#88: Šedivé Maďarsko, suboptimální Meta a kyslík pro rodiče
Sobota 19. 4. 2025
Vážení a milí,
vítejte u nového vydání newsletteru, které vám tentokrát představí novou maďarskou ústavu, jednání mezi USA a Íránem a aktuální situaci v Gaze. Kromě toho se můžete dočíst o kontroverzním programu na předvídání vražd, vztahu britských dětí k mobilům a soudu s firmou Meta. Na závěr ode mě dostanete doporučení na podcast o rodičovství, divadlo o dospívání a divadlo o (ulítané) dospělosti.
Příjemné čtení
Hana ❤️
PS: dnešní četba vám zabere: 12 minut
PPS: Podpořit vznik newsletteru můžete tady na Substacku pravidelným "předplatným" nebo zde měsíčně i jednorázově.
📚 Co zrovna čtu: Josephine Quinn - How the World Made the West (všechny knihy si ukládám na Goodreads)
🎧 Co zrovna poslouchám: David Kushner
Mezinárodní dění
🇭🇺 Šedivé Maďarsko
Zákaz průvodů hrdosti, existence dvou pohlaví, osoby s dvojím občanstvím jako zrádci národa, právo na platbu v hotovosti. Co zní jako sen některých konzervativců, maďarská vláda premiéra Viktora Orbána převedla do praxe. Tento týden schválila dodatek k ústavě, který mění celkem devět bodů maďarského základního zákona. Některé z nich emoce nebudí, jako změna terminologie ohledně osob se zdravotním postižením nebo zvýšení povinného odchodu do důchodu pro státní zástupce. Další budí emoce mírné - změna pravidel ohledně stavu ohrožení (která má potenciál svázat ruce případnému nástupci), výslovný zákaz užívání nebo propagace drog nebo právo obcí na ochranu své identity.
Pak jsou ale čtyři body, které emoce budí. Právo na platbu v hotovosti známe i z české politiky, v Maďarsku bude mít absurdní dopady v tom, že v sebemenší vesnici bude muset být instalovaný bankomat. Slovo absurdní použil i renomovaný právník Boldizsár Nagy ve vztahu k dalšímu ustanovení, které umožňuje odebrat občanství těm, kteří mají občanství ještě dalšího mimoevropského státu. Podle Nagyho je formulace zcela nesrozumitelná a neproveditelná a je "stejně absurdní jako diskuse o tom, jakou barvu mají vlasy plešatých andělů." V rozporu s realitou je i tvrzení nové ústavy, že osoba může být buď muž nebo žena. Statisticky zhruba 1,7 procent populace tvoří intersexuální lidé, kteří jasně definované pohlaví prostě nemají, takže vstupem ústavy v platnost asi 164 000 maďarských občanů de iure přestane existovat.
Nejdiskutovanější je pak formulace, že "každé dítě má právo na ochranu a péči nezbytnou pro jeho řádný fyzický, duševní a morální vývoj. Toto právo má přednost před všemi ostatními základními právy, s výjimkou práva na život." Mezi zmíněná podřazená (podřadná?) základní práva patří i právo na shromažďování, a právě touto formulací chce Orbán zakázat pochod hrdosti za práva queer lidí. To navazuje na už existující zákon, který zakazuje "propagaci homosexuality", protože údajně ohrožuje zdravý vývoj dětí. Už dva dny před schválením dodatku v Budapešti proběhl Grey Pride, která gay duhové barvy nahradila umrlou šedí, a podobně umrle to vypadá i se svobodou a demokracií v celém Maďarsku.
🇮🇷 Řetězová reakce
Poslední měsíce nejsou pro Írán zrovna procházka růžovým sadem. Přišel o značný vliv v Sýrii a na Blízkém východě, kde Izrael likviduje jeho vlivové skupiny Hamás v Gaze a Hizballáh v Libanonu, podobně jako zlikvidoval kritickou vojenskou infrastrukturu přímo v Íránu. Do toho je už roky pod zničujícími sankcemi. V této pozici relativní slabosti na Írán upřel své zraky Donald Trump, který se jal vyjednávat jeden ze svých pověstných dealů. Primárním deklarovaným cílem je konec íránského jaderného programu - podle odhadů je Írán velmi blízko k tomu, získat jadernou zbraň, konkrétně do dvou týdnů by uměl vyrobit pět jaderných hlavic. Írán naopak chce konec zmíněných sankcí.
Přitom měl Írán se západními státy už jednou dohodu, která měla jaderný program kontrolovat. JCPOA, Dohodu o společném komplexním akčním plánu, ale potopil právě Donald Trump, který od ní v roce 2018 odstoupil. I když její další účastníci - zbylí členové Rady bezpečnosti a Evropská unie - v omezené formě pokračují, v roce 2020 se jí Írán přestal držet a Trump se de facto stal hrobníkem této (podle něj) "jedné z nejhorších dohod v dějinách".
V tomto kontextu chce teď Trump dohodu lepší, jinak chce Írán "bombardovat tak, jak to ještě nezažili". Írán je teď (kvůli Trumpovi) mnohem blíž jaderné zbrani než kdykoliv předtím, a americký preziddent vyslal svého vrchního vyjednavače (donedávna realitního magnáta bez diplomatických zkušeností) Steva Witkoffa do Ománu, aby s Íránem začal jednat. Írán se Spojenými státy od roku 1980 nemá diplomatické vztahy, a tak všechny překvapilo Trumpovo oznámení, že dojde k přímým hovorům mezi oběma státy. Ve skutečnosti se jednalo nepřímo, americká a íránská delegace seděly v oddělených místnostech a mezi nimi chodili ománští zprostředkovatelé, Witkoff se ale s íránským ministrem zahraničí přeci jen krátce pozdravil osobně. Výsledkem je příslib dalších jednání v sobotu 19. dubna. Pokud k nějaké dohodě přeci jen dojde, je velmi pravděpodobné, že bude podobná JCPOA - zmrazí íránský jaderný program výměnou za omezení sankcí.
Času není nazbyt, protože už v červenci se bude rozhodovat o případném obnovení sankcí v rámci JCPOA. Pokud by se tak stalo, Írán chce odstoupit od NPT, smlouvy o nešíření jaderných zbraní, a na to by zase mohl reagovat Izrael a spolu s podporou USA raději (vy)bombardovat íránský jaderný program. Řetězová reakce by tak nemusela nastat pouze hypoteticky v jaderných bombách, ale doopravdy v mezinárodních vztazích.
PS: Vedle své nemesis Američané řeší jádro i se svým letitým spojencem v regionu. Ministr energetiky Christ Wright navštívil Rijád a jednal o (mírové) jaderné energetice, kterou Saúdská Arábie chce rozvíjet v rámci odklonu od fosilních paliv.
🇵🇸 Hladové nárazníky
Ač se to zdá nemožné, situace v Pásmu Gazy se stále ještě může zhoršovat. Poté, co izraelská vláda 18. března ukončila asi dva měsíce trvající příměří ve válce s Hamásem, je její strategie na navrácení zbývajících rukojmí poměrně jednoduchá - obnovit bombardování a blokovat veškerou humanitární pomoc. Tato metoda "vyhladovění", aplikovaná už od 2. března, jde zároveň ruku v ruce s obsazováním území Gazy. Organizace lobbující za návrat rukojmí vládu obviňují z toho, že na prvním místě jsou pro ni územní zisky a ne unesení lidé, a armádní veteráni a rezervisté posílají otevřené dopisy na podporu upřednostnění záchrany těch, kteří v zajetí teroristů jsou už 516 dnů. Protestuje i izraelská veřejnost.
Zatím marně, protože ministr obrany Israel Katz trvá na vytvoření "nárazníkových zón", které mají oddělit Palestince od Izraele. V praxi teď Izrael zabírá asi 30 % území Pásma, které má menší rozlohu než Praha, ale žije (či spíše zatím přežívá) v něm dvojnásobné množství lidí. Zároveň je 69 % území aktuálně pod nějakou formou příkazu k evakuaci a ve všech bezpečnostních nebo nárazníkových zónách působí izraelská armáda. Humanitární organizace Lékaři bez hranic v tomto ohledu Gazu nazvala masovým hrobem a říká, že v přímém přenosu pozorujeme úplnou destrukci a vyhnání celého obyvatelstva.
PS: V Kině Pilotů můžete 26. dubna v rámci Prague Film Fest vidět dokument Oči Gazy o třech tamních novinářích.
Další dění
🕵🏻♂️ Britský Minority Report
Kromě nekonečné série filmů Mission Impossible má Tom Cruise ještě jednu ikonickou roli - preventivního policistu Johna Andertona ve filmu Minority Report. S pomocí zmutovaných lidí John v roce 2054 pracuje na tom, aby ve Washingtonu D.C. odhaloval vraždy dřív, než se stanou. Za Washington si dosaďte Londýn a Manchester, rok 2054 vyměňte za 2025 a zmutované lidi nahraďte umělou inteligencí, a dostanete aktuální plány britské vlády. Organizace Statewatch zjistila, že britské ministerstvo spravedlnosti provozuje osmnáctiměsíční projekt, který má za cíl vytvořit program na hledání poteciálních zločinců. Na základě dat až půl milionu lidí - odsouzených, obětí i svědků - je cílem Homicide Prediction Project vyvinout systém, který označí budoucí vrahy.
Problematický je projekt hned z několika důvodů. Zaprvé, nejspíš využívá i citlivá data (včetně těch nejintimnějších o duševním zdraví) lidí, kteří nic nespáchali, zadruhé se ukázalo, že podobné algoritmy ve valné většině případů odrážejí předsudky většinové společnosti a ubližují menšinám, a zatřetí je otázkou, jestli by peníze neměly plynout v době škrtů spíše do ověřené prevence než dystopických systémů, které se ještě nikomu nepodařilo bezpečně a férově nastavit. Ministerstvo se brání tím, že jde pouze o výzkumný projekt, který má doplnit už existující nástroje na posouzení rizik, to ale Statewatch (a bezpochyby i mnohé další) příliš neuklidňuje. Jak se praví v jiném známém bijáku, s velkou mocí přichází velká zodpovědnost, a podobné projekty by měly budit aspoň elementární pocit důvěry. A u Homicide Prediction Project to není ten případ.
📱 Britské děti bez mobilu
V Británii a u technologií ještě zůstaneme. Seriál Adolescence z dílny režiséra Stephena Barantiniho (nejen) ve Spojeném království rozproudil celospolečenskou diskuzi o mladých (mužích) na internetu. Zároveň ale přišel do veřejného prostoru ve chvíli, kdy Britové začali proti všudypřítomným mobilům v dětských rukách (a především hrozbám na nich se ukrývajících) bojovat, místo toho aby se pasivně odevzdali do rukou velkých technologických firem. Dva příklady za všechny: podle celostátního průzkumu 90 % středních a téměř 100 % základních škol v nějaké podobě mobilní telefony omezuje, a 124 000 rodičů dětí ze zhruba třetiny britských škol podepsalo výzvu Smartphone Free Childhood, kterým slíbilo svým dětem mobil dát až v deváté třídě. Mobily a sociální sítě jsou z povahy kolektivní, a jedině pokud mobil nebude mít valná většina třídy či kamarádů, je realistické dětem vytvořit zdravý vztah k technologiím.
Na úrovni jednotlivce problém téměř nemá smysl řešit, a proto se v Británii dokonce řeší plošný zákaz telefonů ve školách. Ty samozřejmě neřeší výzvy spojené s užíváním telefonů obecně, ukazují ale společenskou vůli používání mobilů omezit a udělat z nich de facto volnočasovou aktivitu. Už dříve se v Británii objevili rodiče, kteří veřejně promluvili o škodlivém vlivu mobilů na jejich děti, které kvůli nim přišli o život (ať už svou rukou nebo rukou jiných dětí). Smartphone Free Childhood je logickým vyústěním těchto jednotlivých kampaní, kde se rodiče mohou sjednotit a vyvinout soustředěný společenský i politický tlak. Cíl je jasný - do 14 let nemají děti mít vlastní chytrý telefon. Podle Jonathana Haidta byl loňský rok zlomovým, kdy se začal trend dětství determinovaného chytrým telefonem obracet, a je otázkou času, kdy tato diskuze dojde i do Česka.
🪓 Suboptimální Meta
Jedna z prvních lekcí studia ekonomie pojednává o tom, že monopol je nežádoucí situace. V momentě, kdy zboží nebo služby nabízí jen jedna firma, si ta může dělat, co chce, protože zákazník stejně nemá na výběr. Protože dokud zákazník chce její služby, musí se spokojit s vyššími cenami, nižší kvalitou nebo obecně suboptimálním produktem. Když se většina z nás zamyslí nad svým životem, přesně jeden takový suboptimální produkt využíváme - sociální sítě. Konkrétně firma Meta Marka Zuckerberga provozuje - kromě jiného - tři celosvětové služby: Facebook, Instagram a WhatsApp. A po šesti letech vyšetřování americká FTC, Federální obchodní komise, došla k závěru, že Meta porušuje antimonopolní zákony a tyto tři služby by měly fungovat samostatně, ne pod hlavičkou jediné firmy.
To má za následek, že v pondělí 14. dubna začal s Metou soud ve Washingtonu. Konkrétně Meta čelí obvinění, že v roce 2012 koupil tehdejší Facebook firmu Instagram, a v roce 2014 WhatsApp, za účelem udržení monopolu na trhu sociálních sítí (resprektive na trhu s reklamou na sociálních sítích). Této strategii se říká "buy or bury", tedy koupit nebo pohřbít, kdy firma své konkurenty buď koupí nebo je úplně vytlačí z trhu. A obžaloba má údajně k dispozici interní e-maily, kde Zuckerberg tuto strategii otevřeně přiznává. Meta se bude bránit tím, že sociální sítě monopol nejsou - konkuruje jí TikTok, iMessage či Google se svým YouTubem. A že po letech integrace by se jejich služby zhoršily, kdyby se tyto tři služby musely opět oddělit. Soud má trvat osm týdnů a Meta má slušnou šanci případ ustát, otázka ale je, na jak dlouho.
Zajímavé je i jeho načasování, na začátek druhého mandátu Donalda Trumpa. Mark Zuckerberg se v posledních měsících snažil opakovaně vetřít Trumpovi do přízně, po letech vzájemné animozity - Meta po útoku na Kapitol Trumpa ze svých sítí vykázala a Trump vyhrožoval, že Zuckerberga nechá zavřít na doživotí. Teď ale Trumpovi Zuckerberg přispěl miliony na inauguraci, veřejně ho chválil a naplno se opřel do konzervativní ideologie "svobody slova", kdy zrušil veškerý externí fact-checking (psala jsem tady). Možná proto se cítil na to, aby Trumpa osobně požádal, aby FTC žalobu stáhla. Ten se ale, podle všeho, nenechal okouzlit a Zuckerberga stále nesnáší. Každopádně vzhledem k tomu, že Trump nedávno vyhodil dva z pěti členů komise a její předseda, jmenovaný Trumpem v lednu, se nechal slyšet že nezávislá regulatorní tělesa škodí demokracii, je politizace případu téměř zaručena.
PS: Podle studie Becker Friedman Institutu by byli lidé ochotni platit za to, aby neexistoval TikTok a Instagram. Pokud ho používají všichni, máme z toho užitek, ale mnohem větší užitek bychom měli z toho, kdyby je neměl nikdo (sociální sítě tak jsou negativní externalita). Food for thought.
PPS: Z monopolního chování je nyní usvědčen i Google.
K poslechu, pozorování i četbě
👩🏻🍼 Kyslík pro rodiče
Jestli máte okolo sebe rodiče, nebo rodiči dokonce jste, určitě jste se setkali s pocitem, že výchova dětí je past vedle pasti. Na mámy (a do menší míry táty) je vyvíjen neustálý tlak, buď z okolí nebo od nich samotných, že musí vše udělat správně, že jedno špatné rozhodnutí jejich dětem může zkazit život. Všechny rodiče i jejich kamarády může v tomto ohledu uklidnit epizoda podcastu The Good Fight s Emily Oster. Oster je profesorkou ekonomie a když byla těhotná, svou vědeckou metodu aplikovala i na zaručené rady a lidová moudra ohledně těhotenství a rodičovství. Začala zkoumat mechanismy, jak se z dat a výzkumů postupně stane zjednodušené doporučení, a z něj naopak dogma, jehož výsledkem je například přesvědčení, že pokud dítě nekojíte, je s jeho šancemi na dobrý život de facto konec.
Ukazuje se, že mnoho intuitivních pouček prostě neplatí nebo vůbec neponechávají prostor na individuální preference rodičů. Přitom, když se zeptáte samotných dětí, co by si přály, nezmiňují ani zlaté medaile z olympiády ani virtuozitu ve hře na housle, ale zmiňují méně vystresované rodiče. Oster tak předkládá přesvědčivé důkazy o tom, že rodičovství funguje jako známá poučka z letadla - nejdřív nasaďte kyslíkovou masku sobě. Matky osočované ze sebestřednosti se tak v mžiku stávají rodiči, kteří ví, že jejich spokojenost nejspíš povede i ke spokojenosti jejich dětí, a dilemata jako přístup k obrazovkám se z ultimátního strašáka stanou obyčejnou kalkulací nákladů obětované příležitosti. Ve finále Oster dochází k závěru, že pro děti je zásadní stabilní domov, dostatečná výživa, rodičovská postava a absence křiku a násilí, nic víc nic míň. Až byste skoro mohli dojít k závěru, že výchova dítěte je brnkačka.
👯♀️ Nebát se divadla
Jak byste se cítili, kdybyste museli opakovaně prožívat formativní zážitky z vašeho mládí? A co kdybyste to dělali dobrovolně, jako svoji práci? Přesně k této formě "terapie" se rozhodly tři hlavní hrdinky imerzivního divadelního představení Nebojsy. Nebojsy je i český název komiksu od francouzské kreslířky Pénélope Bagieu, ve kterém portrétuje 30 žen, které se nebály jít svou vlastní cestou. Stejně tak české Nebojsy se nebály postavit se výzvám, které před ně život postavil. Tereza, Kristýna a Klára diváka postupně pozvou, skrze fyzickou "pozvánku" v obálce, do svých domovů a prožijí s ním nějaký zlomový okamžik - kolaudaci, oslavu a rozloučení. Během zhruba patnácti minut se octnete vždy uprostřed akce, postupně nasajete atmosféru a stanete se svědkem, a možná i aktérem. To vše v podzemí paláce Akropolis, v případě mimopražských představení v jiných spletitých prostorách, kde se divák mezi jednotlivými příběhy pohybuje i fyzicky. Je téměř zaručené, že se v myšlenkách vydáte i do hlubin svých vlastních vzpomínek, a sdílení s ostatními bude zas o něco snazší.
PS: Dvě ze tří Nebojs, Kristýna a Tereza, teď chystají inscenaci novou, nazvanou Kuchyňské porno. I v ní se odrazí jejich osobní zkušenost, hra ale bude obecnější komentář k přetrvávajícím nerovnostem mezi muži a ženami. Její vznik můžete podpořit na Doniu a vstupenky už jsou v prodeji.
🏃♀️ Jako na běžeckém páse
Že by mě rozbrečela obruč na běžeckém páse, to se mi ještě nestalo. Divadelně-novocirkusová inscenace Runners od Cirku La Putyka to ale dokázala, a spolu se slzami ze mě vymáčkla spoustu dalších emocí. Na scéně s obřím pásem se střídají výjevy které diváka drží někde mimo časoprostor, mezi děním na jevišti a vlastními myšlenkami. Čtyři běžci se v rámci sedmdesáti minut doslova nezastaví a postupně dostávají rozměr díky historkám i pohybovým výkonům. V doprovodu živé hudby se divák dostane do flow stádia, ze kterého ho vytrhne až závěrečný sprint. Runners ponechávají dostatek prostoru pro vlastní interpretaci, zároveň všem v sále kladou jasnou otázku - proč se sakra pořád někam ženete. Odpověď bude hledat každý tu svou, ale po odchodu ze sálu ale budete mít pocit, že jste jí o trochu blíž.
PS: Na červnové termíny je ještě pár míst volných.
Bez kontextu
Občanská válka v Súdánu trvá už dva roky.
Friedrich Merz se oficiálně stane německým kancléřem 6. května.
Vědci hlásí zatím potenciální důkaz o existenci života mimo sluneční soustavu.
Poznámka na konec
V květnu mě čekají dvě diskuze s Tomášem Forró o jeho nejnovější knize Zpěv sirén. Jedna v Laichterově domě a jedna na Světě knihy, rádi vás uvidíme!
PS: Overview effect se dá přeložit jako "pocit přehledu" a často ho mají astronauti/kosmonauti, kteří se vrátí z vesmíru. Viděli díky tomu, jak jsme zranitelní a taky tak trochu bezvýznamní. Já jsem bohužel ve vesmíru nikdy nebyla, ale pocit nahodilosti, údivu a pomíjivosti mám někdy i tak. A taky mám moc ráda všechno, co se týká kosmu, tak jsem po "tom pocitu" pojmenovala aspoň svůj newsletter.
PPS: Pokud se ptáte, kdo jsem - mám instagram @haanule, spolu s Bárou Chaloupkovou jsem založila podcast za Humny a živí mě práce v českém Senátu (především k zahraniční politice). Studovala jsem mezinárodní vztahy, o trochu méně taky ekonomii, ale hlavně věřím v to, že člověk se učí celý život
.