#59: Ruku NA TO (zatím), mladí neladí a Poor Barbie
Sobota 10. 2. 2024
Vážení a milí,
vítejte u nového vydání newsletteru. Dnes se podíváme na to, proč by případné znovuzvolení Donalda Trumpa bylo pro Evropu velký problém, v čem je nenahraditelná agentura UNRWA a proč ji někteří přesto chtějí nahradit, a na (gastronomické) přemlouvání Viktora Orbána. V druhé části dnešního psaní najdete pouze dva texty, protože jsem se trochu více rozepsala - o farmářích a Gen Z, o třetí téma ale nepřijdete - trable amerického Boeingu jsme probrali s Filipem Zajíčkem, který teď bude zaskakovat za Báru v našem podcastu za Humny. Na konec ode mě dostanete tip na apokalyptické divadelní představení, adepta na film roku a knihu hříchů oděvního průmyslu.
Příjemné čtení
Hana ❤️
PS: dnešní četba vám zabere 15 minut
PPS: Podpořit vznik newsletteru můžete tady na Substacku nebo zde, moc moc děkuju všem, kteří už tak učinili.
📚 Co zrovna čtu: vrátila jsem se ke Vzdělanosti od Dietricha Schwanitze (všechny knihy si ukládám na Goodreads)
🎧 Co zrovna poslouchám: Good People od Mumford & Sons
Mezinárodní dění
🛡️ Ruku NA TO (zatím)
Na Evropu padá stín ve tvaru Donalda Trumpa. To nedávno napsalo Politico ve svém ranním bruselském newsletteru, a i když obří Trumpův obrys vznášející se nad starým kontinentem zní jako noční můra, realita nevypadá o nic lépe. Pokud by se americký prezident měl dostat zpět do čela Spojených států, pro Evropany by to znamenalo problém hned z několika důvodů:
Bezpečnostní struktura - NATO je základní stavební kámen evropské bezpečnosti. Trump kontinuálně NATO zpochybňuje, a zpochybňuje i závazek vyplývající z článku 5 o kolektivní obraně (ironické je, že zatím k jedinému spuštění článku 5 došlo v reakci na útoky z 11. září, a jednalo se tedy o pomoc pro USA). Podle vojenských expertů by Evropa musela vynaložit obrovské finanční prostředky a mít pět až deset let na to, aby vrátila desetiletí nedostatečných investic do armády a obnovila průmyslovou základnu, aby se případnému (nejspíš ruskému) útoku mohla ubránit sama.
Podpora Ukrajiny - Trump už nyní skrze Republikány v Kongresu zdržuje další pomoc Ukrajině. Protože se ho poslanci bojí neuposlechnout, nechtějí schválit balíček zahraničně-politických opatření, a to hlavně kvůli zákonu o migraci do USA. Ten sice vypadá jako vystřižený z konzervativního republikánského žurnálu, Trump ale nechce Bidenovi nechat ani jeden jediný úspěch, a ještě před svým teoretickým návratem do Bílého domu Ukrajině významně škodí. Kromě toho Ukrajinu nesnáší z principu, protože hovor s prezidentem Zelenským mu vynesl první impeachment. Ukrajině potřebuje jen v roce 2024 35 miliard euro, evropský balíček 50 miliard na čtyři roky (viz níže) tak zdaleka tyto potřeby nepokryje. Bez Spojených států Ukrajinu/Evropu neubráníme.
Otevřené paktování s nepřítelem - jeden příklad za všechny - Trumpův spojenec, moderátor Tucker Carlson, v Moskvě udělal rozhovor s Vladimirem Putinem. Naprostá absence morální kredibility může podkopat zbytek respektu, který část světa pro "západ" má.
Zatím platí, že evropské státy mají mezi sebou a spojencem za oceánem pevné pouto - rétoricky i smluvně. Jestli to ale bude platit i po lednu 2025, kdy končí aktuální mandát Joe Bidena, to je ve hvězdách. A tak se stále častěji diskutuje o tom, co dělat, pokud se Trump skutečně vrátí k moci, a co by se dělo, kdyby se v takovém případě východní křídlo NATO ocitlo pod útokem z Ruska (veřejné odhady ohledně toho, kdy k takovému útoku může dojít, se pohybují v rozmezí pět až osm let, pesimisté odhadují tři roky). Někdo požaduje vytvoření postu komisaře pro obranu, někdo navýšení investic. Problém je ale v tom, že každá taková snaha narazí na materiální, personální i praktické limity. Částečné odstrašení mohou poskytnout britské a francouzské jaderné zbraně, i když by se musely upravit - nebo vůbec stanovit - plány na jejich použití.
🇵🇸 Nenahraditelná UNRWA
Když se po vzniku Izraele ze 700 000 Palestinců stali uprchlíci, čerstvě založená OSN přišla s nápadem na pomoc - založit speciální agenturu, která by se o palestinské utečence starala. Tak v roce 1949 vznikla UNRWA, Úřad OSN pro palestinské uprchlíky na Blízkém východě. O 75 let později UNRWA stále funguje, a je pátěří péče o téměř 6 milionů Palestinců, kteří žijí na dvou palestinských územích i ve třetích zemích (typicky v Jordánsku). Primárně se UNRWA angažuje ve vzdělávání, a nazvdory všem podřadným podmínkám, ve kterých musí fungovat, je populace z 95 % gramotná, což je 10 procentních bodů nad globálním průměrem. Kromě toho zaštiťuje lékařskou péči, a v aktuálních pekelných podmínkách v Gaze se stará i o přístřešky - polovina obyvatel Gazy nyní přežívá v prostorách či stanech UNRWA.
Kromě praktických záležitostí ale UNRWA hraje i intelektuální roli - udržuje naživu palestinskou identitu, a to víceméně nezávisle na aktuálním politickém uspořádání. S tím se pojí i kontroverze, její učitelé byli například obviněni z toho, že dětem ukazují mapy, kde není Izrael. Na druhou stranu, v Izraeli se zase používají mapy, kde chybí palestinská území, takže i jako v mnoha jiných oblastech narážíme na stejný problém - představy Izraelců a Palestinců o tom, jak žít svou identitu, náboženství a přesvědčení, nejsou příliš slučitelná - s realitou, ani se sebou navzájem.
Do této nešťastné situace pak z izraelské strany přišlo zásadní obvinění, že dvanáct z jejích (třiceti tisíc) zaměstnanců se mělo podílet na teroristických útocích ze 7. října, a že asi tisícovka zaměstnanců je nějakým způsobem napojená na Hamás a jiné teroristy. Druhé obvinění je relativně málo překvapivé, protože Hamás kromě svého vojenského křídla má i to vládní, a protože se o Gazu nikdo jiný prostě nestará, je Hamás jediná tamní vláda a napojení na ni se nelze zcela vyhnout. První obvinění ale způsobilo naprostý šok. Asi nejzásadnější reakcí je pozastavení financování UNRWA, ke kterému přistoupilo už 18 států a organizací, mezi nimi i dva největší donoři - Spojené státy a Německo. Vzhledem k tomu, jak závislí obyvatelé pásma Gazy na organizaci jsou (konkrétně 87 % z nich), je pozastavené financování doslova otázka života a smrti. Sami Izraelci přiznávají, že aktuálně neumí UNRWA v humanitárních otázkách nikdo zastoupit, a navíc mají od Mezinárodního soudního tribunálu nakázáno zabránit genocidě Palestinců mimo jiné i navýšením humanitární pomoci.
🇭🇺 Diplomacie prochází žaludkem
Michal Tučný ve známé písni nabízí snídani v trávě. Viktor Orbán musel 1. února oželet čerstvý vzduch a posnídat v budově Europa, sídle Evropské rady a Rady EU, ale asi mu i tak chutnalo - Maďarsko následně přestalo blokovat balíček 50 miliard euro pro Ukrajinu. U stolu na schůzce před začátkem summitu jsou vidět hlavní hráči, kteří maďarského premiéra přemluvili - německý kancléř Olaf Scholz, francouzský prezident Macron a italská premiérka Giorgia Meloni. Především poslední jmenovaná má s Orbánem dlouhodobý vztah, a podle zdrojů z řad diplomatů na něm začala "pracovat" ještě před tím, než v prosince na poprvé balíček pomoci zablokoval. Údajně mu měla přislíbit, že by se Orbánův Fidesz po evropských volbách mohl začlenit do frakce Evropských konzervativců a reformistů (ECR) poté, co jeho europoslance před třemi lety "vykopla" Evropská lidová strana (EPP). Přidal se i Macron, který Orbána pohostil obědem v Elysejském paláci. Jestli dostal něco na zub i od německého kancléře, to není známo. Jelikož ale Scholz je údajným autorem myšlenky, že si Orbán během prosincového summitu odskočí na kávu ve chvíli, kdy kolegové hlasují o otevření přístupových rozhovorů s Ukrajinou (aby nemusel být pro, ale nebyl ani proti), tak bych to do diplomaticko-gastronomického výčtu započetla.
Tentokrát se podařilo Orbánovo Maďarsko přesvědčit, aby evropskou jednotu nebojkotoval, problém ale zůstává. Orbán je nadále přesvědčen, že je jakýsi předvoj nacionalistické konzervativní politiky, která nejpozději se znovuzvolením Donalda Trumpa ovládne svět. A ani na domácí frontě nepovoluje, v platnost například vstoupil zákon na ochranu suverenity, který podle Evropské komise porušuje právo EU. Podle zákona má vzniknout úřad, který má Maďarsko uchránit zahraničního vlivu na domácí politiku, ale jak řeklo ministerstvo zahraničí Spojených států, zákon dává vládě "drakonické nástroje, které lze použít k zastrašování a trestání těch, kteří mají jiné názory než vládnoucí strana."
PS: Podrobně jsme vše, co je na Orbánovi problematické, rozebrali s Filipem v podcastu.
Další dění
🚜 A (nejen) skláři nebudou mít co žrát ..
… a to nikoliv kvůli plastovým skleničkám jako v Pelíškách, ale v případě, že by zmizeli evropští farmáři. Sice jich není moc, v průměru jen asi 4,5 % všech zaměstnaných, ale Evropská unie je i tak v mnoha ohledech potravinově soběstačná. Svůj podíl na tom má určitě jedna ze dvou největších položek v evropském rozpočtu, společná zemědělská politika známá pod zkratkou CAP. Cynik by řekl, že je to dotační program pro francouzské farmáře, které platí německý průmysl. V praxi je to samozřejmě složitější, nelze ale popírat, že zemědělství je v Evropské unii opečovávaný sektor v tom smyslu, že na jeho podporu jde obrovské množství financí (podporující hlavně velkofarmáře) a je nejrůznějšími stropy na dovoz chráněný před mimoevropskou konkurencí. To ale nezabránilo farmářům z celé Evropy na začátku února zapálit náměstí před Evropským parlamentem a jinak hlasitě protestovat. Francouzští farmáři ohlásili blokádu Paříže a v Německu obklíčili ministra hospodářství Roberta Habecka na trajektu, protestují ale i farmáři v Polsku, Nizozemí, Řecku, Portugalsku nebo Rumunsku. A to nejen proti svým vládám, ale i proti sobě - farmáři na jihu Francie (za přihlížení policie) například napadli a zapálili nákladní vozy s dovezeným jídlem.
Důvody pro zlost jsou z části lokální (zrušení výhodnější daně na diesel v Německu, přísnější emisní pravidla pro dusík v Nizozemí), z části ale všem společné. Náklady farmářů v posledních letech skokově narostly, ať už na hnojiva, energie nebo dopravu, ale výkupní ceny se příliš nehýbou. To, že rostou ceny potravin totiž ještě automaticky neznamená, že si začátek celého dodavatelského řetězce polepší. Do toho se přidává dopad války na Ukrajině, konkrétně levné dovozy z Ukrajiny, které ještě dále snižují tržní ceny nebo ztráta úrody kvůli klimatické změně. Když se k tomu ještě přidává pocit, že z Unie přichází příliš mnoho pravidel, a místo toho, aby s tím státy něco dělaly, domlouvají si obchodní smlouvy, které by trh ještě více narušily, koktejl vzteku je umíchaný.
Každý správný klasický ekonom by namítl, že to, co se děje v evropském zemědělství, s trhem nemá nic společného - obilí z Ukrajiny nebo hovězí z Jižní Ameriky by akorát trh dostaly do nové rovnováhy, s nižší cenou pro spotřebitele, a bránit se jim tak nedává smysl. Svět (naštěstí) klasičtí ekonomové neřídí, přesto je současná situace ne úplně udržitelná, a řešení bude výsostně politické. Na naštvané zemědělce se"lepí" krajní pravice, která jejich problémy chce využít k zisku politických bodů, a například v Nizozemí loni sami farmáři dosáhli značných zisků ve volbách (psala jsem o nich tady). Evropská komise už farmářům částečně ustupuje, a traktor je zatím nejviditelnějším lobbingovým nástrojem letošního roku.
PS: Experti na potravinové systémy přišli se závratnou sumou - 10 bilionů dolarů jsou škody, které páchají rozbité potravinové řetězce. Což je víc, než generují výnosů.
📊 Mladí neladí
Čím dál tím víc výzkumů ukazuje, že mezi mladými lidmi se tvoří hluboká genderová propast. Gen Z (narozená zhruba mezi lety 1997 a 2012) podle nich má daleko do homogenní skupiny, která vnímá gender jen na spektru a přilepuje se k asfaltu. Jeden průzkum ukázal, že ve Spojených státech se za progresivní označilo 41 % mladých žen a jen 24 % mužů, a podobně vychází i průzkum z King's College v Londýně. 16 % Gen Z mužů se domnívá, že feminismus přinesl víc škody než užitku, víc než muži starších 60 let, kde je to 13 %. A netýká se to jen otázek genderu - všechny věkové skupiny kromě mladých mužů se stávají progresivnější v rasových otázkách a otázkách migrace. Ve Spojených státech zase podle Gallupu jsou mladé ženy o 30 procentních bodů liberálnější než jejich mužské protějšky, stejné výsledky hlásí i Německo. I mimo Evropu jsou výsledky podobné, místy i silnější, větší propasti ukazují průzkumy v Koreji, Číně i Tunisku. Trend je všude obdobný - ve všech zemích jsou dramatické rozdíly mezi mladými muži a ženami co do náhledu na svět, zatímco generace po třicítce k sobě mají mnohem blíže.
Příčinou těchto čísel může být několik. První jsou určitě nepříjemné ekonomické vyhlídky (nulové vyhlídky na vlastní bydlení nebo větší úspory), které influenceři typu Andrew Tate využívají k tomu, aby přičetli vinu ženám, kterým se daří na úkor mužům. Celá pětina mužů mezi 16 a 29 lety si mimochodem myslí, že Andrew Tate je super. To nás dostává k sociálním sítím, které mladé lidi naženou do uzavřených skupin, které se úplně míjejí - jedni dostávají víc a víc konzervativního a nesnášenlivého obsahu, druzí (či spíš druhé) zase dostávají hlavně aktivistický obsah kritizující nefér nastavení moderního světa. Komentátoři New York Times trend nazvali Men Are From YouTube, Women Are From TikTok. Příčinou, nebo důsledkem, může být i to, že klesá počet svateb a obecně vztahů, které mladí lidé navazují. Vztahy se proměnili - fakt, že ženy mají na výběr (ať už plánování těhotenství nebo jsou ekonomicky samostatnější), je jen několik dekád stará záležitost. Čtvrtý důvod, který podtrhuje vše předchozí, je covidová pandemie, která strachy a odloučení jen posílila.
Výše řečené má několik "ale". Podle titulků by se mohlo zdát, že se mladé ženy a mladí muži spolu už vůbec nebaví. Tak to pochopitelně není, průzkumy jsou o statistikách, a rozhodně se nejedná o většinovou věc. Jak píše Noah Smith, také záleží, na jakou přesně otázku se odpovídá - jestli se ptáte na stranickou příslušnost, nebo obecně ideologii/náhled na svět. Jiné výzkumy konkrétně ve Spojených státech tak našly rozdíly sotva pár procentních bodů, pokud šlo o druhé zmíněné.
Fakt, že grafy takovým způsobem rezonovaly, ale znamená jen to, že pocit neporozumění je reálný. Stačí být žena na sociálních sítích a mít názor (nebo Taylor Swift), a hned se na vás (v lepším případě) snese vlna sexistických komentářů. Zároveň, jak vždyck píše Pavlína, každý trend má protitrend - a tak ne každá žena chodí demostrovat za právo na potrat. Moje kamarádka Emma mě nedávno upozornila na její guilty pleasure na sítích - trad wives, ženy, které se prezentují jako tradiční manželky v domácnosti. Ani u Gen Z tak neplatí, že muži jsou prostě z Marsu a ženy z Venuše, každá doba má ale své výzvy. A univerzální první krok k jejich řešení je najít společnou řeč.
K poslechu, pozorování i četbě
🔥 A(pokalypticky)Z(zábavný) kvíz
Přemýšlíte někdy o tom, že na ohřívající se Zemi není kam utéct? Pokud ve vás podobné myšlenky nevyvolávají panické ataky a raději se hořké realitě stavíte tváří v tvář, mám pro vás jeden divadelní tip. V rámci divadelního představení Peče (se) celá země se diváci stávají součástí televizní soutěže o letenku za "lepší" budoucností, na jinou planetu. Protože ta naše už není moc obyvatelná. Fiktivní reality show je ale hlavně střet s opravdovou realitou - kolik triček denně ušije dítě-rekordman v oděvní továrně? Za jak dlouho se v přírodě rozloží nylon? To vše nejsou otázky z apokalyptické budoucnosti, ale naše přítomnost. A odpovědi jsou dost nepříjemné.
Jestli nás ale něco naučila klimatický debata, fakta a čísla nestačí, a svět (či aspoň jeho část - ta naše) se dál řítí po neudržitelné trajektorii směrem k toxickým zítřkům. Klíčem k tomu, abychom si kolektivně doopravdy uvědomili a představili, k čemu svých chováním (byť miniaturním dílem) přispíváme, jsou jedině emoce. O vlivu kultury na chování diváků napsala třeba BBC, a výzkumy mluví jasně - příběhy mění svět, ne fakta. Zároveň klimatické příběhy často pracují hlavně se strachem. Peče (se) celá země je naopak vtipné představení. Jen vám úsměv na rtech místy zmrzne - a možná právě tyhle momenty zamrznutí, zabalené do humoru a nápaditého vizuálu, potřebujeme častěji.
PS: Představení se bude znovu hrát 6. 3. v Kampusu Hybernská, případně sledujte Instagram.
🧟 Poor Barbie
Některě věci nelze nevidět, jakmile si jich člověk všimne. Šipka v logu Amazonu mířící "od a do z", skutečná velikost států, a nebo výchozí mužský pohled na svět v jakémkoliv mainstreamovém díle před rokem zhruba 2015. S datací posledního zmíněného si nejsem úplně jistá, jeho existencí ano. Koncept male gaze (mužský pohled) poprvé pojemnoval John Berger ve svém pořadu a knize Ways of Seeing (psala jsem o něm tady) - ženy jsou na obrazech, ve filmech či knihách zobrazované z mužské perspektivy, jako objekt. Následkem jsou ženy vyobrazované tak, jak si muži myslí, že ženy přemýšlí. O to větší úlevou je, pokud filmy a knihy píšou a točí ženy, nebo muži, kteří jsou schopni překročit stereotypní stíny patriarchátu (nebo se už někdy v životě bavili se ženou a dělali si poznámky). Pro mě byl takovým úlevným snímkem Poor Things (Chudáčci). Z kina budete odcházet uvolnění, pobavení a zpochybňující společenské normy. Zbytek nechám doříct Karolínu Koščovou, jejíž Instagram i Patreon byste rozhodně měli sledovat. Když jsem si přečetla, co napsala, neměla jsem co dodat:
Najlepšia vec, ktorú som za dlhé mesiace, možno rok-dva videla je Poor Things (2023). Poor Things je pre mňa to, čo asi chcela byť Barbie. Príbeh sily, emancipácie, ženskosti. Je to určite to najkrajšie, čo som v posledných rokoch v kine videla (ja tam tých medzivojnových nemeckých maliarov proste vidím), som nadšená z farebnej škály, má to dokonalé kostýmy a pôjde o lúpež, ak nedostanú Oscara. Cesta hrdinky k sexuálnemu životu úplne odopnutému od hlúpej, spoločenskej, naučenej hanby ma nesmierne bavila. Ešte radšej som videla jej cestu k vzdelaniu. Bolo to nádherné a myslím, že na ceste z kina som si aj niekoľkokrát poskočila.
PS: O tom, jak se vyvíjí točení intimních scén mluvila intimacy coordinator Poor Things s Guardianem.
👕 Devět kruhů oděvního průmyslu
O textilním průmyslu jako o jednom z největších hříchů moderní civilizace píšu poměrně často*, ale začínám mít pocit, že výčet špatností snad nikdy neskončí. Další dílek do téhle hříšné skládačky mi daly mé drahé kolegyně Věra a Sabina, když mě obdarovaly knihou Život na míru od polského novináře Marka Rabije. O tom, že se oblečení - fast fashion i to luxusní - šije v ne úplně lidských podmínkách, všichni tak trochu tušíme. Díky Rabijovi se přenesete přímo na místo činu, do Dháky a jejího okolí, a z tušení se stane jistota. Kdyby Dante Alighieri žil v roce 2024, inspiraci pro svých devět kruhů pekla by možná hledal právě v Bangladéši.
V prvním kruhu by se octli prostředníci mezi velkými oděvními firmami a místními fabrikami, a při následném sestupu by bylo možné potkat tovární dozorce, švadleny, nosiče nebo pískovače džínů. Na samém dně pekelné hierarchie by pak pravděpodobně skončili ti, kteří kvůli své práci přišli o zdraví či končetinu a vyrábět naše trička již nemohou, i když by - paradoxně - chtěli. Stejně jako Dante a Vegilius postupně odkrývají komplexitu lidského hříchu, čtenář při čtení Života na míru dojde k závěru, že oděvní průmysl je čisté zlo. Bojovat s ním je ale trochu jako … bít se s větrnými mlýny (ale to už je jiná kniha). Dokud bude v Bangladéši (a jiných zemích) chudá populace bez vyhlídek na důstojný život, dokud bude v bohatých zemích poptávka po levném oblečení, dokud bude oblečení symbolem statusu a jeho cena se bude tvořit bez ohledu na skutečné náklady, dokud budou lidé ochotni zotročovat jiné lidi pro svůj zisk, jednoduché řešení není.
*A chci ho probrat i v některé z nadcházejících humních epizod.
Bez kontextu
Konec války mezi Izraelem a Hamásem je v nedohlednu, obě strany odmítají návrhy na příměří, které jsou na stole.
Slovenská veřejnost pravidelně protestuje proti vládě Roberta Fica.
Ukrajinský prezident odvolal vrchního velitele ozbrojených sil Ukrajiny Valerije Zalužného z funkce.
Poznámka na konec
Za zatím nejlépe investovaných 99 korun letošního roku považuji aplikaci Fantasy Hike, která mi měří nachozené kilometry a porovnává je s cestou Frodo Bagginse k Hoře osudu (resp. postav inspirovaných Pánem prstenů k marginálně jinak pojmenované Hoře ohně, předpokládám že z důvodu autorských práv). Aplikace nemá vůbec žádné praktické využití, přináší mi ale radost, a o čem je život, když ne o malých bezvýznamných radostech.
PS: Overview effect se dá přeložit jako "pocit přehledu" a často ho mají astronauti/kosmonauti, kteří se vrátí z vesmíru. Viděli díky tomu, jak jsme zranitelní a taky tak trochu bezvýznamní. Já jsem bohužel ve vesmíru nikdy nebyla, ale pocit nahodilosti, údivu a pomíjivosti mám někdy i tak. A taky mám moc ráda všechno, co se týká kosmu, tak jsem po "tom pocitu" pojmenovala aspoň svůj newsletter. Podpořit ho můžete zde.
PPS: Pokud se ptáte, kdo jsem - mám instagram @haanule, spolu s Bárou Chaloupkovou jsem založila podcast za Humny a živí mě práce v českém Senátu (především k zahraniční politice). Studovala jsem mezinárodní vztahy, o trochu méně taky ekonomii, ale hlavně věřím v to, že člověk se učí celý život.