#79: Putinova logika, hrdinství Madame Pélicot a afghánské elegie
Sobota 30. 11. 2024
Vážení a milí,
vítejte u nového vydání newsletteru! Tentokrát se hned dvakrát podíváme na to, jak se Vladimir Putin snaží vystrašit Evropu, a na jednu dobrou zprávu z Blízkého východu. Dočíst se můžete i tom, čeho (ne)dosáhla letošní klimatická konference, jak Brazílie navrhuje zatočit se světovou chudobou a proč Gisèle Pélicot zaslouží náš nejhlubší respekt. Na závěr ode mě dostanete tip na čtení o Afghánistánu, seriál o Severním Irsku a návod na spokojený život.
Příjemné čtení
Hana ❤️
PS: dnešní četba vám zabere: 12 minut
PPS: Podpořit vznik newsletteru můžete tady na Substacku pravidelným "předplatným" nebo zde měsíčně i jednorázově.
📚 Co zrovna čtu: Kim Ghattas - Black Wave (všechny knihy si ukládám na Goodreads)
🎧 Co zrovna poslouchám: muzikál SIX (který příští rok v české verzi uvede Divadlo J. K. Tyla)
Mezinárodní dění
⚛️ Putinova logika
Jaderné zbraně zformovaly svět po druhé světové válce, o tom není pochyb. Studená válka zůstala studená právě kvůli vzájemně zaručenému zničení, jinak bezvýznamný diktátor typu Kim Čong-Un díky/kvůli svým atomovým bombám vůbec přežívá, a (zatím) potenciální hrozba jaderného střetu mezi Izraelem a Íránem je jeden z motorů blízkovýchodního konfliktu. Nikdo ale zničující sílu odstrašení nepoužívá tak intenzivně jako Vladimir Putin. V posledních dnech ještě přitvrdil tím, že rozšířil takzvanou jadernou doktrínu, tedy "návod", podle kterého Rusko bude postupovat při případném použití jaderných zbraní.
Jedním z jeho cílů je vystrašit členské státy NATO, takže je otázkou, jestli tím, že jeho "jadernému harašení" dáváme pozornost, nenaskakujeme na jeho hru. V jaderném odstrašení je ale klíčová komunikace, a tak obranní stratégové chtě nechtě musí na slovíčkaření přistoupit (úplně první o této "hře" napsal Thomas Schelling v roce 1960). A zpráva je jasná - Rusko stále snižuje práh, jehož překročení by mělo znamenat použití jaderných zbraní. V poslední verzi jaderné doktríny z roku 2020 by Rusko bylo ochotno tyto zbraně použít jako odstrašení proti nepřátelským státům, které mají nějaké zbraně hromadného ničení. Nově k tomu, aby na vás Kreml byl ochoten seslat zkázu, stačí, abyste jakkoliv dopomáhali agresi vůči Rusku. Nově se také agrese jedné země považuje za agresi celého bloku (čti NATO).
To neznamená, že má Vladimir Putin prst na jaderném tlačítku a je připraven zničit svět. Změna jaderné doktríny je ale součástí složité politické hry, kdy státy v nové realitě hledají novou rovnováhu. Stejně jako to dělají Írán s Izraelem (psala jsem tady), i Rusko a státy NATO si skrze různé kroky posílají vzkazy o tom, co ještě budou tolerovat. Stejně jako ve vztazích, i v mezinárodní politice je komunikace zásadní. A obyčejní smrtelníci mohou jen doufat, že se něco neztratí v překladu.
PS: Aby nestrašil jen jadernými zbraněmi, použil Putin na Ukrajině novou balistickou střelu (schopnou nést jadernou hlavici). Vojensky střela Orešnik nemá žádnou zázračnou funkci, ale politicko-komunikačně měla vyvolat strach a obavy (i v Evropě, protože dolet má 5 000 kilometrů, vzdálenost mezi Londýnem a Moskvou je poloviční). Putin ji zatim jednou použil na Dnipro, teď straší, že ji pošle na Kyjev.
💣 Válka v šedé zóně
Co mají společného kandidát na rumunského prezidenta a balíček v letadle DHL? Oba jsou nejspíš součástí ruských snah o destabilizaci Evropy. Călin Georgescu měl ještě týden před rumunskými prezidentskými volbami preference v jednotkách procent. Nakonec se v prvním kole 24. listopadu umístil na první místě s 22 %. Za jeho úspěchem podle mnohých stojí kampaň na TikToku, a konkrétně kampaň, které napomohli boti z Ruska. Na letišti v Lipsku v červenci zase vzplál balíček, který, pokud by bylo nákladní letadlo ve vzduchu, mohl způsobit tragickou nehodu. K podobnému incidentu došlo i v britském Birminghamu. Pravděpodobně se jednalo o ruskou sabotáž. Ani Česko není ušetřeno - červencový pokus o žhářský útok na pražské autobusy je taktéž připisován Rusku.
Případy se po celé Evropě množí, od pokusů o vraždu přes fake news a sabotáže až po vměšování do voleb. A (veřejná) odpověď je zatím poměrně krotká. Důvodem je jednak to, že v podobných případech není vždy jednoduché, určit viníka. Co do činění s tím může mít strach z toho, aby konflikt s Ruskem neeskaloval ještě více. Na druhou stranu se na podobné hrozby špatně odpovídá. Tyto "hybridní" útoky v šedé zóně představují spousta jednotlivých kroků, které můžou samy o sobě mít omezený dopad. Když se ale jejich účinek sečte, může rozbít evropskou jednotu, vzájemnou důvěru i bezpečnost. Výsledkem je, že Kreml zkouší, kam až může zajít, a podobných útoků tak může přibývat.
🇱🇧 Dobrá zpráva z Libanonu
"Dobrá zpráva z Blízkého východu" zní skoro jako oxymóron. Přesto v polovině tohoto týdne přišla - aspoň na jedné z front okolo Izraele nastane po čtrnáctvi měsících klid zbraní. Teroristické křídlo hnutí Hizballáh, které působí na jihu Libanonu (a tedy na sever od Izraele) už od 7. října 2023 podporovalo Hamás v boji proti Izraeli. Nijak zásadně, Hizballáh své útoky držel na uzdě, i tak se ale Izrael rozhodl pro zásadní protiútok. Letos v září na hnutí zaútočil skrze sabotované pagery a vysílačky, a od té doby se konflikt rozhořel naplno. Z jihu Libanonu prchl přes milion lidí, ze severu Izraele už bylo dříve evakuováno na 60 000 obyvatel. Celkově přišlo o život 3 700 Libanonců a 118 Izraelců.
Teď by měl být násilnostem konec. Hizballáh má 60 dní na to, aby se stál za řeku Litani. Tam se měl držet už od roku 2006, kdy byla ukončena poslední válka mezi Izraelem a Libanonem. Nedržel, což je jeden z důvodů, proč se jím Izrael cítí tak ohrožený. Ve stejném čase, tedy do dvou měsíců, má jih Libanonu opustit i izraelská armáda. Příměří zatím drží, i když má jednu teoretickou slabinu. Uzavřel ho Izrael s Libanonem, nikoliv přímo s Hizballáhem. Přesto je ale naděje, že vydrží - Hizballáh je značně oslabený, protože Izrael postupně zlikvidoval celé jeho vedení, a na jihu Libanonu má působit 10 000 vojáků OSN a 10 000 těch z libanonské armády. Oslabený je i samotný Libanon, země je na pokraji totálního zhroucení, tím spíš ale nutně potřebuje konec násilného konfliktu. Riziko je na obou stranách - že Hizballáh využije příměří k tomu, aby nabral síly, a že Izrael najde nějakou záminku "preventivně" útoky opět začít.
Další dění
🌬️ COPa peněz, co nestačí
35 hodin zpoždění. To není stížnost na České dráhy, ale množství času, o které přetáhli účastníci klimatické konference COP29. Že by ale takový přesčas vedl k vynikajícímu výsledku, to se říct nedá. Minimálně z pohledu méně rozvinutých zemí, které na letošní konferenci měly odjet s příslibem balíku peněz. Ten by jim měly zaplatit bohaté země, které historicky způsobily nejvíc emisí a zbohatly na tom. Chudé státe nejenže vypustily řádově méně skleníkových plynů, zároveň jsou nejzranitelnější co do dopadů změn klimatu. Konkrétní požadavek byl 1,3 bilionu dolarů ročně do roku 2035, do závěrečné dohody se dostala částka o bilion nižší, tedy 300 miliard dolarů. Přitom podle propočtů LSE by doopravdy férová částka byla 192 bilionů dolarů do roku 2050.
Osobně si biliony ani triliony pořádně představit neumím, podle expertů je každopádně dohodnutých 300 miliard jakási spodní hranice, která by mohla stačit k odvrácení nejčernějších scénářů. Pokud se zkombinuje s dalšími 500 miliardami dolarů ze soukromých investic a dalšími opatřeními typu emisní povolenky. Jedná se ale o přísliby a scénáře, nikoliv reálné kroky. Hmatatelnými jsou právě poslední zmíněné emisní povolenky (neboli carbon credits), které jsou asi nejkonkrétnějším výstupem.
💸 Eat Tax the rich
Rio de Janeiro si pravděpodobně spojíte s nekonečnou Copacabanou nebo divokým karnevalem. Trochu jiná přehlídka naparujících se showmanů se v Riu konala v polovině listopadu, kdy se sem sjeli lídři největších ekonomik světa v rámci summitu G20. A Brazílie jako hostitelská země na agendu zařadila jedno zajímavé téma.
Říct, že existuje propast mezi chudými a bohatými, není nijak zvlášť kontroverzní. Kontroverznější už jsou případná řešení, která se nabízejí. Nebo ještě jinak, co miliardáři zní kontroverzně, průměrnému člověku zní naprosto logicky, protože ale ti nejbohatší umí na světové scéně křičet o mnoho hlasitěji, vyhrává spíš jejich pohled na věc. Nejinak je tomu právě s brazilským návrhem na daň pro ultrabohaté, které by měla pomoci 350 milionům lidí dostat se z té nejukrutnější chudoby.
Přitom se nejedná o nějakou krádež za bílého dne, jako spíš narovnání podmínek. Podle studie Bílého domu 400 nejbohatších miliardářských rodin v USA platí průměrnou federální daň z příjmu fyzických osob ve výši 8,2 %, zatímco průměrný daňový poplatník platí 13 %. A podle Oxfamu nashromáždilo 1 % nejbohatších lidí za poslední dekádu nové bohatství v hodnotě 42 bilionů dolarů, a má tak větší majetek než 95 procent těch nejchudších. Kdyby zhruba 3 000 dolarových miliardářů platilo alespoň 2% daň ze svého majetku, vlády by získaly navíc 250 miliard dolarů.
Dá se samozřejmě namítnout, že je otázka, jestli by státy uměly tyto peníze dobře zainvestovat, lepší způsob ale momentálně není, a alternativa - tedy nedělat nic - se nezdá úplně společensky udržitelná. Výstup diskuze mezi státy G20 každopádně není nijak dramatický. Do závěrečného dokumentu si (po červencovém summitu už podruhé) schválily, že budou „spolupracovat na zajištění účinného zdanění osob s mimořádně vysokým jměním.“ Žádné terno, ale někde se začít musí.
PS: V téhle debatě je potřeba myslet na rozdíl mezi bohatstvím neboli majetkem, a příjmem. Třeba já jsem ve spodních 38 % světové populace podle majetku. Podle příjmu jsem naopak ve 5 % nejbohatších.
👑 Hrdinství Madame Pélicot
Dvaasedmdesátiletá Gisèle Pélicot žila obyčejný život v jihofrancouzském Mazanu, a to až do roku 2020, kdy byl zatčen její manžel Dominique. Dominique Pélicot byl nachytán místní policií za tzv. upskirting, tedy pořizování fotografií pod sukněmi žen. V rámci vyšetřování policie našla mnohem horší záběry. Ukázalo se, že mezi lety 2011 a 2020 svou manželku Gisèle uspával léky proti úzkosti, a pak ji nechal 92 krát znásilnit 72 různými muži vě věku 21 až 68 let, které přes internet zval do rodinné ložnice. A ze všeho pořizoval záznamy. Kromě toho je obviněn z dalších deliktů včetně jedné vraždy, k soudu se ale dostalo zatím "jen" znásilňování jeho ženy.
O detailech případu se můžete dočíst například u Denisy Ballové, trestně-právní fakta jsou ale poměrně jasná - Pélicotovi hrozí až 20 let vězení, 50 dalším mužům (ostatní se nepodařilo identifikovat) může soud vyměřit tresty různé. Verdikt padne 20. prosince. Celý případ má ale ještě i společenskou rovinu. Gisèle Pélicot měla nárok na to, aby byl soud zcela uzavřen pro veřejnost, aby byla zaručena její anonymita. Ona se ale rozhodla pro přesný opak, a během soudního procesu se z ní stala feministická ikona. Zcela obrátila narativ studu, který často cítí oběti, když jim společnost vyčítá, co měly nebo neměly na sobě, nebo jak se chovaly - podle Gisèle se stydět má vždy jedině násilník. Její neochvějný morální kompas ale zakrývá totální devastaci, kterou Pélicotovy zločiny způsobily jí i celé rodině. Ve své řeči před soudem mimo jiné řekla: "Jsem žena, která je úplně zničená, a nevím, jak se z toho vzpamatovat." (shrnutí jejích výroků najdete zde)
O veřejné službě často mluvíme v souvislosti s politikou. Už z dob antiky známe koncept veřejného života pro blaho obce, často tím, že na sebe vezmeme politickou odpovědnost. Pak je tu ale Gisèle Pélicot: "Chtěla jsem, aby všechny ženy, které se staly obětí znásilnění, řekly: Madame Pélicot to zvládla, my to zvládneme taky." Přes veškerou bolest, zveřejnění nejintimnějších detailů jejího utrpení a bortící se život celé rodiny to zvládla. Obrovská služba nám všem.
K poslechu, pozorování i četbě
🇦🇫 Afghánské elegie
Peklo na zemi by pro mě osobně mohlo vypadat ledasjak, podle žebříčku zemí má ale poměrně jasnou podobu - Afghánistán. Právě tam je totiž doslova nejhorší na světě být ženou. Žádný med není ani rozsáhlá chudoba nebo všudypřítomné násilí, a proto do Afghánistánu asi málokdo zamíří na výlet či dovolenou. Poznat ho tak musíme zprostředkovaně, a jedno takové okno do téhle válkami zjizvené země nabízí norská novinářka a spisovatelka Åsne Seierstad.
O její knize Afghánci jsem si s ní povídala v Laichterově domě, a prozradila mi klíč k úspěchu její knihy - upřímnost a trpělivost. Připomnělo mi to afghánské přísloví "vy máte hodinky, my máme čas", které napovídá, proč Afghánistán nikdy nikdo nedobyl (a že se snažil kde kdo). Seierstad ho využila ve svůj prospěch - našla tři hlavní postavy svého příběhu, a trávila s nimi den po dni, až poskládala jejich příběh, a s nimi i příběh moderního Afghánistánu. V Afgháncích vystupuje islámská feministka, která si těžko zvyká na emigraci, ambiciózní studentka práv, která přišla o své sny, a tálibánský velitel, který za to všechno může. Zároveň nese Tálibán jen část viny - dnešní složitá afghánská realita je výsledkem etnické různorodosti i tradičních společenských norem, které rodiny hlavně mimo velká města dodržují nehledě na to, kdo je zrovna u moci. A pokud vás Afghánistán zaujme, okno do minulosti nabízí druhá další kniha z pera Åsne Seierstad - Knihkupec z Kábulu.
🇮🇪 Mlčeti zlato
Jsme vzdálenými svědky mnoha válek, v učebnicích dějepisu i v našich feedech na sociálních sítích. Málokdy se nám ale poštěstí strávit s příběhem obětí a viníků dost času tak, abychom se vžili do toho, čím si procházejí. Abychom dokázali přijmout fakt, že viník a oběť se mohou sejít i v jedné osobě. Přesně tuhle šedou zónu válčení popisuje kniha Say Nothing o Irské republikánské armádě (IRA) během tří dekád tzv. Troubles v Severním Irsku, o které jsem psala v červnu. K mé velké radosti na Disney+ teď najdete i devítidílný seriál stejného jména. Knižní předlohy se do velké míry drží, občas jen volněji nakládá s časovou osou.
To důležité zůstává - pocit zdánlivé neřešitelnosti konfliktu mezi dvěma skupinami, daň, kterou si vybírá jakékoliv násilí, nebo míra pokrytectví potřebná k dosažení kompromisu. Symbolem posledního zmíněného je Gerry Adams, který - jak se dozvíte z titulků po každém dílu - zásadně odmítá, že byl kdy členem IRA (i když všichni vědí, že byl). Na tomto detailu si uvědomíte, že část protagonistů ještě stále žije, a na rozdíl od těch, co už mezi námi nejsou, se svým podílem viny neumí zacházet zrovna nejlépe.
Say Nothing je naprosto brilantní drama, které vás chytí a nepustí. Jako červená niť se jím táhne právě téma viny, zároveň je ale možná tím nejhorším možným vodítkem, jak o ní přemýšlet obecně. Vyprávění je totiž zaměřené pouze na jednu stranu konfliktu, a i když čtenář či divák má možnost zblízka poznat důvody, proč se postavy chovaly tak, jak se chovaly, tento přístup má i odvrácenou stranu. Málo do popředí staví skutečně nevinné oběti, které si v žádný moment nemohly svůj osud vybrat.
🌱 Pro co žil Thoreau
Reakce na život v pozdním kapitalismu může být různorodá. Poddání se trendům a zběsilému tempu spotřeby, hledání malých skulin vzdoru nebo absolutní rezignace na život v moderní společnosti. Poslední zmíněné je poměrně extrémní volba, pokud ale hledáte inspiraci, najdete ji u Henry David Thoreaua. Útlou knížku Where I Lived, and What I Lived For jsem si přivezla z mého oblíbeného berlínského knihkupectví trochu náhodně, ale vzhledem ke skepsi ohledně budoucnosti světa mi nemohla přijít do rukou v lepší okamžik. Thoreau se sympatickou nevinností privilegovaného muže v roce 1854 popisuje pocity, které nejsou o nic méně aktuální o 170 let později. V moderním jazyce by se jeho poselství dalo popsat asi takto - člověk, který je křečkem v kapitalistickém kolečku, nežije přirozený život.
Ze slov jako přirozený nebo normální jsem často nesvá, protože přirozená je i 50% dětská úmrtnost a normální ještě nedávno byly pravé neštovice. Thoreau ale, dávno před Marxem, pojmenovává prokletí, které představuje hromadění majetku, uznání a statusu. A nabízí přirozenější, na vlastní kůži vyzkoušenou alternativu. Pro současného čtenáře, pravda, velmi neatraktivní - odejít do lesů a postavit si tam jednoduchý přístřešek. Ale i bez tohoto radikálního řezu nabízí Thoreau jisté osvobození, nebo k němu může aspoň dopomoci - tím, že nasvěcuje rozměr našeho bytí, na který si většina z nás po většinu času "nesáhne".
Bez kontextu
Od 1. prosince začne úřadovat nová Evropská komise.
Do detenčních centrech pro migranty, které si Itálie postavila v Albánii, italské soudy zatím nepustily jediného migranta.
Austrálie zakáže sociální sítě dětem mladším 16 let.
Gruzínská vláda do roku 2028 pozastavila přístupová jednání s EU, země (prý) nechce ani evropské peníze.
Poznámka na konec
I letos funguje web Milý Ježíšku, kde můžete splnit přáním dětem, které nečekají idylické Vánoce u stromečku obsypaného dárky.
PS: Overview effect se dá přeložit jako "pocit přehledu" a často ho mají astronauti/kosmonauti, kteří se vrátí z vesmíru. Viděli díky tomu, jak jsme zranitelní a taky tak trochu bezvýznamní. Já jsem bohužel ve vesmíru nikdy nebyla, ale pocit nahodilosti, údivu a pomíjivosti mám někdy i tak. A taky mám moc ráda všechno, co se týká kosmu, tak jsem po "tom pocitu" pojmenovala aspoň svůj newsletter.
PPS: Pokud se ptáte, kdo jsem - mám instagram @haanule, spolu s Bárou Chaloupkovou jsem založila podcast za Humny a živí mě práce v českém Senátu (především k zahraniční politice). Studovala jsem mezinárodní vztahy, o trochu méně taky ekonomii, ale hlavně věřím v to, že člověk se učí celý život.