#80: Notre Damn, (doslova) být či nebýt a Duna je rodu ženského
Sobota 14. 12. 2024
Vážení a milí,
vítejte u letos posledního vydání newsletteru! Dnes se podíváme na boj o podobu Gruzie, konec boje o Sýrii a začátek boje o Francii. Kromě toho si shrneme britskou diskuzi o eutanazii, evropskou dohodu se zeměmi Jižní Ameriky a další příklad saúdskoarabského sportwashingu. Na závěr ode mě dostanete tip na must-read knihu o arabském a muslimském světě, seriál o origin story k Duně a text o záboru našich myslí.
Přeji krásný (a hlavně klidný) závěr roku, znovu se ve vašich inboxech potkáme 11. ledna.
Příjemné čtení
Hana ❤️
PS: dnešní četba vám zabere: 13 minut
PPS: Podpořit vznik newsletteru můžete tady na Substacku pravidelným "předplatným" nebo zde měsíčně i jednorázově.
📚 Co zrovna čtu: Jenny Erpenbeck - Kairos (všechny knihy si ukládám na Goodreads)
🎧 Co zrovna poslouchám: Bachatový playlist
Mezinárodní dění
🇬🇪 EuroRustaveli
Desetitisíce lidí v zemi bývalého Sovětského bloku vycházejí do ulic na protest proti odklonu své vlády od cesty do EU. Dlouhou dobu by tato věta připomínala události v Ukrajině v roce 2013 a 2014, kterým se později začalo říkat Euromajdan. Teď podobný scénář probíhá i v Gruzii - pod mojí soukromou přezdívkou EuroRustaveli, podle ulice, kde se demonstranti schází v hlavním městě Tbilisi. Protesty probíhaly už po zmanipulovaných říjnových volbách, a ještě zesílily a rozšířily se po celé zemi po prohlášení premiéra Irakli Kobachidzeho, že Gruzie nebude usilovat o zahájení přístupových jednání s EU do roku 2028 a odmítne veškerou evropskou finanční podporu. Premiérova strana se od té doby veřejně i neveřejně snaží kličkovat, že to tak přeci nemysleli a že Gruzie dál míří do EU, škoda je ale napáchaná. A ve finále prohlašovat mohou, co chtějí, významnější je, že Gruzii v praxi směřují zcela opačným směrem, do náruče Ruska.
Proti demonstrujícím brutálně zasahuje policie, a už teď víme o mnohých případech brutality a porušování základní důstojnosti a lidských práv. Bylo zatčeno hned několik představitelů opozice, jeden z nich dokonce skončil v bezvědomí. Ukrajina, Spojené státy nebo baltské země na představitele Gruzínského snu nebo členy bezpečnostních složek uvalily sankce, a na protest rezignovalo hned několik gruzínských velvyslanců, včetně do ČR vyslané Tei Maisuradze. Reakce EU zatím téměř žádná, blíží se ale jednání ministrů zahraničí i hlav členských států, snad se tedy nějaké dočkáme. V opačném případě EU ztratí důvěryhodnost a Gruzínci naději. Vzhledem k tomu, že Maďarsko avizovalo Gruzínskému snu podporu, sankce nejspíš nepřijdou.
Velkou otázkou zůstává prezidentský post. V prosinci končí mandát prezidentce Salome Zurabišvili, která kdysi měla podporu strany Gruzínský sen, dnes je ale tváří opozice proti němu. Prezidenta v Gruzii volí parlament, a podle Zurabišvili země - kvůli zfalšovaným volbám a absenci opozice - aktuálně žádný legitimní parlament nemá. Proto poslanci řádně nemohou zvolit nového prezidenta, ani kdyby chtěli, a ona tudíž hodlá na svém postu zůstat. Volit se přitom má již dnes, 14. prosince, a bezpochyby bude zvolen bývalý fotbalista Mikheil Kavelašvili. Ujmout úřadu se má 29. prosince. Gruzínské drama bude pokračovat.
🇸🇾 Syrské domino
Technicky vzato je v nadpisu tohoto textu chyba - syrská vlajka už má totiž jiné rozměry, jinak barevné pruhy a tři hvězdy. Zároveň je změna jednoho ze státních symbolů jedna z těch menších, kterými si Sýrie v těchto dnech prochází. Pouhých 12 dní stačilo k tomu, aby ofenziva povstalců (jejich přesný postup zmapovala Al-Džazíra) svrhla více než 53 let trvající brutální režim rodiny Asadů, a aby se začala překreslovat mapa Blízkého východu. Sýrie sice slaví pád diktátora, boj o její budoucnost ale teprve začíná.
Co do územních změn, výrazně se změnilo, kdo kontroluje jaké území. Různé povstalecké skupiny dohromady kontrolují většinu území Sýrie, na severu země stále působí Turecko a na východě země (s podporou USA) Kurdové. Nejasná je zatím situace okolo dvou ruských základen na západě, a na jihu provedl invazi na (další) syrské území Izrael a masově ostřeluje vojenské cíle (vývoj lze sledovat na této mapě).
V čele povstání stála islamistická skupina Hajat Tahrir al-Šam (HTS), která se snaží tvářit umírněně (to se ale Tálibán snažil taky). Profil hlavní tváře povstalců Ahmeda aš-Šary alias Abú Muhammada Džuláního napsala Dominika Píhová, a i motivace a plány jeho samotného jsou de facto neodhalitelné. Rád se každopádně přirovnává ke korunnímu princi Saúdské Arábie Mohammedu bin Salmánovi. Statisticky větší šanci na úspěch mají povstání, která mají jasné vedení a nastavená pravidla sdílení moci, což je pro různorodou zemi velká výzva. Ať už faktickou kontrolu bude mít kdokoliv, výzev ho čeká spousta - etnicky a nábožensky roztříštěná země je vyčerpaná 13 lety občanské války (hrůzným symbolem se stala věznice Sajdnájá), za tu dobu se stala drogovým rájem (psala jsem zde) a více než polovina syrské populace byla vyhrána ze svých domovů.
Mezinárodním vítězem celé situace je Turecko, naopak ránu dostali Asadovi spojenci Rusko (kam Assad s rodinou prchl), Írán a to, co zbylo z Hizballáhu. Íránská osa odporu padá jako domino. Západní země se naopak předhánějí v tom, kdo dříve pošle zpět do svých domovů syrské uprchlíky. Druhý den po pádu Assadova režimu Rakousko, kde žije asi sto tisíc Syřanů, už vyslovilo plán na jejich vracení do vlasti, další země jako Německo, Velká Británie, Švédsko, Řecko, Itálie nebo Česko zase pozastavily všechny žádosti o azyl (mimochodem se stejnou argumentací jako ještě před půl rokem chtěli normalizovat vztahy s Asadem). Právně to možná smysl dává, morálně a státnicky je to naprosté selhání.
🇫🇷 Notre Damn
Nestabilitou svých vlád byla vždy známá Itálie, pomalu ji v této pověsti ale předbíhá západní soused. Za posledních 10 let měla Francie o dva premiéry víc než Italové, a od roku 2022, kdy Itálii vládne Georgia Meloni, se ve Francii vystřídali premiéři a premiérky už čtyři. Kolegové politologové můžou namítnout, že je trochu jedno, kdo je ve Francii premiér, protože moc má beztak prezident. To je pravda, pokud ale prezident nemá většinu v parlamentu, je mu Elysejský palác platný jako mrtvému zimník. A v Národním shromáždění má aktuálně tři stejně velké bloky, z nichž dva jsou opozice, a ta své síly naplno využila. A prezidentu Macronovi výrazně zkazila jeho triumfální odhalení opravené katedrály Notre Dame.
Když se (bývalý) premiér Michel Barnier pokusil protlačit parlamentem část rozpočtu, mělo to dramatické následky. Vzal si na pomoc článek 49 paragraf 3 ústavy, díky kterému může vláda prosadit nějakou svou prioritu, ale za cenu hlasování o nedůvěře. A protože neměl většinu, důvěru po 94 dnech v úřadu nezískal. Je to výrazně víc než 49 dnů Liz Truss, přesto ale nejméně v dějinách páté francouzské republiky. Jak dlouho vydrží nový premiér François Bayrou, uvidíme. Pád Barnierovy vlády je dílo především Marine Le Pen, neúspěšné prezidentské kandidátky a lídryně francouzské krajní pravice. Podle pravidel se mohou ve Francii konat volby do Národního shromáždění maximálně jednou ročně, v aktuálním případě tedy až příští léto. Což nechává zemi v bolestivém vakuu. Ultimátní cíl Le Pen je sesadit prezidenta Macrona, ten ale přísahal na vše, co je mu svaté, že zůstane až do konce mandátu v roce 2027. A to znamená, že Le Pen bude chaos rozesévat ještě dalšího dva a půl roku.
PS: Marine Le Pen hrozí vězení a/nebo pět let zákazu politické činnosti kvůli údajnému zneužívání evropských peněz. Verdikt soudu je očekávaný na začátku příštího roku.
Další dění
💉(Doslova) být či nebýt
Jestli nám něco nejde, tak mluvit o smrti. Kolikrát nám ujedou slova "já ho zabiju" nebo "z toho umírám", ale seriózní veřejnou debatu o konci života příliš často nevedeme. Jedna z nejvážnějších takových debat je ta o eutanazii, tedy dobrovolném asistovaném odchodu ze života. U nás je eutanazie nelegální, přitom tři čtvrtiny populace podle průzkumů jsou pro její uzákonění, pro se vyjádřil i prezident Pavel. Pro vyjasnění - jedná se o službu pro ty, kteří jsou v drtivé většině případů nevyléčitelně nemocní, a eutanazie je způsob, jak zamezit zbytečnému utrpení a ztrátě důstojnosti. Zákony ji umožňují aktuálně v deseti různých zemích, a jedenáctá by mohla brzy přibýt.
Velká Británie si prošla velmi emotivním obdobím, kdy se před hlasováním ve sněmovně celospolečensky o asistované sebevraždě diskutovalo. Navrhovaná podoba, která nakonec prošla, se vztahuje na Anglii a Wales a je mimořádně přísná - vyžaduje souhlas dvou lékařů a jednoho soudce, a platí pouze pro pacienty s výhledem na méně než půl roku života kvůli nevyléčitelné nemoci. Někteří zastánci eutanazie tak paradoxně argumentovali, že taková laťka je až příliš vysoká a vstoupení zákona v platnost na dlouhé roky zabetonuje možnost liberálnější úpravy. Odpůrci zase často zmiňovali strach z toho, aby nedocházelo ke zneužívání celého procesu. Jakkoliv je to téma tragické, způsob diskuze veřejnosti i politiků probíhala tak, jak by si člověk demokratickou diskuzi představoval. Zároveň ještě není u konce - teď návrh zákona půjde do výboru, pak znovu na plénum sněmovny a pak ještě do horní komory parlamentu, následovat budou dva roky na převedení normy do praxe, pokud vše dopadne dobře. Výsledek se tak projeví nejdříve za tři roky, už teď je ale způsob, jakým se Britové k tématu postavili, výhrou.
📝 Smlouva s Jihem
Umět chytit příležitost za pačesy je talent sám o sobě, a předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyen ho bezpochyby má. Ihned po nástupu do (staronové) funkce se vydala do Latinské Ameriky, aby - zatímco ráj farmářů Francie padl do bezvládí a chaosu - podepsala obchodní dohodu s Brazílií, Argentinou, Paraguají a Uruguají, které tvoří "společný trh Jihu" neboli Mercosur. Na podpisu takové dohody není nic až zas tak zvláštního, i když možná ve světě, který si spíš chrání své domácí trhy, bude čím dál vzácnějším úkazem. V tomto konkrétním případě ale jde o výjimečnou událost - první jednání totiž začala v roce 1999, před 25 lety. K předběžné shodě na smlouvě došlo už v roce 2019, k finální dohodě ale nedošlo. Velkým trnem v oku zemím Latinské Ameriky byla přísná pravidla EU proti odlesňování, a naopak v Evropě panoval strach z dovozu zemědělských produktů, například hovězího.
A co je teď jinak? EU o rok odložila platnost zákona o odlesňování (kvůli tlaku evropské pravice), panuje strach z obchodní války s USA, stále roste vliv Číny, evropské automobilky bojují s klesajícími prodeji. A tuším, že evropští spotřebitelé by uvítali levnější potraviny a všichni uvítají nižší cla. Takže argumentů "pro" zaznívá dost, i tak ale dohoda ještě nemá vyhráno. Schválit ji musí kromě Evropského parlamentu i Rada EU, kde se čeká tvrdý boj. Francouzští a polští farmáři jsou zuřivě proti (i když v dohodě jsou přísné kvóty na jejich ochranu), a jejich vlády nejspíš budou chtít schválení dohody zablokovat. Aby vůbec měla šanci projít, bude navíc potřeba trochu byrokratického kouzlení, jako oddělené schvalování obchodní a zbylé části dohody. Držme si palce.
PS: Celý (dloouhý) proces schvalování najdete popsaný zde.
⚽️ Králové sportwashingu
Jestli jste pravidelnými čtenáři, možná jste si všimli mého "beefu" se sportwashigem, tedy kupování si dobré reputace (nebo zakrývání té špatné) skrze sport. Nepsat o něm nelze, protože se tento nešvar rozmáhá čím dál tím více. Dalším z řady příkladů je přidělení pořadatelství fotbalového mistrovství světa v roce 2034 Saúdské Arábii . Po Kataru se bude jednat už o druhou sportovní akci v Perském zálivu, která bude mít hořkou pachuť masivního porušování lidských práv, jak obyvatel hostitelské země, tak dělníků, kteří se budou podílet na nutné masivní výstavbě stadionů a infrastruktury.
Nutno dodat, že se Saúdy na zisku pořadatelské role dosti kolaborovala fotbalová organizace FIFA. Ta totiž ohnula pravidla tak, aby mohla Saudská Arábie být téměř jediný hostitel. Mistrovství světa, aby bylo světové, se má stěhovat po pěti kontinentech. Před dvěma lety proběhlo v Kataru, za da roky ho bude pořádat Severní Amerika v Mexiku, USA a Kanadě. No, a za další čtyři roky mistrovství budou hostit tři kontinenty zároveň. V roce 2030 se bude hrát ve Španělsku, Portugalsku a Maroku, a Argentina, Paraguay a Uruguay uspořádají během turnaje po jednom zápase. Tím pádem přišla, jako zázrakem, opět řada na Asii. FIFA zároveň dala asijským zemím jen měsíc na podání nabídek, a také uvolnila požadavky na již existující infrastrukturu v dané zemi.
Výsledkem je, že Saudská Arábie byla jediným zájemcem a může se těšit na další diamant do koruny králů sportwashingu. Pokud narazíte na tvrzení, že se tím aspoň daří snižovat evropocentričnost fotbalu, nenechte se zmást. Jsem sice velký fanoušek konce prezentování Evropy a "Západu" jako pupku světa, v tomto případě je to ale vysoce účelový argument, který má zastřít obrovskou korupci a naprostý disrespekt k základním lidským právům.
PS: Guardian popsal dlouhou cestu Saudské Arábie na fotbalové výsluní. V jejich prospěch hovoří to, že na rozdíl od Kataru se Saudové o fotbal aspoň reálně zajímají.
K poslechu, pozorování i četbě
🕋 Vlna teroru
Středoevropská představa o životě v arabských a muslimských zemích se často nese v duchu islamistického útlaku, násilí a zpátečnictví. Není divu, v Saudské Arábii ženy až donedávna nesměly řídit, Írán se stále vzpamatovává z vraždy Mahsy Amini rukou mravnostní policie, a naděje Arabského jara byly utopené v krvi. Proto může mnohé překvapit fakt, že náboženské pnutí od Tuniska po Pákistán je jen 45 let starý fenomén. Československo bylo v roce 1979 ponořené v hlubinách normalizace, za to dějiny muslimského světa se začaly díky třem událostem ubírat (doslova) radikálně jiným směrem. V Íránu rukou islámské revoluce padl režim prozápadního šáha Rezy Pahlavího, Sovětský svaz provedl invazi do Afghánistánu a v Saudské Arábii skupina fundamentalistů zaútočila na Velkou mešitu v Mekce. O monumentálních následcích roku 1979 píše Kim Ghattas v knize Black Wave, a pro mě to byla jedna z nejzajímavějších knih, co jsem četla (autorce jsem napsala, že knihu nutně potřebujeme v češtině).
V srdci příběhu je rivalita mezi Íránem a Saudskou Arábií, Ghattas vás ale vezme na cestu po celém muslimském světě. Objevíte fascinující detaily, jako například fakt, že nejčtenější verze Koránu je de facto propagandistické saúdskoarabské provedení z roku 1985. Čtenář tak nutně musí dojít k závěru, že soudy o nenapravitelném zpátečnictví islámu nejenže jsou špatně, ale jsou kontraproduktivní. Útlak různých režimů za posledních ani ne 50 let vychází z ideologie konkrétních lidí, kteří dělali konkrétní kroky s konkrétním cílem. V některých případech hořce litovali a uchýlili se do exilu, v některých případech to vedlo k jejich násilné smrti. V každém případě jsou jejich příběhy úplně zásadní pro pochopení dnešního světa na jih i východ od nás.
🏜️ Duna je rodu ženského
Virginia Woolf si v roce 1929 postěžovala, že v literatuře postrádá ženské postavy, které jsou postavami samy o sobě. Že pokud bychom muže zobrazovali jako zobrazujeme ženy, měli bychom maximálně Marka Antonia, ale rozhodně ne Caesara. O 56 let později pak Alison Bechdel (ve vtipu) formulovala jednoduchý "test" - pokud spolu v daném díle ženy promluví o něčem jiném než o muži, je to vlastně výhra. Sice nevím, jestli by Virginia Woolf měla ráda sci-fi nebo jestli má Alison Bechdel předplacené HBO, ale tuším, že nový seriál Dune: Prophecy by se jim oběma mohl líbit.
10 000 let před událostmi z filmové Duny seriál sleduje zrod jejích mocenských struktur, hlavně Sesterstva, které později dostane jméno Bene Gesserit. Ze šesti dílů jsou zatím zveřejněné čtyři, a já jsem už teď ze seriálu nadšená. Vizuál i kostýmy jsou fantastické, hlavní silnou stránkou je ale osvěžující škála ženských hrdinek. Hybatelky děje jsou převážně ženy, ať už v čele Sesterstva nebo v císařském paláci. To neznamená, že jsou jemnější či morálnější než mužští kolegové. Ženy mohou chtít moc, jít doslova přes mrtvoly, manipulovat, konspirovat. A naopak nemusí být vzorem hodným následování. V momentě, kdy je ženám v příbězích dovoleno být stejně tragicky lidskými, komplikovanými postavami jako rozervaným mužským kolegům, klepeme na dveře skutečné rovnosti.
🧠 Zábor mysli
Newsletter L. M. Sacasase The Convivial Society jsem doporučovala už několikrát, a i dnes musím doporučit jeden z jeho textů. The Enclosure of the Human Psyche pracuje s konceptem záboru, prohlášení nějakého kousku světa za soukromé vlastnictví vhodné ke generování zisku. A stejně jako lidé v posledních staletích přišli ke kusu půdy a řekli "to je teď moje", dnes vidíme pokus o podobný zábor našich myšlenek a naší pozornosti. Prvotní "krádež" dříve společných zdrojů nám samozřejmě umožnila vybudovat svět, ve kterém žijeme, a který kromě negativ má i mnohá pozitiva. Kdyby každý žil jako Henry David Thoreau z minulého newsletteru, kanalizaci a léky na tuberkulózu bychom asi neměli. Jestli s sebou ale podobné výhody nese i zábor našeho vnitřního světa, o tom lze pochybovat.
Naše smysly a přemýšlení jsou to poslední, co nám ještě zbylo. A technologické firmy postavily svůj byznys na tom, že nebudou těžit nic fyzického, ale budou těžit naši duši. Podobně jako Shoshana Zuboff ve Věku sledovacího kapitalismu Sacasas varuje, že tím, že tolik našeho vnímání světa proteče skrze obrazovky, se nutně dáváme všanc těm, kteří jsou na druhé straně těchto obrazovek. A protože na druhé straně je cílem zisk, lidskosti a vnitřní svobodě celý systém zrovna nebude dvakrát nahrávat.
Když dojde k úplnému ohrazení psychiky, ztratíme právo na toulky, potulování a myšlenkové poflakování, stejně jako ohrazení obecních statků omezovalo svobodu pohybu a pohrdalo ekonomicky neproduktivními, ale život podporujícími formami trávení volného času.
Bez kontextu
Od Nového roku Radě EU předsedá Polsko, logo předsednictví vytvořil autor loga hnutí Solidarita Jerzy Janiszewski.
Bývalý eurokomisař pro spravedlnost Didier Reynders je vyšetřován pro praní špinavých peněz.
Slovenský parlament schválil zákon, podle kterého lékaři musí o vyhlášení "mimořádné situace" jít do práce pod hrozbou ročního vězení. Výpovědi podaly už tři tisíce lékařů, nový zákon je má donutit pracovat.
Izraelský premiér Netanjahu stanul před soudem pro obvinění z korupce.
Rumunský ústavní soud zrušil první kolo prezidentských voleb kvůli vměšování Ruska, znovu se bude volit příští rok.
Poznámka na konec
Letos jsem se připravila na Vánoce svědomitě. Ne, že bych měla už v listopadu všechny dárky, ale už v listopadu jsem si koupila všechny díly Harryho Pottera. Nikdy jsem je nečetla v angličtině (vyrostla jsem na německých vydáních) a jsem moc zvědavá, jestli je opět zhltnu přes noc jako poprvé. Moc doufám, že i vy si najdete čas na nějakou malou radost. Hezký zbytek adventu!
PS: Overview effect se dá přeložit jako "pocit přehledu" a často ho mají astronauti/kosmonauti, kteří se vrátí z vesmíru. Viděli díky tomu, jak jsme zranitelní a taky tak trochu bezvýznamní. Já jsem bohužel ve vesmíru nikdy nebyla, ale pocit nahodilosti, údivu a pomíjivosti mám někdy i tak. A taky mám moc ráda všechno, co se týká kosmu, tak jsem po "tom pocitu" pojmenovala aspoň svůj newsletter.
PPS: Pokud se ptáte, kdo jsem - mám instagram @haanule, spolu s Bárou Chaloupkovou jsem založila podcast za Humny a živí mě práce v českém Senátu (především k zahraniční politice). Studovala jsem mezinárodní vztahy, o trochu méně taky ekonomii, ale hlavně věřím v to, že člověk se učí celý život.