#85: Cukr a nouze, Myanmar a továrna na podvody a oslazené noční můry

Sobota 8. 3. 2025

Mar 08, 2025

Vážení a milí,

vítejte u nového vydání newsletteru, kde se tentokrát dočtete o nových vládách v Německu a Rakousku, protestech v Srbsku a jaderných zbraních ve Francii. Kromě toho si probereme perverzní logiku života (a smrti) v Rusku, ekonomickou roli dědictví a drsný svět online podvodů. Na konec ode mě dostanete tip na text o "delightmares", knihu o obrovském klimatickém mýtu a výstavu o ruinách.

Příjemné čtení

Hana ❤️

PS: dnešní četba vám zabere: 13 minut

PPS: Podpořit vznik newsletteru můžete tady na Substacku pravidelným "předplatným" nebo zde měsíčně i jednorázově.

📚 Co zrovna čtu: novou knihu Matúše Haláse (více v poznámce na konec, všechny ostatní knihy si ukládám na Goodreads)

🎧 Co zrovna poslouchám: The Philharmonic

Mezinárodní dění

🇩🇪 Cukr a nouze

Oba naši německy mluvící sousedé budu mít novou vládu. Liší se v délce koaličních jednání a významu pro Evropu, jednu věc ale mají společné - budou vládnout, zatímco jim na krk dýchá krajní pravice. V Německu má po nepříliš oslnivém vítězství křesťanských demokratů do Velikonoc vzniknout koalice se sociální demokracií. Tomuto spojenectví se přezdívalo GroKo, Große Koalition, ale jelikož SPD skončila s odstupem třetí, velká moc není. Deník Die Zeit navrhoval název NoKo, Not-Koalition, tedy "z nouze koalice", ale nejspíš se uchytí prostě Schwarz-Rot, tedy černo-rudá podle stranických barev.Čekají ji tři výzvy: (1) bezpečnost Evropy ve světě, kde platí zákon džungle, (2) migrace a (3) fiskální politika, aneb kde sehnat peníze na všechny nutné investice.

V bodě (3) už vláda začala konat dříve, než vznikla. Německo má v Ústavě zakotvenou takzvanou dluhovou brzdu - každoroční státní rozpočet nesmí být ve strukturálním schodku větším než 0,35 % HDP. Nová koalice teď připravila úpravu dluhové brzdy tak, aby se nevztahovala na obrané výdaje (nad 1 % HDP) a na výdaje spolkových zemí, a také představila návrh zvláštního fondu na investice do infrastruktury ve výši 500 miliard eur. Háček je v tom, že pro změnu ústavy nově zvolená koalice většinu nemá. Má ji ale ještě starý Spolkový sněm, kterému oficiálně končí mandát až měsíc po volbách, 25. března. Staří a noví lídři Německa tak chystají sporný manévr, kdy zásadní obrat v Německé politice schválí starý parlament, i když demokratický mandát už má ten nový. Zda vyjde, ukáží další dva týdny.

Druhá palčivá otázka, která bude novou vládu trápit po celou dobu, je vzrůstající popularita extremistů. Mnoho lidí sice zvolilo z protestu proti vládě hlas pro levicovou Die Linke, ale celá pětina populace hlasovala právě pro extremisty z AfD. Předseda bezpečnostního výboru Spolkového sněmu Konstantin von Notz prohlásil, že ani Německu se nevyhlo vměšování z Ruska. Z jeho slov implicitně vyplývá, že Rusko přímo či nepřímo pomáhá AfD. To je určitě zčásti pravda, jejich fanoušky jsou ostatně i Elon Musk nebo J.D. Vance, zároveň to odvádí pozornost od faktu, že spousta lidí krajní pravici volí zcela dobrovolně, ze své vlastní vůle. Kromě strachu z cizinců, který AfD podporuje, má spousta lidí oprávněný strach z budoucnosti. A establishment, který nedokáže vzbudit důvěru, že se o ně postará, pak přesně tyto lidi žene do náruče extremistů.

U sousedů v Rakousku vládu trvalo vytvořit pět měsíců a tři pokusy. První koaliční jednání mezi lidovci, sociální demokracií a liberálními NEOS zkrachovalo, pak byl pověřen sestavením vlády vítěz voleb, krajně pravicový Herbert Kickl, jednání s lidovci ale padla také. A tak dostali v premiérském křesle šanci znovu lidovci, a na podruhé už to vyšlo - Rakousku bude mít poprvé v historii trojkoalici s premiérem Christianem Stockerem. Přezdívá se jí Zuckerl-Koalition, bonbonová koalice, protože kombinace stranických barev - tyrkysové, červené a růžové - připomíná barevná cukrátka. K přečtení 211 stran vládního programu, založeného na úsporách, boji proti migraci a kontinuitě v zahraniční politice, potřebuje čtenář bonbonů celý pytel.

🇷🇸 My děti ze stanice Novi Sad

Dýmovnice, slzný plyn a vajíčka. Co zní jako recept na hodně toxický koláč je ve skutečnosti recept na výbušný protest opozičních poslanců v srbském parlamentu. Zranění při tom utrpěly minimálně dvě poslankyně, jedna z nich v osmém měsíci těhotenství a druhou museli dokonce oživovat zdravotníci. Opozice s transparentem "Srbsko povstalo, aby režim padl!" navázala na měsíce trvající demonstrace, ve kterých hlavně studenti vyjadřují nespokojenost s korupcí v zemi. Protestující studenti podporu opozice nemusí nutně vítat, nechtějí být spojování s žádnou politickou stranou ani jinými organizacemi, a už tak rozjitřená situace v Srbsku se ještě vyostřila.

Vlnu odporu pod heslem "korupce zabíjí" spustilo zřícení přístřešku přestavovaného nádraží ve městě Novi Sad, kde 1. listopadu 2024 zemřelo 15 lidí. Každodenních 15 minut ticha za oběti, přesně v 11:52, kdy k tragédii došlo, se stalo celospolečenským rituálem. Protestující se ale opakovaně stávají terčem útoků - několikrát do nich najelo auto, jindy na ně útočníci vytáhli baseballové pálky. Tento incident donutil odstoupit premiéra Miloše Vučeviće, situaci to ale neuklidnilo - zdaleka největší moc v zemi drží prezident Alexander Vučić, jehož strana SNS je u moci už 13 let. Navíc vláda nesplnila žádné z požadavků protestujících, včetně zveřejnění celé dokumentace k přestavbě nádraží (která se v rámci tratě Bělehrad-Budapešť staví z čínských peněz). Vučić zatím přežil všechny protesty proti své (nad)vládě, částečně i díky autokratickému stylu vládnutí, současný odpor je ale mimořádně silný. Na 15. března studenti plánují zatím největší protestní akci.

🚀 Deštník proti apokalypse

V zájmu prevence založení rubriky "co udělal tentokrát" (vy víte kdo) se dnes podíváme na to, jak by se Evropa mohla obejít bez Něj. Pravidelní čtenáři newsletteru ode mě o logice jaderného odstrašení slyšeli několikrát, v době, kdy přestal fungovat kolektivní "Západ" ale téma nabývá nové urgence i nových rozměrů. Urgence proto, že aktuálně je Evropa pod jaderným deštníkem USA, u kterých ale hrozí, že nás nechá stát v lijáku. A nových rozměrů proto, že se mluví o otevření deštníku jiného, toho franzouzského.

Diskuze o tom, že francouzské jaderné zbraně by mohly chránit Evropu, se táhne už od dob Charlese de Gaulla, a i současný prezident Macron se k ní vrací opakovaně. Aktuálně v projevu k národu řekl, že Francie je pod jeho vedením připravena s evropskými spojenci diskutovat rozšíření jaderného deštníku na další státy. Zároveň musí Macron cítit zadostiučinění, že se mu ještě před pár lety za jeho koncept strategické autonomie mnozí smáli, a dnes se "směje" právě Francie, která je jednou ze dvou zemí v Evropě, která má jaderný arzenál. Konkrétně má dva ze tří typu jaderných bomb - ty na ponorkách a ty, co se shazují ze stíhaček (třetí typ jsou rakety v silech v zemi), v počtu 290 kusů. Nejsou to tisíce jako v případě USA a Ruska, ale jaderné zbraně nejsou jen o kvantitě.

Francouzská jaderná doktrína, čili strategie jejich použití, se vztahuje pouze na životně důležité zájmy Francie. Co je ale životní zájem Francie? Všechny doktríny záměrně trochu mlží, protože to přispívá k odstrašení - nepřítel přesně neví, kdy už překročí červenou linii, což ho může odradit od toho, ji hledat. Před pár lety by se ale dalo pochybovat o tom, že osud Estonska je francouzským životně důležitým zájmem. Teď se tedy bude domlouvat, jestli jím osud evropských států náhodou přeci jen není. Jisté se ale zatím zdá, že by si Francie nechala rozhodovací pravomoc - prst na červeném tlačítku by měl pouze francouzský prezident. Hlavní tvář (krajně pravicové) opozice a možná budoucí prezidentka Marine Le Pen každopádně kontrovala, že francouzská jaderná ochrana je francouzská a žádná jiná, což vyvolá otázku, jak moc uvěřitelný by Macronův závazek v praxi byl. Opět se totiž vracíme ke stejnému principu - odstrašení může fungovat jedině tehdy, když nepřítel doopravdy věří, že hrozbu použití jaderných zbraní myslíte vážně.

PS: Britské jaderné zbraně, do jisté míry závislé na USA, si rozebereme někdy příště.

PPS: Jaderné zbraně jsou ničivé a v ideálním světě bychom je vůbec neměli. V ideálním světě ale nežijeme, a jejich výhodou tak může být, že umožňují omezit ostatní, “nejaderné” zbrojení. V aktuální militarizované náladě a (nutnému) vyzbrojování totiž hrozí situace jako před oběma světovými válkami - zbrojící mašinérie se tak rozjede, že nezbude nic jiného než všechny ty zbraně použít. Přesný přepočet neznám (jedna jaderná hlavice nahradí .. 100 tanků?), ale v tomto ohledu může atomový arzenál pomoci zabránit výbuchu “konvenčního” násilí.

Další dění

🇷🇺 Smrtelná ekonomika

Běžně za ruskou válečnou ekonomikou vidíme především vysoké výdaje na zbrojení a neúměrný růst zisků i platů v tomhle odvětví na úkor všech ostatních. Nárůst je tak markantní a významný, že Světová banka Rusko v červenci 2024 zařadila mezi země s vysokými příjmy. Naopak civilisté v Rusku mají smůlu - i přes růst platů je dusí 20% inflace, a rozevírají se nůžky mezi těmi, co si sáhnou na vojenský sektor a mezi těmi, kteří ne. Pak v Rusku ale existuje ještě skupina "někde mezi", která z válečné ekonomiky těží nepřímo. Jsou to civilisté, jejichž rodinný příslušník se nechal naverbovat do armády a na frontě přišel o život. Takový scénář může rodině zajistit slušné živobytí, a je to natolik rozšířený fenomén, že ruský ekonomik Vladislav Inozemcev přišel s pojmem "deathonomics", ekonomika smrti.

Verbovací příspěvek může být ve výši až čtyř ročních průměrných platů (v přepočtu asi 30 000 eur), a pokud voják vydrží na frontě naživu rok, jeho rodina pak dostane okolo 120 000 eur. Inozemcev doslova píše, že "pokud muž odejde do války a zemře ve věku 30 až 35 let, bude jeho smrt ekonomicky výhodnější než jeho další život." Ruská federace tak nejenže bezdůvodně napadla svého souseda a už tři roky ničí zemi i její obyvatele, navíc své vlastní občany staví před absurdní situaci, kdy umřít se vyplatí víc než žít. A jejich rodinám nabízí nový život v relativním luxusu. Na odškodnění rodin zabitých v posledních třech letech Rusko vydalo 2 % státního rozpočtu, a v některých oblastech, hlavně těch chudších, tak vzniká úplně nová vrstva zbohatlíků a "válečné elity". Válka a vraždění jde proti zdravému rozumu vždycky, ale Putinovo agresivní Rusko přichází s perverzní logikou úplně nových rozměrů.

💸 Dědičná trampolína

Na obálce posledního Economistu je zlatý dudlík . Tématem nejsou rodiče, co utrácejí za své děti, ale právě naopak, rodiče, kteří jmění neutratí a svým dětem ho přenechají. Jako za času Jane Austen, kdy hlavní cestou ke zbohatnutí bylo se za někoho bohatého provdat či oženit, i dnes ekonomická situace každého jednotlivého z začíná záležet na tom, kdo nám co odkáže nebo koho si vezmeme. I v mém okolí se dělí lidé na dvě skupiny - ti, co mají byt v Praze a ti, co ho nemají. Ti druzí, kam se řadím také, mohou mít pocit, že stojí před pětimetrovou zdí, za kterou se nachází základní životní jistota. A jakmile nemáte trampolínu, nepřeskočíte ji, ani kdybyste trénovali sebevíc.

Jelikož ohledně dědictví neexistují dobře dostupná data, Economist si je pro několik vyspělých zemí posbíral sám (a dá se čekat, že je to obecnější trend, s výjimkami jako Irsko). V roce 1900 tvořila dědictví až pětinu HDP, během následujících sto let se tento podíl vinou dvou světových válek a následné redistribuce bohatství zmenšil na polovinu. Zhruba od 80. let trend opět narůstá. Může za to stále se zvyšující hodnota nemovitostí, stárnutí populace a méně rodících se děti (a tím pádem méně dědiců), a také pomalý ekonomický růst, který přispívá ke koncentraci bohatství. Economist lze těžko obviňovat ze sklonů k socialismu, takže kritiku tohoto trendu lze brát vážně - kumulace kapitálu vede k ještě menšímu hospodářskému růstu, protože je méně lákavé podnikat a inovovat. Jestli brát vážně závěrečné doporučení redaktorů, že se máte vdát pro peníze a ne z lásky, to nechám na vás.

📲 Myanmar a továrna na podvody

Od vojenského převratu v roce 2021, který bylo možné sledovat i na fitness videu, se Myanmar stal jedním z nejnebezpečnějších států na světě. Hlavně na hranici s Thajskem vzniklo mocenské vakuum, které rychle zaplnily čínské gangy a bezpráví. Vyrostlo tu impérium online podvodů, které "zaměstnává" desítky tisíc kvazi-otroků z 40 zemí, především Číny a afrických států. Do širšího povědomí se celá mizérie dostala díky kauze čínského herce Wang Xinga, který se stal obětí těchto gangů. Protože jeho odstrašující příklad odrazoval čínské turisty od cest do Thajska, donutilo to Čínu, Thajsko a Myanmar ke společné akci. V thajsko-myanmarském pohraničí, stejně jako v Kambodže, osvobodily tisíce lidí, které pojí podobný příběh - vyslyšely příslib dobře placené práce v zahraničí, místo IT nebo služeb na ně ale čekal sektor online scams.

V de facto vězení, jehož součást bylo i mučení, pak museli tito podvedení sami být podvodníky - na sociálních sítích, seznamkách nebo gamblingových platformách připravovat o peníze lidi z celého světa. Happy end se ale nekoná, mnozí s osvobozených se nedostali domů nebo do slibovaného Thajska, a skončili ve fyzickém i právním limbu. Další tisíce lidí v továrnách na podvod zůstávají, a během současné razie se nepodařilo zatknout nikoho z těch, co za továrnami stojí.

Není to zdaleka jen problém jihovýchodní Asie, podvodníci vydávající se za celebrity ze svého sídla v Gruzii vylákali z tisíců lidí v Evropě a Kanadě 35 milionů dolarů, a ztráty ve Spojených státech v roce 2023 se nejspíš blíží až 50 miliardám. Z online podvodů je zkrátka obrovský a vyspěly byznys - přímo jako podvodníci na plný úvazek celosvětově působí až 500 000 lidí, a v zemích jako výše zmíněná Kambodža podle Economistu na příjmech z online podvodů závisí ekonomika jako celek.

K poslechu, pozorování i četbě

🤡 Oslazené noční můry

Nedávno jsem se nechala slyšet, že nejhorší na aktuálním mezinárodním sešupu je stupidita, která ho provází. Že je vlastně trapné, že prohra mojí civilizace nepřijde se strategickou chybou nebo zásadní převahou soupeře, ale z čisté ignorace, neznalosti a malosti. Evidentně s tímto pocitem nejsem sama - Alex Bízková mě přivedla na text "Culture Has No Name for This Cursed Vibe. It’s Everywhere" na serveru Artnet. Na příkladech konkrétních uměleckých děl všeho druhu autor Ben Davis dává průchod emoci, kterou cítí mnozí z nás - a představuje koncept delightmares*.

Opakovaně se vrací ke kombinaci hrozivého a směšného, ďábelského a hloupého. Protože absurdno se čím dál tím více přelévá do dříve vážného a váženého prostoru - prezident USA a jeho žena mají vlastní kryptoměnu, přejmenování Mexického zálivu na Americký soupeřící na předních stránkách novin s genocidou, chatbot umí dovést uživatele k sebevraždě, nebo memy používané jako válečná zbraň. Následkem je, že nebezpečím není tuhá diktatura jako ji známe z Orwella, ale apatická dystopie z Huxleyho. Umíme si odvést pozornost, máme kam utéct, ale pro samou zábavu si nevšimneme, že přilepení k mobilu kráčíme směrem k útesu. V kombinaci s tím, že hlavním platidlem naší doby nejsou eura nebo dolary, ale pozornost, je banálnost kultury ještě naléhavějším problémem, a i když Davis nemá konkrétní řešení, nabízí aspoň způsob, jak tuhle realitu pojmenovat.

*oslazené noční můry?

🔋 Čím dál tím víc energie

Dlouhou dobu jsem žila v představě, že k lepšímu světu bez ničivé klimatické změny a znečištění stačí přemluvit ropu požírající státy, aby se přeorientovaly na obnovitelné zdroje. Vždyť první industriální revoluci, kde se masivně začalo spalovat uhlí, na začátku 20. století vystřídala ta druhá, kde se začala spalovat ropa. A teď jsme na sklonu revoluce další, kde opustíme i toto fosilní palivo a vydáme se vstříc elektrifikované solární a větrné budoucnosti. Jednou jsme to zvládli, zvládneme to podruhé.

Pak přišel Filip s knihou More and More and More, a moje představa se zhroutila. S jejím autorem Jean-Baptistem Fressozem pro Deník N udělal rozhovor (vyjde brzy), a hlavní argumenty shrnuje i Adam Tooze v tomto lednovém newsletteru. Základním Fressozovým poselstvím je, že nic jako energetická tranzice, tedy přechod od jednoho druhu energie k druhé, v historii lidstva (zatím) neexistuje. Existuje jen vrstvení zdrojů energie na sebe a jejich vzájemné posilování, jinými slovy, umíme jen more and more and more. To neznamená, že máme hodit flintu do žita a prospalovat se do sebezničení. Jen musíme nad projektem dekarbonizace - v praxi konec spalování fosilních paliv a získávání energie jen z těch zdrojů, co neprodukují (tolik) CO2 - přemýšlet úplně jinak. Lidstvo ještě nikdy nic podobného nezvládlo, což není argument pro to, to nezkusit, ale argument pro potřebu opravdu revolučního přemýšlení. A pokud nechceme být poslední generace, tak téhle potřebě musíme dostát.

⛪️ Ruina jsi a v ruinu se obrátíš

Ruiny nejsou minulost, ale budoucnost. Jednou všechno kolem nás budou ruiny.

Tento zápis z deníku fotografa Josefa Koudelky vítá návštěvníky výstavy Ruiny v Uměleckoprůmyslovém muzeu. Ve třech sálech třetího patra UPM kurátor Tomáš Pospěch ve spolupráci s architektem Janem Roháčem a grafikem Alešem Najbrtem, a samotným Koudelkou, vytvořili prostor pro monumentální fotografie antických památek. Jeden z nejznámějších českých fotografů projekt chystal od roku 2004, a v muzeu jsou vystavené snímky nafocené mezi lety 1991 a 2017. K fotkám z dovolené má Koudelkovo dílo daleko - do dvou desítek zemí okolo Středozemního moře se vydal klidně i patnáctkrát, jen aby byl s výsledným snímkem spokojený. I když podle Pospěcha na výstavě často skončil snímek, který Koudelka vyfotil napoprvé. Při prohlížení fotek můžete přemýšlet nad mnohými motivy - pomíjivostí všech věcí, dvě milénia starou globalizací i nad tím, co asi jednou zbude z Prahy. Nebo si jen užívat krásu zašlého světa. Ruiny jsou k vidění do konce března.

Bez kontextu

Arabské státy podpořily egyptský plán na rekonstrukci Gazy, mezitím do ní Izrael pozastavil dodávání humanitární pomoci a Hamás vyhrožuje zabitím zbylých rukojmí.
Investiční firma BlackRock koupila dva přístavy okolo Panamského průplavu.
EU chce investovat do obrany až 800 miliard eur.
V Sýrii vzrůstá po pádu Bašára Assada násilí.

Poznámka na konec

Ve čtvrtek 20. března se můžeme potkat na křestu knihy Matúše Haláse, který budu mít tu čest moderovat. Zadáním je, najít optimistický pohled na současnou situaci. Challenge accepted.

PS: Overview effect se dá přeložit jako "pocit přehledu" a často ho mají astronauti/kosmonauti, kteří se vrátí z vesmíru. Viděli díky tomu, jak jsme zranitelní a taky tak trochu bezvýznamní. Já jsem bohužel ve vesmíru nikdy nebyla, ale pocit nahodilosti, údivu a pomíjivosti mám někdy i tak. A taky mám moc ráda všechno, co se týká kosmu, tak jsem po "tom pocitu" pojmenovala aspoň svůj newsletter.

PPS: Pokud se ptáte, kdo jsem - mám instagram @haanule https://www.instagram.com/haanule/, spolu s Bárou Chaloupkovou jsem založila podcast za Humny a živí mě práce v českém Senátu (především k zahraniční politice). Studovala jsem mezinárodní vztahy, o trochu méně taky ekonomii, ale hlavně věřím v to, že člověk se učí celý život.