89: Beruškové Německo, bruselské pokuty a korporátní Twin Peaks

Sobota 3. 5. 2025

May 03, 2025

Vážení a milí,

vítejte u nového vydání newsletteru, ve kterém se dočtete o vládci, který je u moci už dvacet pět let, o jiném, který na moc čtvrt století čekal, a o zemi, která budí vášně už od roku 1947. Kromě toho se podíváme na výzkum o důležitosti psů a koček, pokuty pro technologické giganty a novou čínskou bombu. Na závěr ode mě dostanete tip na obdobu seriálu Twin Peaks pro 21. století, premiérský podcast a newsletter, který zahřeje u srdce.

Příjemné čtení

Hana ❤️

PS: dnešní četba vám zabere: 13 minut

PPS: Podpořit vznik newsletteru můžete tady na Substacku pravidelným "předplatným" nebo zde měsíčně i jednorázově.

📚 Co zrovna čtu: John Green - Everything is Tuberculosis (všechny knihy si ukládám na Goodreads)

🎧 Co zrovna poslouchám: Ted Lasso soundtrack

Mezinárodní dění

🇷🇺 Stříbrný Vladimir

Dvacáté páté výročí svatby se často označuje jako stříbrné. Představuju si to jako radostné jubileum, protože to často znamená, že daný pár přežil výchovu dítěte či dětí a/nebo se mu podařilo vybudovat opravdu trvalý vztah. Jiné 25. výročí aktuálně zavdává mnohem méně důvodů k oslavám - jeho důsledkem byla místo narození často smrt a trvalost je také spíše na škodu. 7. května to bude 25 let od chvíle, kdy byl Vladimir Putin oficiálně jmenován ruským prezidentem. Od té doby jmenování hlavou státu stihl pětkrát, s jednou pauzou na premiérování tak, aby se zachovalo zdání, že v jeho Rusku platí zákony a ústava. Ve skutečnosti za jeho vlády platí hlavně násilí. To se stalo zcela determinujícím znakem Putinova režimu, ať už vůči oponentům doma i za hranicemi, nebo ve válečných konfliktech, které vyvolal nebo se do nich zapojil. Grozný, Aleppo nebo Buča se staly symbolem krutosti Putinova režimu, a kromě Čečenska, Sýrie a Ukrajiny válčil Putin i v Gruzii nebo v několika afrických zemích.

Při nástupu k moci měl několik záměrů - vtisknout Rusku ideu hrdosti, rozvíjet patriotismus a provést reformy shora. Na mnohá frontách byl v tomto ohledu úspěšný - z parlamentu udělal hlasovací stroj, ovládl většinu médií a Rusko centralizoval tak, že oslabil moc jednotlivých regionů federace. Ještě zásadnější je jeho zásah do vzdělávacího systému, ze kterého vytvořil indoktrinační mašinérii, na kterou by byl hrdý i Orwell. Historicky platilo, že mladí lidé byli nejméně prorežimní, ale Putinovi se tento trend podařilo "porazit" - ruské děti jsou státní propagandou masírované už od raného dětství, ale i když záleží i na jiných faktorech, podle psychologů jsou zážitky z tak mladého věku nevratné. Autoritářské režimy často ve svých občanech produkují cynismus a apatii, generace dnešních ruských dětí je ale odmala vedena úplně jinak, k fanatickému patriotismu. I kdyby se Putin nedožil zlatého či diamantového výročí, jeho dědictví se bude Rusko zbavovat jen velmi těžko.

🇩🇪 Beruškové Německo

Kdo si počká, ten se dočká. Banner s tímto nápisem by - pokud by měl smysl pro humor - mohl v německém Bundestagu 6. května rozvinout Friedrich Merz. Obě koaliční strany, CDU (spolu s bavorskou odnoží CSU) a SPD totiž na konci dubna schválily koaliční smlouvu, a v úterý bude dolní komora parlamentu oficiálně hlasovat o novém kancléři a nové vládě. Merz si přitom na pozici myslel už před čtvrt stoletím - ve vnitrostranickém boji ale prohrál s Angelou Merkel a po roce 2002 se začal stahovat z politiky. Z parlamentu úplně odešel v roce 2009 a vrátil se do něj až před čtyřmi lety. V lednu 2022 se pak - z jeho pohledu konečně - stal předsedou strany a dovedl ji k vítězství ve volbách.

Merz přitom není jediným vítězem - doteď vládnoucí SPD, která bude formálně menším partnerem v černo-červené (beruškové?) koalici, do vládního programu navzdory své obrovské prohře ve volbách prosadila některé své priority, jako navýšení minimální mzdy, a získala také téměř polovinu ministerstev. Témat, které Merzova vláda bude muset řešit, je celá řada. Částečně reálným a částečně krajní pravicí vykonstruovaným tématem je migrace. Nejpozději po několika teroristických útocích přitvrdila kromě AfD i Merzova CDU. Ještě větší výzvou je hospodářský model z Německa, který - jak praví stále opakovaná poučka - závisel na levných ruských energiích a odbytišti v Číně. Koalice se přitom nejspíš odkloní od německé šetřivosti a pověstná černá nula, vyrovnaný rozpočet, se stane minulostí.

Ministrem zahraničí se má stát Johann Wadephul, který bude po 59 letech prvním ministrem zahraničí z CDU. Nechvalně se proslavil tím, že ho napálilo ruské duo komiků, že se ale vůbec dostal do jejich hledáčku naznačuje, že je konzistentní v podpoře Ukrajiny. Nejspíš nenaváže na odcházející ministryni Annalenu Baerbock v její feministické zahraniční politice, ale naváže v relativně tvrdém přístupu k Číně. Především ale bude pravou rukou Merze a základní otázka, kterou mu budou novináři i partneři klást každý den, bude jedna: pošlete Ukrajině Taurusy? Tyto střely v evropských debatách nabyly až mýtického postavení, a často se zmiňují v souvislosti s možným zničením Kerčského mostu na Krym. Pokud by Německo Taurusy přeci jen poslalo, bude se jednat o silný signál, samy o sobě ale válku beztak nevyřeší. Jako všechny ostatní problémy, kterým Německo čelí - je to složitější.

PS: Angela Merkel se na volbu kancléře údajně přijde podívat.

🇮🇳 Kašmír bez sametu

Česko a Slovensko jsou (mimo jiné) výjimečně tím, že dokázaly mírovou cestou rozdělit větší státní celek na dva menší. Sametová revoluce se tak nekonala jen v roce 1989, ale i 1. 1. 1993. Jiné státy takové štěstí neměly, a jejich vznik byl všechno, jen ne sametový. Jedním z takových příkladů je rozpad Britské Indie, který v roce 1947 doprovázelo násilí a exodus až 20 milionů lidí. Už před oficiálním vyhlášením nezávislosti rostla tenze mezi Indickým národním kongresem, který reprezentoval hinduisty, a Muslimskou ligou, a i když si Britové přáli zanechat po sobě Indii jednotnou, nakonec nebylo zbytí - vznikla hinduistická Indie a muslimský Pákistán (rozdělený na dvě části, západní a východní, druhý jmenovaný je dnes nezávislý Bangladéš). Britská Indie měla i takzvané knížecí státy, které měly v rámci impéria nárok na vlastní správu, a ty dostaly po rozdělení Indie na výběr, ke kterému státnímu celku se přidat. To proběhlo relativně v klidu, až na pár případů.

Tím asi nejviditelnějším je Džammú a Kašmír, kde tamní vládce (mahárádža) zrovna nespěchal s tím si vybrat, k jaké nově vzniklé zemi se přidat - populace byla většinově muslimská, vládce byl hinduista. Pákistán se rozhodl území anektovat, načež mahárádža požádal o pomoc Indii, která ji přislíbila výměnou za to, že se připojí k jejímu území. O Kašmír se od té doby vedly tři války a mnoho násilných střetů, a aktuálně Indie drží asi 55 % bývalého knížecího státu, 30 % připadá Pákistánu a zbývajících 15 % kontroluje Čína. Rovnovážný stav to ale zdaleka není, o Kašmíru se dokonce dlouhodobě mluví jako o území, které má nejvyšší pravděpodobnost stát se předmětem jaderné války - Indie i Pákistán jadernou zbraň mají a emoce mezi oběma zeměmi opakovaně eskalují. K nadějnému oteplení vztahů došlo okolo roku 2014, kdy se dostal k moci současný indický premiér Naréndra Módí, ale nevydrželo dlouho. Nakonec Módí v roce 2019 dokonce odebral indické části Kašmíru autonomní status, a k usmíření obě země definitivně mířit přestaly.

K dalšímu zlomu došlo 22. dubna, kdy ozbrojení teroristé (sídlící v Pákistánu) v Kašmíru zabili 26 lidí, převážně indických turistů. To spustilo sérii odvetných kroků, které zatím nejsou v podobě vojenské odpovědi, ani to ale není vyloučeno. Indie pozastavila platnost smlouvy o vodách řeky Indus, vypověděla mnohé pákistánské diplomaty a některé své stáhla, uzavřela jediný pozemní hraniční přechod do Pákistánu a zrušila některá víza. Zároveň to nevyřeší mnohem hlubší problém - stále napjatější vztahy mezi hinduistickou nacionalistickou vládou v Dillí a obyvateli Kašmíru, kteří jsou sice předmětem neustálých sporů, ale o jejich reálné potřeby se nestará ani jedna strana.

Další dění

🐾 Pes nebo přítel člověka

Kdybyste si museli vybrat, jestli vás životem bude doprovázet přítel nebo pes, jak byste se rozhodli? Podle britských vědců je to (plus mínus) jedno. Z jejich nového výzkumu totiž vyplývá, že vlastnictví psa nebo kočky lidé oceňují zhruba stejně jako vidět se dvakrát do týdne s přáteli či rodinou - na 70 000 liber ročně, asi 2 miliony korun. Kromě toho vlastnictví jednoho z těchto dvou domácích zvířat na škále 1-7 zvyšuje životní spokojenost o tři až čtyři body. Intuitivně mnozí z nás ví, že zvířata jsou radost, teď máme ale první studii, která v tomto ohledu prokazuje kauzalitu. Nikdo pochopitelně vážně nenavrhuje, abychom své lidské společníky vyměnili za ty zvířecí. Naopak, přílišné "polidšťování" zvířat může škodit mazlíčkům i majitelům. Minimálně ale zmíněný výzkum považuji za důkaz toho, že mé dětské prosby o domácí zvíře byly oprávněné (a ne, mami, rybičky nebyly dostačující náhrada).

💸 Bruselské pokuty

Příznivcům evropské integrace se v roce 2020 dostalo mocné zbraně. Profesorka Anu Bradford vydala knihu The Brussels Effect, kde popisuje jev z názvu knihy - efekt Bruselu, který svými pravidly dokáže ovlivnit chování lidí a firem i mimo hranice EU. Jako nejsilnější příklad se uvádí GDPR, nařízení o ochraně osobních údajů, které mělo za následek zavedení de facto globálních minimálních standardů ochrany našich dat online. Někteří argumentují, že GDPR mělo negativní dopad na evropskou ekonomiku, ale vliv na celosvětové minimální standardy se mu upřít nedá. Jestli efekt Bruselu zabere i u novější digitální legislativy, to se teprve uvidí. Důkazem toho, že velké technologické firmy Evropskou unií nastavená pravidla nedodržují, jsou pokuty, které jim Evropská komise vyměřuje. Komise 23. dubna oznámila, že Apple má zaplatit pokutu 500 milionů eur a Meta 200 milionů eur.

Apple má porušovat Akt o digitálních trzích (DMA) nastavením svého App storu, a Meta zase Sofiinou volbou, kdy si uživatel musí buď služby Mety zaplatit nebo přijmout cílenou reklamu. Pokuty údajně nesouvisí s celní válkou, o kterou se pokouší administrativa Donalda Trumpa, tento kontext ale ignorovat nejde. Digitální služby jsou totiž to jediné, co Spojené státy ve velkém "vyvážejí" do Evropy, a je to tak jediná oblast, kde může EU obchodní údery vracet. Meta dokonce vědomě s jazykem cel pracuje - Komisi obvinila z toho, že pokuta je účelná tak, aby zbrzdila úspěšné americké firmy, a rovná se miliardovému clu. Zároveň to nemusí být konec žalob či udělených pokut. Podle druhé nové digitální legislativy, Aktu o digitálních trzích (DSA), Komise aktuálně prošetřuje nejen Metu, ale i čínský TikTok a X Elona Muska. Zatím nic moc nenasvědčuje tomu, že by se velké technologické firmy chtěly bruselským pravidlům přizpůsobit, sama Anu Bradford ale aktuální situaci okomentovala tak, že EU by si měla stát pevně za svým a konec efektu Bruselu by bylo zbytečnou kapitulací.

💣 Čínská bomba

Nejničivější zbraň, kterou lidstvo stvořilo, je vodíková bomba. Na rozdíl od "klasické" jaderné bomby, kde dochází k štěpení atomových jader uranu nebo plutonia, probíhá ve vodíkové bombě opačný proces - spojování, neboli fúze jader atomů vodíku. Ničivá síla obou typů bomb pochází z toho, že když se jádra atomů štěpí nebo spojují, uvolní se velmi rychle obrovské množství energie - což vidíme ve formě výbuchu. Jádra uranu a plutonia jsou velká (mají hodně protonů), a při jejich rozpadu se uvolňuje nebezpečná radiace, která zůstane v okolí "viset" dávno po prvotním výbuchu. Vodík je naopak nejmenší molekula, má jen jeden jediný proton, a při spojování jeho jader žádná radiace nevzniká. Zároveň spojovat jádra vodíku vyžaduje hodně energie a vodíkové bomby tak jsou ve skutečnosti 2v1 - menší bomba z radioaktivního uranu nebo plutonia spustí fúzi v druhé, vodíkové bombě. I vodíkové bomby tak uvolňují radiaci, protože reakce jader vodíku potřebuje nastartování od "klasické" jaderné bomby.

Čínští vědci teď vyvinuli vodíkovou bombu novou, která výbuchu dosáhne na bázi chemické reakce, bez fúze a bez jaderného startéru. Asi dvoukilové zařízení vytvořilo ohnivou kouli o teplotě více než 1 000 stupňů, ale nezanechalo po sobě žádnou radiaci, protože místo radioaktivních látek obsahovalo hořčík. Pokud se tato technologie osvědčí a rozšíří, není to záležitost jen pro pár odborníků, změnilo by to logiku přemýšlení nad válečnými konflikty. O něco výše jsem zmiňovala potenciál jaderné války mezi Indií a Pákistánem - ta je děsivá právě proto, že obě strany ví o dlouhodobém zničujícím účinku klasických jaderných bomb. A to ovlivňuje chování - studená válka zůstala (mimo jiné) studená právě proto, že USA a Sovětský svaz se vzájemně držely pod krkem možností vzájemného totálního zničení (pro tento stav se vžil název MAD - mutually assured destruction). Za cenu toho, že riziko nehody nebo nedorozumění rozhodně není nulové, a konec světa by tak mohl nastat skoro náhodou.

Nová "čínská" technologie tuhle kalkulaci mění - pokud se dostane do arzenálů velmocí (kam je ještě obrovsky daleká cesta), umožňuje napáchat obrovské škody. Násobně větší než obyčejná raketa, ale nezanechá za sebou staletí neobyvatelnou spoušť. K vzájemně zaručenému zničení, které platí dodnes, se tak přidá ještě vzájemně zaručená citelná rána. Jaderné zbraně nikdo od Hirošimy a Nagasaki nepoužil nikdo právě proto, že odplata za jejich použití by byla katastrofická, pokud ale budou státy mít k dispozici "zlatou střední cestu", pravidla hry se přepíšou.

K poslechu, pozorování i četbě

✂️ Korporátní Twin Peaks

Kouzlo legendárního seriálu Twin Peaks nedávno zesnulého režiséra Davida Lynche tkvělo v tom, že diváka doopravdy vtáhl. U snídaně, ve sprše nebo cestou do práce ho neustále napadalo, kdo sakra zabil Lauru Palmer a co se to v městečku Twin Peaks děje. Podobný princip "chytit a nepustit" uplatnili i tvůrci sci-fi seriálu Severance. Premisa je poměrně jednoduchá - tajemná technologická korporace s název Lumon přišla s revoluční procedurou, která díky čipu v hlavě člověku vytvoří dvě "já". Tyto lidi pak zaměstnává s tím, že jedno vědomí funguje v běžném životě a druhé se aktivuje příchodem do práce. Vnější a pracovní "já" spolu nemohou nijak komunikovat, a každý takový "oddělený" (severed) člověk v sobě nosí dva různé lidi - outie (od slova out, venku) a innie (od inside, uvnitř).

Na začátku Severance budete mít pocit, že koukáte na vtipnou parodii korporátního života, protože Lumon na svoje innies aplikuje všemožné postupy a nástroje, které známe z pozdního kapitalismu. Smích vás ale rychle přejde, protože příběh začne být pomalu ale jistě nesnesitelně napínavý a zlověstný. Stejně jako u Twin Peaks ve vás zároveň probudí nutkání celému světu okolo Lumonu porozumět, a v zatím devatenácti publikovaných epizodách se částečně dočkáte. Zároveň spousta otázek zůstává zatím nezodpovězených, a to dává prostor pro vlastní teorie, které si (snad brzy) budeme moct ověřit v třetí sérii.

PS: Hlavní roli Marka Scouta hraje Adam Scott, kterého můžete znát z Parcs and Recreation, který měl Ted Lasso vibes dávno předtím, než to bylo cool. Scottův Ben Wyatt je naprosto okouzlující, a až dokoukáte Severance, doporučuji plynule přejít právě na tuto komedii z amerického maloměsta. Zároveň mi můžete dát vědět, jestli vám Scott taky připadá jako Tom Cruise pro nerdy.

🇨🇦 Premiérský podcast

Zdá se mi, že Donald Trump ze své povahy není příliš šlechetný a do pomoci ostatním se dvakrát nehrne. Upírat zásluhu na jednom volebním vítězství mu ale nemůžeme - výrazně pomohl do úřadu kanadskému premiérovi. Ne že by to byl záměr, ale Trumpovu zásluhu to neumenšuje. Liberální strana teď už bývalého premiéra Justina Trudeau skomírala, díky, a jedině díky Trumpovi, se jí ale podařilo největší otočení volebních preferencí v dějinách. Ještě v lednu měli Liberálově 4% šanci na výhru v předčasných volbách, na začátku dubna 83 %. A jak za to tedy může Donald Trump?

Kanadě, nejbližšímu obchodnímu partnerovi, už loni hrozil obrovskými cly. Trudeau, jehož popularita klesala dlouhodobě, pak rezignoval, protože byl obviněn z nedostatečné razance, kterou se výhrůžkám postavit. Liberální strana si pak v březnu zvolila nového předsedu, Marka Carneyho. A ten za měsíc mezi svým jmenováním dočasným premiérem a volbami dokázal Liberály dovést k vítězství. Jeho oponentovi, Pierru Poilievreovi, naopak zlomilo vaz to, že se s Trumpem dlouhodobě identifikoval.

Carney je postava mimořádně zajímavá, a v post-faktické a post-liberální době vysoce nepravděpodobný vítěz jakýkoliv voleb. Je elitou všech elit - studoval na Oxfordu, vedl v krizi hned dvě centrální banky, kanadskou i britskou, snažil se najít finanční řešení klimatické krize, a v Davosu je rozhodně víc ve své kůži než v hospodě. Přesto, nebo možná právě proto, si ho Kanaďané zvolili za svého lídra. Pokud vás blíže zajímá jeho (ekonomické) přemýšlení, pro BBC v roce 2020 natočil čtyřdílnou sérii přednášek v rámci Reith Lectures. Znám ho právě z nich, a právě Carney byl jedním z lidí, kteří mi po studiu na národohospodářské fakultě VŠE ukázali, že ekonomie může být i praktická, lidská a vizionářská. Z mnoha úhlů pohledu se zabývá hodnotou - jak a proč lidé tomu či onomu hodnotu připisují, a jak toho využít. I po pěti letech stojí za poslech.

PS: Podobný “Trump efekt” zaznamenala i Austrálie, kde nevole vůči Trumpovi může pomoci vyhrát volby premiéru Albanesemu.

🥊 Červená ruka Nicka Cavea

Málokterý umělec prodělal takovou metamorfózu jako Nick Cave. Měl pověst marnivého rockera (sám přiznává, že v něm sláva tuhle stránku posílila), ale postupně si okolo sebe vybudoval mýtus úplně jiný - upřímného, otevřeného, zlomeného a zároveň nadějeplného člověka, který i přes všechny hrůzy umí žít a prožívat. Po dvou dekádách závislosti na heroinu jako by teď byl závislý na svém publiku, z něhož čerpá sílu. Nejpozději po smrti syna Arthura v roce 2015 se Cave fanouškům, slovy Pavla Turka, prostě odevzdal a začal s nimi budovat důvěrný vztah. Kromě koncertů Cave k tomuto budování využívá i médium, které právě čtete. Od roku 2018 si napřímo povídá se svými fanoušky v newsletteru The Red Hand Files, které jsou jedním z mých nejoblíbenějších e-mailů, co mi do inboxu chodí. Možná vůbec ty nejoblíbenější. Pravidelně mě rozpláčou, někdy pobaví, ale vždycky mám pocit, že mi právě přišel vzkaz od vzdáleného kamaráda. Odebírat The Red Hand Files můžete tady, v posledním vydání shodou okolností zrovna psal o lásce ke svým fanouškům.

Bez kontextu

Španělsko a Portugalsko zasáhl masivní black out, bezpochyby rozproudí debatu o negativech obnovitelných zdrojů energie.
Vladimir Putin vyhlásil třídenní příměří na Ukrajině, aby se mohl soustředit na propagandistické oslavy konce druhé světové války v Evropě.
Spojené státy a Ukrajina podepsaly dohodu, díky které mají oba státy sdílet ukrajinské nerostné bohatství.
AfD byla německou domácí zpravodajskou službou označena za extremistickou organizaci. Zároveň strana poprvé dosáhla vedení v průzkumech veřejného mínění.
Loď s humanitární pomocí pro pásmo Gazy v mezinárodních vodách u Malty zasáhly drony, z útoku je podezřelý Izrael.

Poznámka na konec

Narazila jsem na článek o tom, že opětovné sledování oblíbeného seriálu je jednou z cest, jak si udržet pocit pohody. Předávám tedy toto moudro dál, a jdu si pustit Teda Lasso, potřetí.

PS: Overview effect se dá přeložit jako "pocit přehledu" a často ho mají astronauti/kosmonauti, kteří se vrátí z vesmíru. Viděli díky tomu, jak jsme zranitelní a taky tak trochu bezvýznamní. Já jsem bohužel ve vesmíru nikdy nebyla, ale pocit nahodilosti, údivu a pomíjivosti mám někdy i tak. A taky mám moc ráda všechno, co se týká kosmu, tak jsem po "tom pocitu" pojmenovala aspoň svůj newsletter.

PPS: Pokud se ptáte, kdo jsem - mám instagram @haanule, spolu s Bárou Chaloupkovou jsem založila podcast za Humny a živí mě práce v českém Senátu (především k zahraniční politice). Studovala jsem mezinárodní vztahy, o trochu méně taky ekonomii, ale hlavně věřím v to, že člověk se učí celý život.