#87: Spojené státy sovětské, pestrá práce a neonem proti šedi

Sobota 5. 4. 2025

Apr 05, 2025

Vážení a milí,

vítejte u dnešního newsletteru, který vás zavede do Francie, Turecka a do Spojených států, kde došlo na dramatické zvraty. Kromě toho si připomeneme práci palestinských novinářů, unesené ukrajinské děti a méně známou příčinu vyhoření. Na konec ode mě dostanete tip na dokument o maďarské oligarchii, texty o nevábné realitě nakládání s odpady a varšavské muzeum neonů.

Příjemné čtení

Hana ❤️

PS: dnešní četba vám zabere: 14 minut

PPS: Podpořit vznik newsletteru můžete tady na Substacku pravidelným "předplatným" nebo zde měsíčně i jednorázově.

📚 Co zrovna čtu: Tomáš Forró - Zpěv sirén (všechny knihy si ukládám na Goodreads)

🎧 Co zrovna poslouchám: Rationale

Mezinárodní dění

🇫🇷 Mučednice Marine

V programu do svých prvních prezidentských voleb v roce 2012 Marine Le Pen požadovala "silný stát, který bojuje proti podvodům." Tento sen se jí splnil už o čtyři roky později. V roce 2016 byl novelizován francouzský trestní zákoník tak, že zpřísnil tresty za podvody nebo korupci pro veřejně činné osoby, včetně zákazu výkonu veřejné služby. Jak ale říkají kolegové za Lamanšským průlivem, be careful what you wish for, protože přesně tento zpřísněný zákon nyní Le Pen a její stranické kolegy dohnal.

Tříčlenná porota pařížského soudu teď došla k závěru, že zpronevěřili evropské peníze. Strana Národní fronta se kvůli nedostatku financí (půjčka od Vladimira Putina asi nestačila) mezi lety 2004 a 2016 uchýlila k účetní fintě: z peněz přidělených europoslancům na asistenty platila lidi, kteří by pravděpodobně nedokázali Brusel ukázat ani na mapě (jako například pařížského bodyguarda). Evropským daňovým poplatníkům tímto způsobem pro své stranické účely ukradla nejméně 4 miliony eur. Odsouzeno bylo celkem 24 lidí, Marine Le Pen dostala čtyři roky vězení, pokutu 100 000 eur a pětiletý zákaz kandidování. Do vězení sice nepůjde, počká se na odvolání a i poté by ve skutečnosti strávila jen dva roky s monitorovacím náramkem, ale zákaz ucházet se o veřejnou funkci platí okamžitě.

Čistě právně je rozsudek zcela v pořádku - tíha důkazů byla nezpochybnitelná (poslechněte si třeba tady), a okamžitý zákaz znovu se ucházet o veřejnou funkci podle soudkyně vychází z toho, že obžalovaní neprojevili žádnou sebereflexi a hrozilo tedy, že by trestnou činnost obnovili. Eticky také není co vytknout - od volených lídrů bychom měli požadovat dodržování nejvyšších standardů, a Marine Le Pen jim zkrátka nedostála a nemá morální nárok na to, aby lid zastupovala. Zároveň je ale favoritkou prezidentských voleb v roce 2027, a okamžitý trest, který nedává prostor pro odvolání, je ohromně výbušný politicky.

Odvolací proces trvá i dva roky (byť v tomto případě je ambice mít rozsudek do léta 2026), takže i kdyby se stihl před samotnými volbami a zázrakem by byla osvobozena, nemusela by Le Pen stihnout svou kandidaturu podat. I když ale nedosáhne životní mety - stěhování do Elysejského paláce, může se zní stát krajně pravicová mučednice. Investovala mnoho energie do normalizace krajně pravicových postojů, a do velké míry se jí to povedlo. S rostoucí silou extremistů je jejich volání po stržení údajně zkorumpovaného systému čím dál hlasitější, a Marine Le Pen se tak okamžitě stala symbolem útlaku a umlčování. Její pravděpodobný nástupce, 29-letý Jordan Bardella, soudce označil za rudé, čímž diskuzi vrátil do 20. století, kdy proti sobě stáli fašisté a komunisté. Evropa by ideálně neměla chtít ani jedno, ale Marine Le Pen nelze nevidět jako ozvěnu prvních jmenovaných.

PS: Soudkyně, která rozsudek vynesla, musí mít policejní ochranu.

🇹🇷 Turecko od nuly

Erasmus jsem mezi lety 2013 a 2014 lety trávila v Londýně, moje kamarádka Linda se ve stejnou dobu vydala do Istanbulu. Zatímco já jsem zažívala rozhádané ruské a ukrajinské kamarády kvůli anexi Krymu, Linda zůstala kvůli obrovským protestům celou noc uvězněná v baru nebo utíkala před policií z náměstí Taksim. Právě tam probíhaly v roce 2013 poslední masové demonstrace proti autoritářství. Letos v březnu pak vyšlo do ulic nejvíce lidí od té doby, a to kvůli zatčení hlavní tváře opozice, starosty Istanbulu Ekrema İmamoğlu. Ten je největším vyzyvatelem prezidenta Recepa Tayyipa Erdoğana, a o tom, jak moc İmamoğlu prezidentovi nahání strach svědčí i fakt, že ho nechal zatknout téměř tři roky před plánovanými prezidentskými volbami. Zatčeny byly i tisíce protestujících lidí, a také novináři.

Jestli se ale podaří zastavit úpadek demokracie v Turecku, to není jasné. Erdoğan přistupuje k upevnění své moci poctivě - aktuálně pracuje na usmíření s Kurdy, kteří dlouho bojovali za nezávislost a později autonomii. Kurdské hlasy potřebuje ke změně ústavy, což by podle kreativního výkladu vedlo k tomu, že se předchozí mandáty "vynulují", protože systém začne znovu “s čistým štítem”. To by umožnilo Erdoğanovi znovu se ucházet o prezidentský post, i když podle aktuální ústavy na další mandát nárok nemá (tento trik aplikoval už v roce 2017).

Můžeme říct, že Turecko se teď posunulo od soutěživého autoritářství, kde sice volby nebyly férové, ale pořád byly svobodné – podobně jako třeba v Maďarsku –, k diktatuře podobné ruskému režimu. (z rozhovoru Tomáše Lindnera s politoložkou Lucií Tungul)

Turecko má druhou největší armádu v NATO, takže aktuální ohlušující ticho v reakci na İmamoğluovo zatčení ze strany většiny spojenců dává smysl. Prezident Erdoğan se také do nově se rodícího bezhodnotového světa plného síly a transakcionalismu náramně hodí. U moci je 22 let, jen o tři méně než Vladimir Putin, a evropští lídři ví, že znepřátelit si Turecko a jeho velmi schopného lídra by mohlo bolet. A tak je Erdoğan součástí koalice ochotných na podporu Ukrajiny a jedním z ne-amerických dodavatelů zbraní pro Ukrajinu i zbytek Evropy. Zároveň by Evropa teoreticky páky měla - stejně jako my potřebujeme Turecko, Turecko potřebuje Evropu. Zatím to ale nevypadá, že by se je chystala použít.

🇺🇸 Spojené státy sovětské

Korejský ekonom Ha-Joon Chang své ekonomické přemýšlení přirovnal k elfům a lidem bojujícím u Helm's Deep proti obrovské přesile skřetů. Malá hrstka odvážných jsou v jeho případě ekonomové, kteří za určitých podmínek obhajují protekcionismus (ochranu domácího trhu) a skřeti jsou ekonomové prosazující volný trh. Trochu dramatické přirovnání, jeho poselství je ale vlastně mírné - někdy dává smysl, chránit vybraný sektor ekonomiky cly a dalšími opatřeními. Ne vždycky se to povede, ale případ firmy Hyundai v jeho domovské Koreji ukazuje, že stát si za určitých okolností může vypěstovat domácí průmysl téměř na zelené louce, když se sejde správná politika, správně vybraný obor a trochu štěstí. A cla (přirážka, kterou doma platí příjemce zahraničního zboží, neboli daň z dovozu) tím pádem nejsou univerzální zlo.

A přesně takovou nuancovanou logiku Donald Trump a jeho vláda nezastává. 2. dubna označili za Den osvobození, a nástrojem k dosažení svobody má být uvalení vysokých cel na veškerý dovoz. Tato Trumpova obchodní politika má dvě roviny - myšlenku, že volný obchod zdevastoval průmyslové oblasti USA, a pocit, že zbytek světa Američany odírá na kost. Diagnóza úpadku průmyslových odvětví je v zásadě správná, jen nabízené řešení podle ekonomů nepovede k opětovnému rozkvětu, ale jen zvedne ceny. Pocit odírání je naopak zcela mylný, vycházející z (chybné) intuice a nepochopení základních ekonomických ukazatelů. Trump často mluví o obchodní bilanci, tedy rozdílu mezi vývozem a dovozem zboží - a pokud nějaká země víc zboží dováží do než z Ameriky, automaticky na tom podle něj Američané tratí.

To není pravda, protože světová ekonomika je mnohem složitější (například USA naopak vyváží mnohem více služeb, kam se řadí třeba big tech nebo banky), Trumpa to ale nezastavilo. Vypracoval “přehlednou” tabulku s tím, jak které země Ameriku obírají, a jaká teď Amerika uvalí cla. Kvantifikace tohoto obírání je výsledkem jednoho velmi jednoduchého výpočtu - vydělení obchodní bilance objemem vývozu zboží do USA. A protože jsou USA benevolentní, výsledné "reciproční" clo bude o zhruba půlku nižší. K tomu ještě bylo uvaleno 10% plošné clo, aby platili i ti, co náhodou doteď Američany neobírali.

Celá akce má tragikomický nádech v tom, že výše zmíněné výpočty a výsledná cla nejenže nemají ekonomickou logiku, ale vztahují se i na neobydlená území (memy stojí za to, i tyto), a naopak nezahrnují například Rusko. Zbytek světa reagoval spíš tragicky než komicky - chystají se odvetná opatření a trhy padají, protože je překvapila výše i stupidita zavedených cel, a navíc je vystrašilo plánované snížení daní (Economist vše nazval “catalogue of foolishness”). A to část z výše zmíněného ještě ani nezačalo platit (a jak se píše u všech divadel - změna programu vyhrazena).

Možná sledujeme konec poválečného ekonomického uspořádání - co si USA vybudovaly, to teď boří, a snaží se vrátit do 19. století, kdy obyvatelé USA neplatili daně z příjmu a státní rozpočet plnily právě cla. Výsledkem budou nejspíš obchodní války. Důležitou poznámkou je fakt, že nad celní politikou má ultimátní kontrolu Kongres, takže za aktuálním přístupem zatím stojí i významná část (Republikánské) politické reprezentace. Demokrat Joe Biden sice ponechal v platnosti cla, která zavedl Trump ve svém prvním funkčním období, zároveň se pokoušel uvadající průmyslové oblasti pozvednout podporou ze státního rozpočtu a jinými pobídkami (což se do protekcionismu taky počítá, ale blíží se to Ha-Joonově přístupu). Trump a jeho strana ale ze Spojených států dělají obdobu (zdánlivě) soběstačného Sovětského svazu a tvrdí, že teď Američané musí trochu trpět, aby bylo líp. Jestli je cílem “posovětštit” i politický systém, to se ukáže v následujících letech.

Další dění

🇵🇸 Novináři s terčem na zádech

Den po teroristickém útoku Hamásu a dalších skupin na Izrael začaly na Pásmo Gazy padat bomby, útočit drony a najíždět tanky. Koho Izrael naopak do Gazy nepustil, to jsou zahraniční novináři, kteří jinak do konfliktních zón jezdí běžně (lidskoprávní organizace se nebojí slova cenzura). Zprávy o jedné z největších současných humanitárních katastrof tak poskytují místní lidé nebo humanitární pracovníci, kteří do Gazy směli (jejich svědectví zaznamenala Dominika), a nebo přímo palestinští novináři. Někteří z nich se rozhodli sebe a své rodiny přesunout za hranice a reportují z okolních zemí (například Rushdi Abu Alouf z BBC), další se ale rozhodli svou práci dělat na místě, katastrofálním podmínkám navzdory. A mnozí z nich zaplatili cenu nejvyšší - od října 2023 přišlo o život 170 palestinských novinářů (někteří odhadují číslo až 206).

Často se nejedná o nehody nebo "vedlejší škody" útoků na (údajné) buňky Hamásu, izraelská armáda se například otevřeně přiznala k zabití dvou novinářů, protože se údajně jednalo o teroristy (žádné důkazy k dispozici nemáme). Pocit "bytí na ráně" palestinští novináři opakují často, nejenže zažívají všechny hrůzy, o kterých mají reportovat, svou činností si ještě navíc na záda kreslí terč. Od násilí přitom Palestince, kteří o své zemi informují svět, neochrání ani sláva, doslova ani vítězství filmového Oscara. Důkazem je smrt Širín abú Aklah, kterou zastřelila izraelská armáda, když natáčela na Západním břehu Jordánu její razii (psala jsem o ní v květnu 2022 tady, tedy dlouho před 7. říjnem), a nebo útok na Hamdana Ballala, který si před pár týdny se svým izraelským kolegou přebral zlatou sošku za dokument No Other Land.

PS: Kdyby Izrael do Gazy pustil zahraniční novináře, měli bychom například víc informací o protestech proti Hamásu, jejichž záběry začaly kolovat po sociálních sítích.

PPS: Ve středu Izrael oznámil, že hodlá zabrat "značné území" Gazy, takže dvouměsíční příměří se zdá jako daleká vzpomínka.

🇺🇦 O Children

Na Vladimira Putina kvůli agresi v Ukrajině Mezinárodní trestní soud vydal zatykač. Netýká se bombardování ukrajinských měst nebo mučení civilistů i válečných zajatců, ale unášení ukrajinských dětí. Úřady v Ukrajině odhadují, že z okupovaných území bylo do Ruska uneseno nejméně 20 000 dětí, k podobnému číslu dochází i projekt lékařské fakulty Yale University Ukraine Conflict Observatory. Tým na Yaleu unesené děti dlouhodobě sleduje, a data předává příslušným orgánům v Evropě, aby se děti mohly výhledově vrátit domů (u některých už se to podařilo). Správnější je ale říci "sledovala", protože celý projekt ohrozilo zastavení financování od Trumpovy vlády. Ta navíc čelila obvinění, že databázi unesených dětí nechala smazat. O pár dní později zařadila zpátečku a program má aspoň několik týdnů na to, předat svou práci Europolu.

Únos nastupujících generací je jednou z nejzákeřnějších válečných taktik, které Rusko používá. Podle dostupných informací děti procházejí - po vzoru Stalina - indoktrinací a převýchovou. Máme ale i zprávy o tom, že tyto snahy nejsou vždy úspěšné. Politico publikovalo text americké novinářky Casey Quackenbush, která se vydala po stopách některých unesených, a našla příběhy hrdinsky rebelujících teenagerů. Přes půl roku strávili v ruském de facto zajetí, ze kterého se (někteří z nich) dostali až díky organizaci Save Ukraine, která právní cestou unesené zachraňuje. Čelili fyzickým i psychickým trestům, pokusům o vnucení ruského občanství i komplikacím na cestě zpět do Ukrajiny. Jejich příběh má relativní happy end, mnoho dalších to štěstí nemá.

🏭 Pestrá práce

Podle studie BCG 50 % zaměstnanců v rozvinutých zemích trpí vyhořením (a tipuju, že 98 % zaměstnanců BCG). Kromě přílišného objemu práce a odcizení, protože v ní člověk nevidí smysl, je podle psychologa z Chicagské univerzity Shigehiro Oishiho na vině i přílišná specializace. Což není příliš dobrá zpráva v momentě, kdy je celá moderní ekonomika postavená na dělbě práce a právě specializaci. V podcastu NPR kde o svých poznatcích mluvil, citují Adama Smithe, duchovního otce dělby práce, který si této pasti byl vědom: "Člověk, jehož celý život je věnován provádění několika jednoduchých úkonů, nemá příležitost uplatnit svůj rozum nebo vynalézavost. Proto přirozeně ztrácí návyk k takovému úsilí a stává se zpravidla tak hloupým a nevědomým, jak jen se může lidský tvor stát." Au.

Oishi zkoumá lidské štěstí, a stejně jako v Lotrandovi a Zubejdě, i podle něj stačí lidem ke spokojenému životu tři obyčejné věci - pocit štěstí, pocit směru či smyslu života, a duševní bohatství. A právě třetí zmíněné v nás monotónní, stále se opakující práce může zabíjet. Rozdělit pracovní úkony mezi spoustu lidí je možná ekonomicky efektivní, ale podle Oishiho je to otázka perspektivy. V krátkodobém hledisku není pochyb o tom, že aktuální systém je mnohem efektivnější než Marxova vize ranního lovení, odpoledního rybaření a večerního intelektuálna. V dlouhodobém měřítku je ale úspěšnost této strategie méně jistá, protože lidé uvnitř takového systému budou mít tendenci vyhořet nebo být méně přizpůsobiví.

K poslechu, pozorování i četbě

🤴🏼 Maďarská dynastie

Často zmiňuju srovnání, které mi před pár lety řekl jeden maďarský novinář - Viktor Orbán v porovnání k HDP své země ukradl občanům víc peněz než Vladimir Putin. Jak se na tohle impozantní číslo on a jeho okolí mohli dostat, ukazuje dokument Dynastie (na který mě přivedl Tomáš Brolík). Zatímco v 90. letech stoupala politická hvězda Viktora Orbána, odvážného studentského lídra boje za demokracii, v pozadí se rozjížděla velká hra o finance. Orbán byl mezi lety 1998 a 2002 premiérem, a už tehdy čelil podezření z klientelismu. Pořádně se ale byznys rozjel po prohraných volbách v roce 2002, kdy po osm let v opozici vybudoval s rodinou (především zetěm Istvánem Tiborczem) a kolegy doslova impérium. Za Orbánovy vlády tak se Maďarsko stalo oligarchií, která ohýbá veřejné zakázky a odvádí si evropské fondy (a tedy i vaše peníze) do své kapsy.

🚮 Člověk na vyhození

Oblečení, jídlo, plast a elektronika. To může být odpověď na otázku, co moderní člověk vyžaduje k životu, je to ale i odpověď na otázku, co nejčastěji moderní člověk vyhazuje. Nadbytek všeho zmíněného je tak obrovský, že někteří se dokonce uchýlili k označení našeho úseku dějin za odpadocén. A novinář Kyle Bagenstose vám v textu pro web Atmos v pár odstavcích vezme veškerou naději, že tříděním kelímků od jogurtu něčemu pomůžeme. Čímž neříkám, že to nemáme dělat, jenom to zdaleka nestačí na boj proti "kultu jednorázovosti", který nás náš ekonomický systém naučil.

Protože i přes všechny snahy 77 % plastu nezrecyklujeme, stejně jako vyhodíme 80 % (!) veškerého oblečení. Kdyby jídlo, které bez využití vyhodíme, bylo státem, způsobovalo by třetí nejvyšší světové emise (tedy až desetinu všech emisí). A každý člověk na planetě za rok vyhodí 9 kilo elektroodpadu (třeba v Norsku jsou čísla tak vysoká, že čtyřčlenná rodina ročně vyhodí ekvivalent 57 laptopů).

Co se s vaším odpadem děje ve skutečnosti, o tom píše Alexander Clapp v knize Waste Wars, na kterou jsem nedávno narazila v Guardianu a Economistu. Stejný ekonomický systém, který nás vede k plýtvání, totiž vytvořil i celý systém obchodování s odpadem, ze kterého nevychází dobře ani takový bohorovný kontinent jako Evropa. Evropská unie v roce 2021 na svém území zrecyklovala jen polovinu z 16 milionů tun plastového odpadu, které vyprodukovala. Druhá polovina pravděpodobně zmizela kdesi v rozvojovém světě, a je tak příznakem podobného vykořisťování jako je přesun levné výroby na stejná místa. Vznikl lukrativní obchod s odpadem z bohatých států, a ty chudší se pak topí v toxických zbytcích našeho luxusu.

💡 Neonem proti šedi

Komunistické režimy východní Evropy svou moc udržovaly různě. Nezříkdakdy takové udržování involvovalo tanky a represe, polští komunisté si ale (mimo jiné) vybrali úplně jiného spojence - neon. Celý příběh se můžete dozvědět Muzeu neonů ve Varšavě, jehož návštěvu moc doporučuji. Ve zkratce se dá shrnout takto - v 50. letech se začalo ukazovat, že nároky rodící se konzumní společnosti nedokáže komunistický režim uspokojivě naplnit, a tak hledal jiné způsoby, jak u obyvatelstva vyvolat dojem, že svět je nablýskaný a krásný. Zářivé neony se začaly ve Varšavě objevovat už po první světové válce, boom ale zažily až po destrukci města po té druhé, kdy po německém bombardování zbyly z 90 % varšavských budov jen trosky. Po smrti Stalina v roce 1953 přišlo mírné uvolnění režimů v sovětském bloku, a polští komunisté budování dojmu, že bude líp, doplnili o kampaň neonizace.

Neony byly na jednu stranu pečlivě regulované, divoká reklama západního stylu se nekonala, a představovaly jen pozlátko útlaku, na druhou stranu se nepochybně jedná o umělecká díla a umělcům kampaň poskytla prostor si hrát s městským prostorem. V osmdesátých letech bylo po kampani, a po pádu železné opony se neonové značení stalo symbolem starých časů, a nová vláda se rozhodla se jich postupně zbavit. V tuto chvíli nastupují na scénu fotografka Ilona Karwinska a designér David Hill, kteří se rozhodli mizející neony z komunistických dob zachytit, než po nich zbydou jen háčky na budovách. Hill s Karwinskou neony nejdříve jen fotografovali, pak jim uspořádali výstavu, z výstavy byla kniha a po knize přišlo muzeum v cihlové hale, paradoxně bývalé zbrojní továrně. Ta na konci dubna své brány uzavře, a muzeum od července najdete na nejprestižnější varšavské adrese - v Paláci kultury a vědy. A pokud se vám nechcete do muzea, můžete na lov neonů vyrazit přímo do varšavských ulic.

Bez kontextu

Mezi lety 2023 a 2024 se ztrojnásobil počet ruských hybridních útoků a Evropu, spočítal to think tank CSIS.
Benjamin Netanjahu navzdory zatykači ICC navštívil Maďarsko, země ve stejný den z ICC vystoupila.
Myanmar zasáhlo silné zemětřesení, po občanské válce je to další trauma pro rozdělenou zemi.
Trump zavedl i jedno “dobré clo” - zrušil bezcelní dovoz zásilek do 800 dolarů (de minimis), ze kterých těžili Temu a Shein.
Do dnešního dne měl v USA být americkému vlastníkovi prodán TikTok, jinak hrozil jeho zákaz, Trumpova vláda ale deadline odložila.

Poznámka na konec

Na výlet do Varšavy velmi doporučuji zvolit jako dopravní prostředek noční vlak Českých drah, je to jako časoprostorový teleport a v lůžkovém voze dostanete i snídani.

PS: Overview effect se dá přeložit jako "pocit přehledu" a často ho mají astronauti/kosmonauti, kteří se vrátí z vesmíru. Viděli díky tomu, jak jsme zranitelní a taky tak trochu bezvýznamní. Já jsem bohužel ve vesmíru nikdy nebyla, ale pocit nahodilosti, údivu a pomíjivosti mám někdy i tak. A taky mám moc ráda všechno, co se týká kosmu, tak jsem po "tom pocitu" pojmenovala aspoň svůj newsletter.

PPS: Pokud se ptáte, kdo jsem - mám instagram @haanule, spolu s Bárou Chaloupkovou jsem založila podcast za Humny a živí mě práce v českém Senátu (především k zahraniční politice). Studovala jsem mezinárodní vztahy, o trochu méně taky ekonomii, ale hlavně věřím v to, že člověk se učí celý život.