#9: Absurdní Albion, obnovitelná louže a život v odpadocénu
Sobota 15. 1. 2022
Vážení a milí,
vítejte u druhého letošního newsletteru! První týdny nového roku jsou všechno jen ne klidný rozjezd, a i tentokrát jsem se snažila namíchat ideální kombinaci témat aktuálních i těch mimo titulky. Hostující příspěvek má novinář a ochránce betonových baráků Honza Kordovský, a to o trochu jiné knize o Číně. Její název "Blockchain Chicken Farm" mi bůhví proč evokuje "Do Andoids Dream of Electric Sheep", asi kombinací technologie + zvíře. Druhá jmenovaná kniha je předlohou k filmům Blade Runner, a já velmi doufám, že se nám tam popisovaná jaderná válka vyhne. Aspoň v příštích několika týdnech, protože omicron opravdu stačí.
Přeji příjemné čtení a silný imunitní systém
Hana ♥️
Aktuální Humna: Afghánistán, antropocén i Alžběta aneb o roku 2021
Co zrovna čtu: J. R. R. Tolkien - Silmarillion
Co zrovna poslouchám: poslední album Mitski
Mezinárodní dění
💡 Tax/onomie
Evropská komise přichystala úředníkům po celé EU novoroční dárek - na silvestra rozeslala návrh legislativy (konkrétně aktu v přenesené pravomoci, který doplňuje nařízení) ohledně taxonomie zelených zdrojů energie. Taxonomie je složité pojmenování pro jednouduchou věc - způsob nálepkování různých ekonomických aktivit co do jejich ekologičnosti. Účelem, jak píše Economist, je dát vodítko kapitálu (tedy komukoliv, kdo chce kamkoliv investovat), co jsou “zelené” - a tím pádem lepší - investice, a zároveň umožnit i státní podporu zelených energetických projektů.
Návrh nemusí schvalovat členské státy, jen mají (prodlouženou) lhůtu do 21. ledna, aby Komisi poslali své připomínky. A že těch připomínek bude. Já shrnu dvě základní skupiny - (1) a priori problém s nějakou formou zisku energie a (2) problémy s parametry.
Jádro a plyn jako “zelené” - oba tyhle neobnovitelné zdroje energie mají dostat nálepky “zelené”, byť jen přechodně. Což víří emoce - Francie (nebo Česká republika) je závislá na energii z jádra, naopak Německo, Lucembursko nebo Rakousko je ostře proti. Problém je v jaderném odpadu - ten je totiž radioaktivní ještě po velmi dlouhou dobu a odpůrci jádra, kromě údajné rizikovosti elektráren, nakládání s odpadem berou jako jednu z hlavních výtek. Naopak Německo je závislé na zemním plynu, a i další státy na něj sázejí jako přechodné řešení, než dokážeme skutečně zavést obnovitelné zdroje (nebo vynalezneme jadernou fúzi). A to i přesto, že zemní plyn je pořád ještě (z většiny) fosilní palivo, a taky ho vozíme z Ruska.
Parametry jádra a plynu - i když jaderné elektrárny a zemní plyn nakonec skončí jako zelené, je tam několik “ale”. Dopodrobna o nich píše Deník N, ale ve zkratce jde o to, že u jaderných elektráren je třeba najít permanentní řešení jaderného odpadu do roku 2050 (Česko plánuje do roku 2065) a u plynu jsou zas dané přísné podmínky ohledně podílu nízkouhlíkových složek. Oboje je tedy horko těžko splnitelné.
Ke smetení texonomie by pak bylo potřeba, aby členské státy našly posílenou kvalifikovanou většinu, tedy nejméně dvacet členských států, které zároveň představují alespoň 65 % obyvatel EU (což je vcelku nereálné). A jestli Komise akt přijme, chystá se třeba Rakousko kvůli jádru napadnout celou věc u soudu. Pokud se nic z toho nepovede, nová pravidla pravděpodobně budou platit od ledna 2023. Odpor členských států ale není jediný problém, třeba právě zmíněný Economist píše o tom, že je celé rozdělení moc statické, nebo rigidní, chcete-li, a že bude zbytečně křivit trh, který by se jinak s vývojem technologií v získávání energie dokázal vyrovnat lépe. Místo toho bychom se měli soustředit na tracking emisí a využívat k ovlivňování investic uhlíkové daně. O což se EU taky v nějaké podobě snaží. Bohužel v češtině nejde udělat hříčka ze slov “tax” a “taxonomy” jako ruku v ruce jdoucí řešení klimakrize ze strany EU, ale někdo by se toho ujmout měl. Škoda, že můj newsletter nečte někdo z Politica nebo tak.
🇺🇦 Ukrajina (stále) ve středu dění
Většinou se snažím v newsletteru témata střídat a nevracet se příliš k jednomu a tomu samému. Svět je plný zajímavých událostí a pozornost si zaslouží vše možné. Aktuálně ale nejde nenavázat na psaní z poloviny prosince o Ukrajině. Poslední dny totiž probíhá intenzivní diplomacie USA/NATO a Ruska. Popsáno bylo a bude spousta papíru/pixelů, tady jen nejdůležitější body:
Rusko požaduje de facto návrat ke studenoválečným sférám vlivu - chce záruky, že postsovětské republiky se nikdy nestanou členy NATO a chce po Američanech, aby se stáhli z východní Evropy
USA, pokud přijde invaze na Ukrajinu, mají nachystáno trojí typ sankcí - finanční (ve stylu odříznutí od světa jako to udělali s Íránem), technologické (zákaz vývozu čehokoliv, na co sáhla americká ruka, ať už ve vývoji nebo výrobě, takže vše od čipů až po lednice), a vojenské, konkrétně chtějí zbraněmi zásobovat nejen ukrajinskou armádu, ale i případné povstalce, kteří by bojovali proti Rusům (víc v tomto díle The Daily)
Jednalo se ve formátu USA-Rusko, NATO-Rusko i OBSE-Rusko (jediný formát, kde byla přítomna Ukrajina), ale ani jeden nepřinesl okamžité a zásadní výsledky. Možná už to ale bylo cílem Ruska - s tím, že USA obrací svoji pozornost k Indo-Pacifiku/Číně, se povedlo Putinovi sthnout pozornost zpátky na sebe a donutil Američany dát Rusku prioritu.
NATO odmítlo ruské požadavky a chce další jednání (zároveň USA Rusko obvinily z chystání ozbrojené provokace jako záminky k invazi), Rusko považuje jednání za neúspěšná. Teď tedy všichni nervózně hledí směrem ke Kremlu.
Pro kontext velmi doporučuju Báry rozhovor v Respektu s americkým expertem na rusko-americké vztahy Michaelem Kimmagem. Je tam spoustu zajímavých postřehů, od toho, co Rusko chce až po to, jestli by Rusko skutečně dovedlo vést válku na Ukrajině (spoiler - dovedlo). Nebo tenhle velmi dlouhý text od Adama Tooze, kde je všechno.
🇬🇧 Sleaze a 14 zakázaných večírků
S nástupem naší nové vlády by se mohlo zdát, že absurdní skandály v exekutivě jsou věcí minulosti a nejvíc nás bude trápit absence znalostí angličtiny nových ministrů (která by nás trápit samozřejmě měla). Nerada bych to zakřikla, ale pokud by tomu tak bylo, mohli bychom se s úšklebkem na tváři dívat za Lamanšský průliv, kde tenhle luxus rozhodně nemají. Anglicky tam tedy umí (byť se problémům s přednesem taky nevyhnou), ale co do absurdních skandálů se vláda Borise Johnsona začíná podobat banánové republice. Dovolte mi proto mu jedno z devíti témat věnovat a vzít vás na krátký výlet po absurdním Albionu. S počtem skandálů je to totiž jako s dětmi Borise Johnsona - nikdo už přesně neví, kolik jich je.
BoJo, jak se Borisovi přezdívá, a jeho konzervativní vláda už mají tolik problémů, že (levicový) Guardian sepsal přehledný text, kde líčí některé z mnoha důvodů, proč premiér není schopen a hodnen výkonu svého úřadu. Dlouhý seznam průšvihů a rezignací začíná tím, že sponzor Konzervativců zaplatil za renovaci Johnsonova bytu a končí Allegrou Stratton, jeho bývalou mluvčí, která rezignovala poté, co se objevilo video z “nácviku tiskové konference” po (de facto ilegální) párty v Downing street během lockdownu. Podobný seznam vyrobili i Reuters, ty zase začínají tzv. sleaze skandály, což jsou různá obvinění z korupce, kde konzervativní poslanci měli lobbovat za soukromé zájmy a/nebo mají lukrativní “vedlejší” úvazky, rozdávali kontrakty na ochranné pomůcky, a dobře nevypadá ani povyšování do šlechtického stavu pro kamarády. Poslední a paradoxně nejdůležitější jsou ale právě už zmíněné večírky. Nejedná se jenom o ten, po kterém se Allegra Stratton snaží vymyslet logiku toho, proč neporušovala pravidla (“byla to byznysová schůzka”, takurčitě). Aktuálně víme o celkem 12 parties, které měly během lockdownů v roce 2020 proběhnout (jejich seznam má Politico). Konkrétně předloni mezi květnem a prosincem, tedy i v čase, kdy měli Britové povoleno se stýkat s jedním dalším člověkem (a ještě venku) a lidé se ani nemohli loučit se svými umírajícími blízkými. Nejvíc teď rezonuje párty o 40 lidech 20. května, na kterou se zvalo s heslem “bring your own booze”. Nebo aspoň rezonovalo do té doby, než se ukázalo, že proběhly dvě párty před pohřbem prince Philipa loni v dubnu, kdy obletěla svět fotografie opuštěné královny.
Dostat britského premiéra od vlády je složité, musela by se proti němu postavit část jeho strany a poslanců v parlamentu. Víc asi budeme vědět po nezávislém vyšetřování, jehož výsledky by měly být příští týden. Ale kdyby se nic nestalo, tak v květnu čekají Británii komunální volby, kde to Borisovi mohou spočítat voliči. A vy se zatím seznamte se jmény Rishi Sukak a Liz Truss, jeden British-Indian konzervativní miláček, druhá se vidí jako další Železná lady. Oba se třesou na Borisovo křeslo.
Pozn: zpracování v humorné formě (až na poslední skandály) doporučuji v pořadu Have I Got News for You, dostupné na YouTube (poslední série začíná tímto dílem).
Další dění
🔋 Obnovitelná louže
Jedna z podle mě nejaktuálnějších epizod, co jsme kdy s Bárou natočily, byla ta o energetice. Mimo jiné jsme tam mluvily o tom, že je sice hezké zbavit se závislosti na fosilních palivech, co dovážíme od crème de la crème světových autokratů, ale že se zbavováním se emisí vznikají závislosti nové. A vzhledem k tomu, že 8 z 10 největších firem vyrábějících solární panely je v Číně, tak ta nová závislost není o moc lepší. Forbes dokonce mluví o tom, že Čína je nový zelený OPEC. Takže je to trochu z ropného bahna do obnovitelné louže. A nejde jen o solární panely, Čína si buduje pozici hegemona i v oblasti baterií do elektroaut - čínské firmy mají 85 % světového trhu hlavních komponentů autobaterií, a stejný podíl kobaltu, jedné z hlavních surovin. A hádejte, kdo je největším producentem niklu, kterým se drahý a neetický kobalt (čínské firmy ho těží především v Kongu za vysoce problematických podmínek) nahrazuje. Ano, Čína.
I když je asymetrie v tomhle případě veliká, není absolutní. Zatímco jste na gauči trávili sváteční hody a dívali se na pohádky, kousek od polárního kruhu se psaly dějiny - Evropa totiž vyrobila svůj první lithiový článek (od designu až po výrobu). Číně v této chvíli bude konkurovat jen těžko, ale někde začít musíme. A firma Northvolt vypadá jako dobrý začátek. Tenhle šest let starý start-up, který má hodnotu okolo 12 miliard dolarů, už má uzavřené smlouvy s velkými výrobci (elektro)aut jako Volvo, BMW nebo Volkswagen. Kromě toho, že chce svoji výrobu škálovat tak, že v dalších letech dodá baterie pro asi milion elektroaut, tak chce od začátku hledět na udržitelnost. Je totiž hezké, že elektroauta jsou bezemisní, výroba baterií ale rozhodně ne, a na pováženou je produkce i z jiných úhlů pohledu, ať už co do těžby surovin, nebo co s nimi dělat poté, co baterie doslouží (o zbavování se baterií jsem psala tady). Northvolt chce kromě výroby baterií zvládnout i jejich recyklaci, a už příští rok chce mít hotovou fabriku na extrakci právě kobaltu, niklu a manganu. Recyklace je jednou z cest, jak se vyhnout závislosti na Číně, stejně jako nákup přímo od těžařů, které ještě Čína neskoupila (o podobné kroky se snaží třeba Tesla v Nové Kaledonii). Příští roky tak budou naprosto kritické nejen pro přechod k nízko/bezemisní ekonomice, ale i pro kreslení nové mapy závislostí. Tak vezměte popcorn do ruky, zelené drama se rozbíhá na plné obrátky.
🎾 Australský out
Nejen tenisový svět ovládla aféra srbského tenisty Novaka Djokovice, kterému byl povolen přílet do Austrálie, jen aby mu na letišti zrušili vízum a strčili do hotelu do karantény. Djokovic se odmítá očkovat a myslel si, že mu (údajně) prodělaná infekce v prosinci zajistí vstup do země, potažmo na Australian Open. Soud pak odebrání víza zrušil a milý Nole se zdárně mohl odebrat na kurty. Drama pak pokračovalo tím, že se ukázalo, že jeho pozitivní test mohl být padělaný, že se i přes údajnou pozitivitu měl socializovat nebo že při vstupu do Austrálie lhal o svém předchozím cestování. Nakonec mu australská vláda vízum znovu zrušila a teď čeká na další, nedělní soud, ale bůhví, co se ještě stane poté, co newsletter odešlu.
Zajímavé je na tom spoustu věcí i z politicko-společenského hlediska, od projevů srbské národní hrdosti, které lítaly médii, až po kritiku Djokovicových vazeb na kontroverzní srbské nacionalisty včetně Milorada Dodika (o jeho aktivitách vstříc rozpadu Bosny jsem psala tady). Mě ale nejvíc zaujal novinář Ryan Heath, původem Australan, který psal o tom, jak Djokovicova kauza demonstruje australský přístup k imigraci. A podal to tak, že jestli si myslíte, že Němci mají rádi pravidla, tak neznáte Australany. Ve stejném hotelu, kde Djokovic strávil pět dní, už jeden uprchlík tráví 9 let. A to má ještě štěstí, že je v hotelu a ne v detenčním centru. Například všechny, kteří do země přijedou ilegálně po moři, může Austrálie zadržovat navěky. Před krutostí australského systému varovali psychologové, Spojené národy i samotní lidé z vnitřku systému. Stejně tak rušení víz je v Austrálii celkem běžná záležitost, pokud spácháte nějaký zločin, nebo pokud jste z něj pouze obviněni.
Sami Australané byli po dobu pandemie odstřihnutí od světa. Prvních 19 měsíců covidu bylo možné ze země vycestovat pouze z vážných pracovních důvodů nebo kvůli návštěvě umírajícího příbuzného, a do země nesměl skoro nikdo - pokud jste se chtěli vrátit, museli jste požádat v rámci systému kvót a na vlastní náklady být dva týdny v karanténě nebo v bývalém hornickém táboře Howard Springs v Severním teritoriu. A tato pravidla platila pro všechny, bez výjimky. Austrálie totiž podle Heatha trpí dost zásadní nerovností, a striktní dodržování pravidel je jednou z cest, jak se se situací (mentálně) vyrovnávat a držet rovné podmínky aspoň někde (své o tom vědí yorkšíři Amber Heard a Johnnyho Deppa). A tak, pokud existuje pochybnost o tom, že jeden z nejslavnějších světových tenistů smí do země, je v australské nátuře ho zkrátka zavřít do hotelu, než se situace vyjasní, aby nikdo neměl privilegované zacházení. Kterého se mu i tak dostalo, protože během pěti dnů stál před soudem a nemusel čekat týdny nebo měsíce jako jiní.
🕵️♀️ Europol is the new NSA
I Evropa umí datové skandály! Evropský inspektor ochrany údajů (EDPS), nezávislý kontrolní orgán, varoval před tím, že Europol nezákonně shromažďuje data nevinných občanů a nařídil smazat data těch, kteří nemají žádné kriminální vazby (a mazat je pravidelně po šesti měsících). Už v roce 2019 EDPS varoval, že je “vysoce pravděpodobné”, že evropská “policie” ukládá data lidí, u kterých na to nemá právo - právníci mluvili o přirovnání, že při hledání důkazů zločinu byste prohledali byty v celé čtvrti. Cynik by mohl poznamenat, že to zavání pokrytectvím. EU se ráda chlubí tím, že je světovým lídrem v ochraně osobních údajů, že například GDPR nastavilo laťku na ochranu dat v online prostoru. Jednou rukou tak chrání soukromí svých občanů, druhou rukou ale otevírá dveře jejich soukromí dokořán, aby tam policie mohla hledat organizovaný zločin. Navíc EU odmítá otevřít “datové kohoutky” mezi ní a Spojenými státy, protože tamní Národní bezpečnostní agentura (NSA) špicluje, kde se dá, jak nám odhalil Edward Snowden. Europol má ale máslo na hlavě zrovna tak.
A odpověď Evropské komise? Zlegalizovat! Komisařka pro vnitřní záležitosti Ylva Johansson se nechala slyšet, že pracuje s členskými státy na tom, aby podobné praktiky už nebyly protizákonné a aby je upravovala příslušná legislativa. Podle komisařky by národní policie bez velkých dat Europolu byly “slepé”, protože samy na na zacházení s nimi nemají kapacitu. Europol by měl mít rok na to, splnit požadavky evroského inspektora a spoustu dat evropských občanů smazat, ale jak poznamenalo Politico, jelikož Komise napne síly směrem k legalizaci jeho praktik, možná na to nikdy nebude muset dojít.
K poslechu, pozorování i četbě
⏱ Jak naložit se životem a jiné jednoduché otázky
“Not knowing what’s coming next presents an ideal opportunity for choosing curiosity (wondering what might happen next) over worry (hoping that a certain specific thing will happen next, and fearing it might not) whenever you can.”
Když jsme si s Bárou a Andreou rozbalovaly dárek od Filipa, bylo vyloučené mít pocit, že by jednu z nás měl raději - dal nám totiž stejnou knihu. A to takovou, kterou ani jedna z nás běžně nečte - self-help čtení. Tento žánr má za cíl dávat lidem návody, jak lépe žít, jak se zbavit všech svých zlozvyků a neduhů a jak svůj život zoptimalizovat. A kniha Four Thousand Weeks se snaží de facto o to samé, jen s tím malým rozdílem, že říká, že nic z výše zmíněného není možné a prvním krokem k lepšímu životu je, se na optimalizaci vykašlat.
Pokud se dožijete osmdesátin, váš život zaplní právě těch zmíněných 4 000 týdnů. Já aktuálně mám na kontě týdnů 1 536 (kalkulačka třeba zde) a je legitimní se ptát, co jsem s tímhle přídělem zvládla udělat. Oliver Burkeman, který knihu napsal, by nejspíš řekl, že to je špatná otázka, respektive že podobné otázky vyvolávají zbytečně mnoho tlaku a diskomfortu. Na asi 250 stránkách, které se čtou skoro samy, pokrývá vše od konceptu času jako takového (výhodou je, pokud jste obeznámeni s dílem Martina Heideggera a jeho myšlenkou, že “jsme čas”), přes soustředění a prokrastinaci, vztahy a strach ze závazků až po odpočinek a přemýšlení nad společenskými rytmy. Spousta myšlenek, o kterých píše, vás určitě taky napadla, Burkeman jim ale dává jistou urgenci - není čas ztrácet čas na to, abychom si dovolili oprostit se od tyranie našeho přemýšlení o čase.
“Cosmic insignificance therapy is an invitation to face the truth about your irrelevance in the grand scheme of things. To embrace it, to whatever extent you can. Truly doing justice to the astonishing gift of a few thousand weeks isn’t a matter of resolving to “do something remarkable” with them. In fact, it entails precisely the opposite: refusing to hold them to an abstract and overdemanding standard of remarkableness, against which they can only ever be found wanting, and taking them instead on their own terms, dropping back down from godlike fantasies of cosmic significance into the experience of life as it concretely, finitely—and often enough, marvelously—really is.”
Pozn: další tipy, "jak žít", sesbírala od filosofů Maria Popova tady - od Hannah Arendt o lásce/životě bez strachu po Bertranda Russella o tom, jak dobře zestárnout.
🗑 Žijeme v odpadocénu
V debatách o působení lidí na planetu se často střetávají koncepty přírody, čisté a nezkažené, a lidského působení, které se shrnuje pod pojmem civilizace nebo kultura (ve smyslu mnohem širším než muzikál v hudebním divadle Karlín). V tomto textu na Aeonu vám ale hlavní kurátor Muzea designu v Londýně Justin McGuirk vysvětlí, že v tomhle tandemu pozemské reality chybí ještě třetí svět, a to svět odpadu. Ve zdánlivě panenské přírodě totiž najdeme spoustu výsostně nepřírodních věcí, ať už jde o mikroplasty v Mariánském přikopu nebo freony v atmosféře, ale do výdobytků civilizace je také nepočítáme. Zároveň se odpad stal součástí přírody i lidské kultury (podívejte se do svého svědomí a odpadkového koše, kolik z vašeho životního komfortu závisí na věcech, co se lusknutím prstu stávají nežádoucím smetím) a (možná) nenávratně s oběma sférami splynul. A McGuirk se tak přimlouvá za to, abychom éře, ve které žijeme, neříkali antropocén, ale “waste age” (odpadocén?). Text ale není jen filipika proti lidské civilizaci, která si až velmi nedávno zvykla na jednorázovost všech věcí. Uvědomění si naší odpadové reality totiž může vést i k tomu, že problém skutečně začneme řešit (na všech úrovních, od designu, o kterém je druhá část textu, po recyklaci) a kognitivně přestaneme mít pocit, že vyhozením “někam” přestane odpad existovat. A ač “sejde z očí, sejde z mysli” je pořekadlo až zázračně pravdivé, v tomto případě tomu tak opravdu není.
“Contrary to what we might assume, wastefulness is not a natural human instinct – we had to be taught how to do it. Disposability was one of the great social innovations of post-war society in the United States. When the first disposable products became available in the 1950s, from TV-dinner meal trays to cocktail cups, consumers had to be persuaded that this magical new substance – plastic – was not too good to be thrown away. Corporations – in particular, the petrochemicals industry – spent many years and millions of dollars lobbying for the replacement of paper grocery bags with plastic ones. […] To say that we live in the Waste Age is not to focus attention on an unpleasant but marginal problem; it’s to say that the production of waste is central to our way of life. Waste is deliberately generated as the very metabolism behind economic growth. And while the waste crisis and the climate crisis are not the same thing, waste is a major driver of climate change.”
Pozn: Konkrétně o plastovém odpadu natočil lehce depresivní a zároveň nadějeplné video Joe z kanálu It’s ok to be smart, aka v jiné realitě můj boyfriend.
🇨🇳 Čínská farma zvířat (napsal Jan Kordovský)
O Číně se často mluví kvůli lidským právům, provokacím s Tchaj-wanem nebo systému sociálního kreditu. Svůj prostor v tomhle newsletteru ale využiju k doporučení knihy, a to “Blockchain Chicken Farm, and Other Stories of Tech in China’s Countryside” od autorky Xiaowei Wang, která má kořeny v Číně, ale toho času žije v USA. Narozdíl od klasického příběhu o hrozbě zlé Číny se v knize dočtete, jak se čínská vláda snaží přetvořit venkov v plnohodnotnou součást digitální ekonomiky, která už dnes pro mnohé z nás neznamená budoucnost, ale současnost.
Čína se, stejně jako západní státy, potýká s narůstajícími životními náklady ve městech, která ale zároveň přislibují elitě lepší život a šanci na úspěch. Díky složitému systému přijímání na vysoké školy se ale mnoho mladých, inteligentních a aktivních jedinců nemá velkou šanci dostat na studia, které by je měla poslat o společenskou vrstvu výš. Ta část, která se nerozhodne pro studia mimo Čínu pak často začíná podnikat, a to přímo v místě, kde se původně narodili.
Jedním z lidí, kteří zůstali “doma” je farmář Jiang. Jiangův úkol je, aby měl každý konzument přehled o tom, odkud jeho potraviny pochází. Kuřata na Jangově farmě mají na pařátech přidělána QR kód se svým vlastním zápisem v blockchainu. Jakmile kuře skončí v chladničkách v supermarketu v Pekingu, každý si po nascanování kódu může skrz svůj smartphone prohlédnout fotku svého kuřete, videozáznamy z kamer, které kuřecí výběh obkličují a hlavně nezměnitelný kód, který prokazuje, že tohle kuře bylo opravdu šťastné a není plné antibiotik, masokostní moučky a dalších překvapení.
V dalších čtivých kapitolách pak lépe pochopíte, jak obří online trhy typu Taobao (čínská mutace Aliexpressu) přetváří celé vesnice z venkovských zemědělských oblastí na výrobny halloweenských kostýmů nebo to, jak zemědělcům pomáhají drony.
Ale samozřejmě nejhlavnější důvod proč si tuhle fascinující knihu koupit na (taky zlém) Amazonu je příběh Zha-a, CEO firmy na pěstování a marketing perlorodek. Jen díky němu jsem se dozvěděl, že v USA existuje fenomén oyster opening parties. Znuděné sub-urban ženy si přes internet objednávají ústřice, které garantují, že uvnitř najdete minimálně jednu perlu. Svojí radost pak sdílí se svým okolím za pomoci live-streamů na Facebooku nebo YouTube. A samozřejmě to občas proloží nějakou tou konspirační teorií. Zhao přišel na to, že garantovat větší “zážitek” v podobě barevných nebo dokonce zdvojených perel bude daleko větší business než tradiční pěstování ústřic k výrobě šperků. Po přečtení vám opět dojde, ta opravdová (středoevropská) vesnice jsme my a co nejdříve bychom si měli určit priority na dalších 50 let.
Co se nevešlo
Zemřel předseda Evropského parlamentu David Sassoli
Kazachstán zachvátily nepokoje, s bratrskou pomocí Ruska a dalších postsovětských států byly za střelby do demonstrantů zpacifikovány
Princ Andrew, kamarád sexuálního predátora Jeffrey Epsteina, přišel o královské výhody a před soudem v USA kvůli zneužívání tenkrát nezletilé Virginie Giuffre stane jako "civilista"
Podle šéfa WHO se do osmi týdnů nakazí covidem polovina Evropy
Čína jako první na světě představila regulaci algoritmů
Teleskop Jamese Webba je plně “rozbalený”
Já, já, já, jenom já
Dnešní psaní nakonec bylo mimořádně dlouhé, napsala jsem o 600 slov víc než obvykle, takže finální emotivní odstavec tentokrát vynechám. Pokud naopak chcete napsat něco vy mně, můžete odpovědět přímo na tento e-mail nebo mi to můžete napsat na instagram @haanule!
PS: Overview effect se dá přeložit jako "pocit přehledu" a často ho mají astronauti/kosmonauti, kteří se vrátí z vesmíru. Viděli díky tomu, jak jsme zranitelní a taky tak trochu bezvýznamní. Já jsem bohužel ve vesmíru nikdy nebyla, ale pocit nahodilosti, údivu a pomíjivosti mám někdy i tak. A taky mám moc ráda všechno, co se týká kosmu, tak jsem po "tom pocitu" pojmenovala aspoň svůj newsletter.