) dezinformace šíří populisté, (2) dezinformace šíří ideologicky vyhraněné strany a (3) dezinformace šíří populisté specificky na pravé straně ideologického spektra.

Výsledky ukázaly, že ani populismus ani ideologie zásadně nesouvisí s tím, jak moc politické strany šíří dezinformace, tedy lžou. Potvrdila se ale hypotéza číslo 3, tedy že nejvíc lže specificky krajní pravice, která často užívá populistické prvky (jako rozdělování na skutečný lid a prohnilé elity) a brojí proti demokratickým institucím (například zpochybňování soudů). Autoři studie zároveň netvrdí, že tento fenomén se objevil z ničeho nic - spojují ho s úpadkem důvěry v instituce a vyprázdnění slibů posledních dekád, stejně jako narůstající nerovností a mocí byznysových zájmů. Krajně pravicovým stranám stačilo zanalyzovat tuto situaci. Založily na ní svoji strategii, kde systematicky využívají dezinformace, a to i s pomocí alternativního mediálního ekosystému, který lžím a polopravdám dodává punc vážnosti.

PS: Zajímavá byla také poznámka, že bylo občas těžké rozlišit mezi konzervativními stranami a krajní pravicí. Firewally padají po celé Evropě, jak píše Guardian.

🧁 Žaludek v hlavě

Možná jste slyšeli o konceptu speciálního "žaludku na dezert". Ať už strávníka předkrmy, polévky a hlavní chody naplní jakkoliv, zdá se, že dezert se mu vždy ještě "někam" vejde. Čistě anatomicky je druhý žaludek na sladké nesmysl, vědci z Institutu Maxe Plancka ho ale našli - v mozku. Tým výzkumníků z Kolína nad Rýnem zjistil, že nervové buňky v mozku vypouštějí při konzumaci cukru endorfiny, a to i v momentě, kdy rozhodně už nemáme hlad. Konkrétně se jedná o ß-endorfin, který vyvolává pocit odměny - v testovaných myších i lidech. Pocit plnosti tak ustoupí slasti ze sladkého. Z evolučního hlediska to podle autorů dává smysl - v přírodě se cukr příliš nevyskytuje, a tak mechanismus, který nás donutí ho sníst kdykoliv a kdekoliv, i s plným žaludkem, dává smysl. Z civilizačního hlediska už to tak prospěšný mechanismus není, a tak jsou tyto poznatky užitečné k léčbě obezity.

☄️ (Ne) jako dinosauři

Nekonvenční, ale účinné řešení všech aktuálních krizí by byl střet naší planety s asteroidem. Aktuálně vědci odhadují, že v roce 2032 jeden menší zasáhne Zemi s pravděpodobností 3,1 %. Objekt o rozměru mezi 40 a 100 metry poprvé zachytil chilský teleskop v prosinci 2024, a dostal odpovídající název 2024 YR4. Aktuálně "hrozí", že zasáhne oblast mezi Tichým oceánem a jižní Asie - mohl by tak spadnout do moře, ale také zasáhnout Indii, Nigérii nebo Kolumbii. V Evropě můžeme být v klidu na každý pád, protože na rozdíl od zásahu z dob dinosaurů by planeta jako celek v ohrožení nebyla, vědci účinek přirovnávají k vodíkové bombě. Řešení všech našich neduhů tak rozhodně nepředstavuje, a navíc - pravděpodobnost zásahu se může měnit s každým dalším pozorováním. Znovu dráhu 2024 YR4 budeme moct pozorovat v roce 2028. Opravdu znepokojovat nás tak může nejdříve za tři roky, do té doby se budeme muset spokojit se všemi ostatními problémy, kterým čelíme.

K poslechu, pozorování i četbě

💀 Krvavá reklama

Jako historická postava máte smůlu, když si vás na paškál vezme jeden z nejslavnějších dramatiků všech dob. Jedním z takových smolařů je skotský král Macbeth, který vládl mezi lety 1040 a 1057. Macbeth nebyl nijak výrazně násilnější nebo krutější než průměrný král v 11. století, ve svém posmrtném životě ve formě divadelní postavy se ale stal symbolem krvavé cesty k moci. Ztvárnili ho nejslavnější herci dnešní doby - Ralph Fiennes, James McAvoy, Patrick Steward, Ian McKellen nebo Laurence Olivier, a nově se k nim přidal další - David Tennant.

Tennant je jedním z mých oblíbených herců vůbec (za jeho Crowleyho z Good Omens jsem šla nedávno na kostýmovou párty) a jeho přátelství s Michaelem Sheenem mě vždy spolehlivě zahřeje u srdce. Z jeho Macbetha vedle Cush Jumbo jako Lady Macbeth spíše mrazí, ale v tom nejlepším. Představení, které se hraje v kinech Aerofilms od začátku února do 21. března, jde s dobou - je sice natočené před živým publikem, ale primárně pro promítání v kině. Je tomu přizpůsobená scéna, hudba i práce s kamerou, a výsledek je strhující show. Shakespeare by byl nejspíš nadšen, že si jeho nástupci hledají stále nové cesty k publiku, takže skutečný Macbeth je opravdu jediný, kdo trochu tratí. Ale jak se říká, špatná reklama, taky reklama.

🪓 Mainstreamové revoluce

Když se bavíme o krásném novém světě, je dobré nezapomínat na ten starý. Ne nutně proto, že by lidé získali nějakou zvláštní schopnost se ze svých dějin poučit, ale pro zajímavost. Až historici v budoucnu budou hledat sebeobraz dnešní "západní" společnosti, doporučila bych jim knihu Fareeda Zakarii Věk revolucí. Pokus shrnout přes 400 let dějin může dopadnout různě, a Zakariovi se povedlo nejmainstreamovější řešení ze všech - skrze velmoci chronologicky odvyprávět dějiny (západní) Evropy a později Spojených států. Hlavní třetí plochu vidí mezi liberálními silami, které chtějí využít technologickou změnu pro pokrok a zisk, a těmi konzervativními, které sázejí na identitu a status quo.

Za normálních okolností by takový pohled nebyl příliš zajímavý, v této přelomové době je to ale nadmíru užitečné čtení. Najdeme tu totiž kořeny mýtu nezadržitelného vývoje vstříc lepším zítřkům a z ní plynoucí samolibé nepozornosti, která nás dostala do dnešního polarizovaného stavu. Jestli přesně to Zakaria zamýšlel, to netuším, ale Věk revolucí pro mě stojí za přečtení právě kvůli "metanarativu" dějin, který sice zní dobře, v roce 2025 po něm ale zůstala hořká pachuť. Zakaria se v knize dostává postupně hlavně k dění ve Spojených státech, takže čím blíže k současnosti se dostává, tím víc je sebeobraz jen o Američanech. Pro Evropana ne až zas tak zajímavé čtení, jako symbol a signál ale k nezaplacení.

🪡 Náprstek v muzeu

Co z těla zbylo, snadně se vejde v nádobu malou, srdce jeho veliké přece však nosilo v sobě celý svět.

Majitelem tohoto velikého srdce, zvěčněného v epitafu od Julia Zeyera, byl Vojta Náprstek, český vlastenec, feminista, cestovatel a spoluzakladatel Klubu českých turistů. Ve vztahu k ženám bychom ho moderním jazykem mohli nazvat pojmem "ally", spojenec. Byl totiž tím, čím i dnešní ženy doufají, že budou muži - spojencem, který chápe, že rovnost všech lidí nikomu neubírá, ale že naopak přináší výhody úplně celé společnosti. V tomto ohledu Vojta, původním jménem Adalbert Fingerhut, stál u zrodu Amerického klubu dam, jednoho z prvních ženských spolků u nás. Jeho činnost ale daleko přesahovala boj za rovná práva, a na počest všech jeho aktivit ve spolupráci Divadla Pomezí a Národního muzea vznikla divadelní hra Popel a náprstky. V jejím rámci se můžete těšit na interaktivní program od Klubu přátel Vojty Náprstka, který vás nechá sáhnout na kus velryby a vyzkouší z geografie. A možná se dočkáte i přednášky o jeho životě. Každopádně se jedná o povedený popularizační projekt, který bych zavedla jako povinnou součást občanského vzdělávání.

PS: Aktuálně jsou dva vypsané termíny vyprodané, věřím ale, že Pomezí přidá i další reprízy.

Bez kontextu

Rakousko i Německo zažilo hned několik teroristických útoků, přilévají olej do ohně migrační diskuze.
Papež František bojuje se zápalem plic, možná je to dobrá příležitost podívat se na film Konkláve. Sám František už bojuje o svůj odkaz.
Arabské státy se sešly a řešily budoucnost Gazy a Palestiny, mezitím vrcholí napětí, jestli se vyjednávání o příměří posune do druhé fáze.

Poznámka na konec

Můj oblíbený příběh z prvního měsíce s Trumpem je prozatímní šéf FBI Brian Driscoll. Do funkce byl jmenován náhodou - měl se stát zástupcem ředitele, ale nová vláda na webu prohodila jména a nikdy chybu neopravila, a tak se Driscoll stal ředitelem. Zároveň se objevil na seznamu nepohodlných zaměstnanců, kteří vyšetřovali útok na Kapitol, a měl být v rámci čistek odstraněn. Driscoll, přezdívaný Drizz, se ale své funkce ujal skutečně svědomitě a úřad bránil, seč mu síly stačí. Od čtvrtka má FBI (bohužel) ředitele plnohodnotného.

PS: Overview effect se dá přeložit jako "pocit přehledu" a často ho mají astronauti/kosmonauti, kteří se vrátí z vesmíru. Viděli díky tomu, jak jsme zranitelní a taky tak trochu bezvýznamní. Já jsem bohužel ve vesmíru nikdy nebyla, ale pocit nahodilosti, údivu a pomíjivosti mám někdy i tak. A taky mám moc ráda všechno, co se týká kosmu, tak jsem po "tom pocitu" pojmenovala aspoň svůj newsletter.

PPS: Pokud se ptáte, kdo jsem - mám instagram @haanule, spolu s Bárou Chaloupkovou jsem založila podcast za Humny a živí mě práce v českém Senátu (především k zahraniční politice). Studovala jsem mezinárodní vztahy, o trochu méně taky ekonomii, ale hlavně věřím v to, že člověk se učí celý život.